Jak čeští Němci jezdili do Brazílie kácet prales. Vypráví o nich román

Prales je samý jaguár, jedovatý had, nebezpečný hmyz. Déšť na pavoučích sítích, otisky opičích tlapek v blátě. Mezi kapradinami rostou araukárie, z lián teče pitná voda. A mezi tím kolonisté kombinující češtinu s němčinou vysekávají mýtiny, osazují pole, později chovají dobytek nebo si staví chatrče. „Už nevim, jak vypadá ulice. Nevim, co to znamená, když se řekne obchod,“ přiznává Hans.

Vypravěč románu Hnízda spisovatelky Markéty Pilátové, který vloni vydalo nakladatelství Odeon, je špinavý kluk z pralesní kolonie, kterému se ještě po příjezdu zdálo o zvuku tramvají v Liberci. Teď poznává prales, pampu a díky místní indiánské šamance záhy objevuje ruiny jezuitského kláštera, které ho vedou hlouběji do minulosti. „Zkoušela jsem si představit, jak se po příjezdu do brazilského pralesa museli cítit čeští Němci. Podle mě to bylo jako přistát na jiné planetě,“ říká hispanistka a spisovatelka Pilátová, co ji přimělo k napsání knihy.

Dvaapadesátiletá autorka románů Žluté oči vedou domů, S Baťou v džungli nebo Senzibil byla už třikrát nominovaná na cenu Magnesia Litera. Její novinka je dosud nejvýpravnější: z exotického prostředí pralesa, kde stromy na podzim nežloutnou a listí nepadá, pokračuje do Vídně, Kroměříže nebo Buenos Aires. Také časově pokrývá desítky let.

Přestože součástí příběhu jsou i nadpřirozené úkazy jako zázračná proměna či skoky v čase, Hnízda mají historický základ. „Koncem 19. století do Brazílie opravdu zamířilo poměrně hodně českých Němců z pohraničí včetně třeba některých pracovníků libereckých skláren, kde byla doba dožití okolo čtyřiceti let a lidé brzy umírali na tuberkulózu. Nabídka odejít ze Sudet za lepším životem pro ně byla atraktivní. Slyšela jsem od jejich potomků v Brazílii spoustu příběhů, které posloužily jako předobraz toho mého románového,“ vypráví autorka.

Někdejší vedoucí zahraniční redakce týdeníku Respekt poprvé vyrazila do Brazílie a Argentiny na začátku tisíciletí. S několikaletými přestávkami tam nakonec strávila 12 let, během nichž učila právě potomky českých imigrantů.

„Na jihu Brazílie, kde jsou hory a někdy i sněží, jsem třeba vyučovala ve městě Nova Petrópolis. To je v podstatě dějiště románu,“ říká a popisuje, jak si tam místní postavili hrázděné domy podobné těm na Liberecku. Jeden se jmenuje Ludmila. „Pak tam mají restauraci Sněženka, kde vaří uzené koleno s knedlíkem a se zelím. Akorát to chutná úplně jinak, spíš jako kapusta. A vánoční stromky uříznou v pralese a ozdobí jako my, akorát že oni slaví Vánoce v největším vedru, kdy je problém i udělat linecké cukroví s marmeládou, aby se nelepilo,“ směje se spisovatelka.

Krajané zvaní bohemios si učitelku češtiny vyžádali. A ona díky nim našla románovou látku. „Fascinovala mě mnohovrstevnatost a pestrost jejich příběhu. Nechala jsem si vyprávět, co zažívali jejich předkové, studovala jsem kroniky a genealogické stromy. Strašně dobře se starají o svou historickou paměť, každá rodina má vlastní archiv. V jedné knihovně jsem třeba na půdě objevila rozsáhlou korespondenci bohemios, co si psali s lidmi z Čech ještě v 19. století nebo později za války,“ líčí.

Bohemios se zajímají o Česko dodnes. „Považují se za Čechy, jezdí do Liberce nebo Chřibské, pátrají v archivech. Znám i rodiny, kterým se podařilo získat občanství, přestože odjížděly ještě s tím rakousko-uherským a současné úřady moc nevědí, co s tím,“ konstatuje Markéta Pilátová.

