Přelstili komunisty. Jak Medek a Koblasa přelomově vystavili abstraktní umění

Umělcům Mikuláši Medkovi a Janu Koblasovi se v roce 1963 podařilo něco nevídaného: v síti státem kontrolovaných galerií podléhajících diktátu socialistického realismu prosadili výstavu svého, tedy abstraktního umění. Konala se v Teplicích a podle kunsthistoričky Mahuleny Nešlehové způsobila „doslova převrat“.

Důležitou událost nyní připomíná přehlídka nazvaná Zákazu navzdory, kterou připravila Galerie výtvarného umění v Chebu ve spolupráci s Ústavem dějin umění Akademie věd České republiky. Tato částečná repríza, či spíše komentovaný „remake“, potrvá v Chebu do 20. září, od října se přesune do pražského Musea Kampa.

Vyšel i česko-anglický katalog, který přináší nové studie obou umělců z pera Nešlehové i historičky umění Lenky Bydžovské a také přetiskuje původní katalog výstavy z roku 1963, včetně textů Medka a Koblasy reflektujících svou tvorbu. Připojuje též dobové recenze, ohlasy i fotografickou dokumentaci původního rozmístění děl, včetně několika snímků z příprav.

Nešlehová v publikaci vysvětluje okolnosti nečekaného úspěchu dvou ostrakizovaných umělců, jimž se podařilo získat zcela oficiálně výstavní prostor, v šibeničním čase tam instalovat své práce a ještě připravit reprezentativní katalog.

Na jeho vydání měl podíl Koblasův přítel, herec Pavel Landovský, jenž byl v té době bez angažmá. Svou energii tak mohl věnovat organizaci výstavy. „Dodnes je ale otázkou, jakým trikem se Pavlu Landovskému tehdy podařilo ‚přelstít‘ krajské dozorčí tiskové orgány a docílit vytištění katalogu výstavy. Svoji roli zřejmě sehrál i Landovského šarm, odvaha a herecký talent,“ míní Nešlehová.

Herec sám to popsal jako svůj „největší happening tý doby, byl jsem člověk, který uměl dělat věci na pokraji zákona“, uvádí v knize Lanďák z roku 2010. Dále popisuje, jak na své motorce Jawa 150 „operoval“ mezi dvěma tiskárnami v Teplicích, kde nechal vyrobit fotografie, a v Mostě, kde vytiskli text. Každá tiskárna měla svou Hlavní správu tiskového dozoru, jejíž povolení bylo nutné k tisku. „I udělal jsem ďáblův trylek: všude jsem prohlásil, že hlavní správa věc schválila v tom druhém městě. To byla drzost, hazard, kterou by si žádnej člověk, kterej chtěl dělat kariéru, nedovolil. A prošlo to.“

Možná první velká československá výstava abstraktního umění díky tomu probíhala ve velkém stylu. V reprezentativní teplické síni, někdejší zámecké jízdárně, nad jejímž vchodem se podařilo vyvěsit obří panel s podobiznami obou umělců.

Že se projekt mohl uskutečnit, podle historičky umění umožnilo „milostivé léto“. V tomto nedlouhém období se v úřadě tajemníka Ústředního výboru Komunistické strany Československa, který měl na starosti oblast kultury, vyměnili dva muži. Ideolog Vladimír Koucký onemocněl a vystřídal jej na čas Čestmír Císař, tolerantní funkcionář s nebývalým kulturním přehledem.

Díky němu umělci na dříve zamítnutou žádost o povolení výstavy dostali příznivou odpověď. Vybrali své nejnovější práce, pro Mikuláše Medka šlo o vůbec první samostatnou výstavu, Koblasa na tom nebyl o mnoho lépe, i když - jak uvádí dobový katalog - několik jeho děl už v roce 1963 vlastnily pražská Národní galerie, amsterdamský Stedelijk a muzeum v americkém Miami.

„Jeho ateliér navštěvovali sběratelé a galeristé, do zahraničních sbírek se Koblasovy práce dostaly načerno,“ říká Mahulena Nešlehová, podle které bylo od pořadatelů výstavy odvážné uveřejnit seznam zahraničních sbírek, ve kterých je tvůrce zastoupen.

Odvahu prokázalo mnoho dalších lidí. V knize je mezi několika dobovými ohlasy z tisku zařazena pozitivní novinová recenze Zdeňka Felixe. „Když jsme jeho text do knihy dávali, řekl mi, že si neumím představit, jakou odvahu musel sebrat, aby se podepsal,“ říká Nešlehová.

I když jsou v publikaci reprodukovány především pozitivní ohlasy, autoři neodolali a otiskli také jeden anonymní příspěvek, korespondenční lístek adresovaný vedení teplické galerie. Jeho urážlivost si nezadá s „hejty“ dnešních sociálních sítí, slovník však vystihuje dobové klima: „Požádáme kulturní sekci ONV nebo KNV, aby udělala v tomto pořádek a ty nedoučené řemeslníky poučila o umění. Když to nepomůže, zavoláme si vyšší inštanci.“

Pobouřeně a dotčeně psaly o výstavě abstraktního umění také některé severočeské noviny. Avšak Svaz československých výtvarných umělců se na své schůzi proti propagandistickým kritikám vymezil a Medka s Koblasou nezatratil, což v té době působilo převratně.

Návštěvnost byla zpočátku nízká, po uveřejnění nepříznivé kritiky v deníku Směr, v níž novinář viní oba autory z pokusu o šíření ideologie zmaru a srovnává je s esesmany, však počet návštěvníků stoupl na 400 za den až do konce přehlídky.

