Recenze: Seriál Medvěd končí ve formě. Ukazuje špičkové gastro s lidskou tváří

Richie sedí v autě a pojmenovává, co vidí kolem sebe. „Sedadlo. Volant,“ říká rozvážně. Jenže tahle uklidňovací technika nepomáhá. Sotva nejvýbušnější protagonista seriálu Medvěd v úvodní scéně páté řady, kterou lze nově vidět ve videotéce Disney+, vyrazí na cestu, uprostřed extrémně deštivého Chicaga dojde k bouračce. Populární „gastro drama“ se vrací poslední sezonou. A zároveň jde o návrat ke kořenům.

Seriál proslul kulometným tempem, rychlými střihy a schopností ukázat drsnou realitu provozu restaurace, stejně jako vykreslit silné, různě traumatizované hrdiny, kteří se perou o svou budoucnost. V posledních dvou řadách tvůrce Christopher Storer trochu zpomalil a najednou našel prostor také pro sentiment. Ubylo humoru, přibylo dějových odboček.

Nyní je vše jinak. Pátá řada začíná den poté, co skončila čtvrtá. Tehdy doťukaly obří hodiny, které hrdinům vyhrazovaly čas, kdy musí překlopit restauraci do zisku. Nová šéfkuchařka Sydney ovšem symbolicky spouští odpočítávadlo od nuly, jako by dávala najevo, že se jede dál, i když jim okolnosti nepřejí.

Celá závěrečná série se odehrává v jediném dni, během přípravy na večerní směnu. A kromě toho, že investor a vlastník budovy Jimmy je ve finanční nouzi a vymýšlí, jak se stavby zbavit, dějí se věci vyžadující okamžité řešení.

Chicago sužuje silný déšť, v restauraci prasklo potrubí, podnik vypadá jako místo v dezolátním stavu plné špíny, zato lednice jsou poloprázdné, neboť uprostřed kalamity selhávají dodávky surovin. A jelikož nefunguje rezervační systém, nikdo netuší, jak bude večer plno.

Seriál má opět zběsilý rytmus, v němž se až thrillerové chvilky mísí s komedií. Přitom už tolik nespoléhá na frenetický střih, formálně neexhibuje, nicméně drží diváka v přítomném čase, kdy se ukrajuje minuta za minutou vstříc večernímu servisu. Mnoho epizod se vejde pod 25 minut, až ty finální mají více než dvojnásobnou stopáž. A tvůrci se změnou délky umí skvěle pracovat.

Prakticky všichni hrdinové se nacházejí na nějakých životních křižovatkách. Sydney se sžívá s novou funkcí, bývalý šéf Carmy s tím, že je jí momentálně „jen“ k ruce a klíčová rozhodnutí nestojí na něm. Oba navíc před personálem tají, že Carmy bude odcházet – nejen z podniku, ale ze světa gastronomie.

V pozadí se odehrává ledacos, protagonisté se přitom soustředí na to, co je před nimi. Tedy restaurace, která je z půlky zničená kvůli špinavé vodě, avšak večer nejspíš přijde nejvyšší množství hostů, jaké tu kdy bylo. Suroviny ani personál nestačí. Že by uprostřed této ruiny měla vznikat gastronomie s michelinskými parametry, se zdá nepředstavitelné.

Christopher Storer opět skvěle pracuje s postavami, které mají uprostřed neustálého chaosu prostor pro svá menší i větší traumata. Uprostřed řevu a šílenství stále nacházejí čas na poměrně intimní chvilky – nikoli snad milostné, spíše jde o sounáležitost a schopnost vytvářet z těchto trosek jakousi nepravděpodobnou, přitom zvláštně opravdovou a uvěřitelnou rodinu. Mimoděk, bez přehnaného sentimentu.

Tvůrci v těch nejlepších momentech uměli zasadit problémy ústřední restaurace do kontextu společenské reality Chicaga. V poslední řadě nechybí prostřihy na metro jezdící městem, na přívaly deště, na metropoli pulzující neklidem a mnoha problémy. A jako by ten déšť měl spláchnout z povrchu zemského místní zchátralé budovy, které nikdo nechce odkoupit či renovovat.

Uprostřed těchto kontur má boj protagonistů o záchranu jedné večerní směny až sisyfovské rozměry. Ale to nijak neumenšuje opravdovost jejich zápolení. A pocit, že diváci jsou v té rozpadající se kuchyni s nimi, důvěřují jejich schopnostem a čekají, co z toho šílenství vzejde.

Medvěd od počátku stál na napětí mezi michelinskými ambicemi a špinavou realitou chicagského bistra. Carmy, který pracoval v těch nejlepších restauracích a osud ho zavedl domů, do podniku jeho zesnulého bratra, dávno proměnil onu špinavou špeluňku v místo, o němž se hovoří. A které na ty hvězdy aspiruje i pod novým vedením.

Pátá řada ukazuje, že špičková gastronomie může vznikat také v šílených podmínkách. Místní restaurace je taková jako její šéfové a personál. Je to pulzující tyglík, papiňák, co může každou chvíli vybouchnout. Ale dokud se tak nestane, mohou se tu dít mimořádné věci.

Medvěd opět vypráví o vzteku, úzkostech, beznaději, ale také o tom, jak je překonat. Navzdory frenetickému tempu působí nečekaně křehce.

Pátá řada přináší důstojné rozloučení se seriálem, jenž nahlédl ambiciózní gastronomii z nečekané perspektivy. A který uměl stejnou měrou vyprávět o jídle jako o lidech, co ho připravují.

Místní bistro není precizní michelinský stroj ani podnik s jasnou hierarchií, kde je šéfkuchař něco mezi bohem a otrokářem, jak bylo a stále je zvykem v mnoha luxusních podnicích. Tady chvílemi řve každý na každého – podle momentálních potřeb. Ale pak dojde i na ztišení či sebezpyt. Je to lidský, dojemný organismus ukazující, že skvělá gastronomie nemusí být „posh“ a že ji může připravovat až nečekaně lidský personál.