Román začala psát zhruba v roce 2019. Nazvala ho podle hnízd, která si přistěhovalci zprvu budovali na stromech, aby je v pralese nesnědla divoká zvěř.

Kniha je vyprávěná s příměsí magického realismu, jak se říká stylu latinskoamerické literatury z 60. let minulého století od autorů typu Gabriela Garcíi Márqueze. Zároveň připomíná takzvaný bildungsroman, na jehož stránkách hrdina dospívá a poznává svět.

Významnou roli v příběhu hraje indiánská šamanka s tetováním na obličeji, přírodní bytost vonící po medu, jež mluví domorodým jazykem guaraní a zasvěcuje protagonistu do tajů pralesa. „Pro mě sloužila jako metafora takzvaného ušlechtilého divocha, což je koncept, který máme my Evropané v hlavách dodnes. Jeho kořeny najdeme u jezuitských misionářů. Ti sice na jednu stranu říkali Brazilcům genus ancelicus, tedy čisté bytosti, zároveň je ale brali trochu jako divoká zvířata a obraceli je na víru,“ rozpráví autorka.

Jezuity do prózy také zakomponovala. „Zatímco u nás jsou kvůli rekatolizaci špatně zapsaní, v Brazílii byly jejich misie v 17. století pro indiány často útočištěm před různými otrokáři. Může to znít absurdně, ale jezuité tam do značné míry přivezli pokrok a chovali se k místním na tehdejší dobu docela slušně,“ míní Pilátová.

V knize splétá hlasy českých Němců, misionářů, pralesních bytostí, panských zahradníků sbírajících vzácné rostliny pro evropské šlechtice či třeba žačky Sigmunda Freuda. Všechny odlišuje i jazykově, od nespisovných výrazů přes slova v němčině a portugalštině.

Jak hrdina stárne, zázraky spojené s jeho dětstvím pozvolna blednou a imaginativní témata jako náměsíčnost či živé sny ustupují úvahám o vykořenění, exilu a návratu, ztrátě blízkých či rozpolcené identitě. „Celá kniha je o vztahu mezi totálními cizinci, kteří k sobě nějak nacházejí cestu. Ať už jsou to malý kluk s indiánskou šamankou, rodiče s pralesem, nebo indiáni s jezuity,“ shrnuje Markéta Pilátová.

Spisovatelka Brazílii obdivuje, například těžko přístupný prales ale nevyhledávala. „Je to náročné prostředí. Na jihu Brazílie řádí horečka dengue, na kterou neexistuje očkování, z toho jsem měla permanentní strach,“ vzpomíná.

Jaguáry, o nichž v románu píše, neviděla. Řádí ale na farmě Dolores Bata Arambašič, což je v Brazílii žijící vnučka podnikatele Jana Antonína Bati, o němž Pilátová napsala knihu S Baťou v džungli. „Jeho vnučka má hned za domem řeku, kterou jaguáři často přeplavou a sežerou jim třeba nějaké krávy. Nebo měla Dolores malinkého hezkého pejska Djodjo. Když jsem jí nedávno volala a ptala jsem se, jak se má Djodjo, odpověděla: špatně, snědl ho krokodýl. V Brazílii je zkrátka příroda stále mocnější než člověk,“ dí Markéta Pilátová.

Latinskou Ameriku opustila v roce 2020, aby se poprvé v životě zkusila živit v Česku jako spisovatelka na volné noze. „Vrátila jsem se, nasmlouvala si autorská čtení na půl roku, načež začala pandemie a všechno odpadlo. To bylo těžké,“ vzpomíná na dobu, po níž ale naopak přišel nebývalý zájem.

Autorka románů, dětské literatury i publicistických knih Pilátová dnes absolvuje okolo stovky autorských čtení ročně. Jen za poslední týdny svá díla představila na Kroměřížsku, ve Stehelčevsi, Lanškrouně, Zábřehu na Moravě, Otnici, Frýdku-Místku, Litomyšli, České Třebové nebo na několika akcích v Praze. „Když někam jedu, většinou čtu dopoledne dětem a odpoledne dospělým. Často v městských knihovnách, ale po pandemii se hodně rozvinuly i doprovodné programy letních festivalů,“ zmiňuje.