Milostivé léto brzy skončilo. Uzdravený tajemník se vrátil do své funkce a jiné než realistické umění znovu vykázal mimo oficiální zónu. Janu Koblasovi zakázali hned následující rok výstavu v Mladé Boleslavi – těsně před jejím zahájením. Medkovi zbývalo deset let života a jen několik let, než se po srpnu 1968 znovu ocitl na indexu a nesměl vystavovat.

Aktuální výstava v Chebu se snaží oživit více než šedesát let starou událost, přehlídku dvou přátel, jejichž díla se pozoruhodně doplňují. Koblasa vystavil jak sochy, tak malby, nejsilněji se s Medkovými vrstvenými obrazy doplňuje v třírozměrném objektu.

Teplická výstava měla jasnou koncepci, s níž pomáhala dvojice teoretiků František Šmejkal a Věra Linhartová. Oba umělci vybrali jen nejnovější díla, která nacházela srovnání s mezinárodní scénou, a přitom byla jedinečná, spojená s osobní zkušeností Koblasy i Medka.

Mikuláš Medek představil své takzvané preparované obrazy, které vytvářel nanášením několika barevných vrstev. „Vnímal přímo hmotu barvy jako živou, pulzující tkáň, s níž se potýkal, kterou napadal, prorýval, upravoval dekalkováním, drásal ostrou špachtlí, nožem, prsty, nehty, promítal do jejích vrstev svá psychická hnutí a nakonec ji ustálil do trvalé podoby,“ popisuje Medkův postup Lenka Bydžovská.

Obsahem těchto maleb je podle umělce „psychická událost jako permanentní aktivní tok existence“. Mikuláš Medek to v původním katalogu ještě rozebírá: „Obraz je tedy jakousi citlivou plochou, přes kterou se přehnala tato událost a pokračujíc v procesu, pohybu, zanechala za sebou předmětnou zprávu o své existenci v soustavě stop a otisků.“

Uhrančivá plátna člověka vtáhnou, může mít pocit, že je svědkem pohybu vesmírných těles, nebo naopak, že se propadá do světa mikroskopických částic.

Podobně expresivní a současně existenciální je tvorba Jana Koblasy. Vedle zachmuřených, zemitých obrazů tvoří štíhlé, na dřeň opracované náznaky figur, kovové odlitky nebo opracované kusy dřeva.

Podle Mahuleny Nešlehové se Koblasa snažil „vydat všemi dostupnými prostředky svědectví o utrpení, o stavu ‚mordované duše‘“. Inspiraci prý čerpal z vlastní duchovní vroucnosti, z figurálního kánonu české gotiky i dramatičnosti barokních soch, stejně jako z majestátního symbolismu Františka Bílka.

Oba umělci si byli vědomi poněkud chmurného vyznění svých prací a zejména Medek se snažil čelit patosu ironickými názvy. Záznamy na popiskách vedle obrazů působí odlehčeně, vystupuje tu Rozkošný mladý muž na útěku, Chechtavý šachista nebo Romantický strýc Karel.

Chebská repríza představuje několik přesných citací výstavy z Teplic, včetně podobné instalace děl. Mnoho z nich ale nebylo možné dohledat či zapůjčit, v takových případech pořadatelé nahradili původně vystavené práce podobnými. Zejména Koblasovy sochy se po jeho emigraci v roce 1969 staly nezvěstné. „Bohužel nám nebylo dáno, abychom po tolika letech nalezli a získali všechny tehdy vystavená díla z pověstné řady jeho legendárních Králů a královen; nahrazujeme je proto adekvátními, rovněž velice pozoruhodnými pracemi,“ uvádí Nešlehová.

Naopak původně vystavenou Koblasovu sochu Velký zázrak nemuseli organizátoři hledat, patří do sbírky chebské galerie. Právě toto dílo se stalo jedním z impulzů, proč se zdejší instituce do projektu, na jehož konci je aktuální výstava, pustila.

Galerii výtvarného umění v Chebu sloužila veřejnosti teprve sedm let, když do její sbírky Velký zázrak přibyl. Stalo se tak v roce 1969 a instituce jej zakoupila od otce Jana Koblasy. Autor u akvizice nebyl, protože v té době emigroval.

„Je dokonce možné, že šlo o koordinovanou akci, kdy galerii a nejspíš i ministerstvu kultury muselo být jasné, že jde o díla umělců, kteří už jsou nejspíš v emigraci,“ píše v úvodním slovu katalogu současný šéf galerie Marcel Fišer.

Nestandardní okolnosti nákupu přinesly několik omylů, v první řadě byl mylně datován vznik Velkého zázraku právě až rokem 1969. Socha prakticky celé období takzvané normalizace trčela v depozitáři, teprve po roce 1989 se stala součástí stálé expozice.

Na další omyl se přišlo v roce 2023. Tehdy teplická galerie jako připomínku 60. výročí významné výstavy vydala vzpomínkový text s dobovým snímkem, ze kterého vyplynulo, že v Chebu prezentují sochu Velký zázrak celé roky obráceně. „Na naši omluvu je třeba říci, že její orientace není vůbec jednoznačná a k omylu sváděla skutečnost, že záda sochy jsou zejména ve spodní části výrazně propracovanější než její čelní strana,“ uvádí Fišer v katalogu.

Kromě náležité příležitosti vystavit Velký zázrak správně se důvodem k uspořádání „remaku“ teplické výstavy stal objev dobové fotodokumentace Jiřího Hampla. Jeho snímky ukazují přesné rozmístění děl. Přehlídka Zákazu navzdory, která i díky doprovodné publikaci vyplňuje jednu kapitolu české historie umění 20. století, zároveň připomíná výročí 100 let od narození Mikuláše Medka.