Vystoupení má nejvíc ve svém životě. „Mám pocit, že je teď lidé víc vyhledávají a chtějí se osobně potkávat. Vyhovuje to i mně, protože při psaní hrozně trpím samotou. Autorská čtení mi to kompenzují,“ kvituje.

Všude jezdí vlakem, často s sebou bere i kufr s knihami. Někdy neprodá ani jednu, jindy jich zmizí všech patnáct, a stejně se nedostane na všechny zájemce.

Jedno setkání se čtenáři absolvovala Markéta Pilátová minulý týden v pražské vinotéce Božská lahvice, kde se konal vůbec první book club veletrhu Svět knihy nazvaný Přečteno. Účast byla omezená na dvacítku čtenářů, kteří se dopředu zaregistrovali a román Hnízda už znají.

V sedm večer se lidé usazují u stolů se sklenkami vína, čaje nebo kávy a zapojují se do moderované diskuze. Jedna čtenářka má k tématu vztah, její babička se narodila v Argentině a také kácela prales. „Já ji znám, jak peče koláče a chodí v krojích, ale ona mi vyprávěla, že byla v džungli,“ zmiňuje. Další účastnice líčí, jak si při čtení Hnízd googlovala exotické rostliny. Někdo kritizuje vypravěčův nespisovný jazyk, další si pochvaluje působivý popis prostředí.

Moderátorku zajímá, jestli si publikum myslelo, že Hnízda jsou čirá fikce. Jedné čtenářce trvalo, než uvěřila, že čeští Němci opravdu jezdili do Brazílie. „A co vás přesvědčilo?“ - „Wikipedie.“

Zhruba po půl hodině se slova ujímá spisovatelka a odpovídá na pochvaly i výtky. Zvlášť ji těší zmínka o jazykovém rozlišení postav. „U první knihy mi hodně vyčítali, že v ní všichni mluví stejně, tak se na to od té doby snažím myslet. Vyrábím pro každou postavu slovníčky a poznamenávám si, jaké používá výrazy. Pomáhá to prokreslit jejich psychiku,“ zmiňuje Markéta Pilátová.

Do Brazílie se momentálně vrátit neplánuje. Žije se svým mužem střídavě ve Velkých Losinách, což je lázeňská obec nedaleko Šumperka, a Praze. Na volné noze se jí líbí. „Hlavně že si můžu organizovat čas,“ zdůrazňuje už po skončení book clubu.

Na napsání románu potřebuje vždy několik let. Dětskou literaturu nebo publicistiku, jako byla loňská kniha rozhovorů s farářkou Sandrou Silnou, ale zvládá publikovat v rychlejším tempu.

Poslední dobou jí hodně času zabírá starost o nemocné rodiče. Stále však má několik autorských čtení týdně, kromě toho přispívá do rozhlasu nebo přílohy Salon Práva a nyní připravuje výtvarně zpracovanou publikaci o českých knihovnách.

Letos popáté pak bude Markéta Pilátová v létě organizovat festival Kniha v lázni, který oživuje lázeňská městečka v okolí Šumperka. „Vždycky pozveme tři spisovatele, kteří se střídají a čtou v krásných lokacích jako dřevěném kostele v Maršíkově, na zámku a oranžerii v Bludově nebo teď i Loštické synagoze. Je to postavené na krásných místech, kde se toho přes rok tolik neděje,“ nastiňuje.

Vloni na akci vystupovala s Ivou Hadj Moussa, Miloňem Čepelkou a slovenskou autorkou Ivanou Gibovou. „Večery trávíme spolu, já na ten týden otevřu svůj dům kamarádům, kteří u nás bydlí. Celý měsíc neřeším nic jiného, ale vznikla kolem toho tak krásná atmosféra a máme takovou podporu od obcí i návštěvníků, že si to hrozně užívám,“ uzavírá Markéta Pilátová.