Věří, že lidé nejsou dobytek. Kriminalista Markovič má nového protivníka

Kriminalista Jiří Markovič je v těžké pozici. Odhalení sériového vraha Ladislava Hojera z něj udělalo „hvězdu“ oboru. Jenže je jen o pár let později, Čechoslováci se právě stali mistry světa v hokeji, za necelé tři měsíce bude spartakiáda a kdosi vraždí ženy či dívky v ulicích. Markovičově hypotéze, že jde o mladistvého devianta, nikdo nevěří a policejní práci limitují různé typy tlaků.

Seriál Metoda Markovič: Straka, který lze od pátku vidět ve videotéce Oneplay, těží od prvních chvil z návaznosti na loňskou pozoruhodnou první řadu. Petr Lněnička hraje Markoviče jako starostlivého, poctivého policajta, vlastně obyčejného chlapa, jenž skromně odmítá nazývat své vyšetřovací dovednosti nějakou metodou, a je-li na ně tázán, tak odpovídá: „Já prostě věřím, že lidi nejsou dobytek.“

Noví režiséři Tomáš Pavlíček a Jan Vejnar ale zároveň přizpůsobují poetiku pokračování tomu, o jaký případ se tentokrát jedná. Spartakiádní vrah Jiří Straka představuje odlišný typ pachatele než Ladislav Hojer, kterého v první sérii výtečně ztvárnil Petr Uhlík. Hojer byl sadista a kanibal s nízkým IQ i sebevědomím, samotář, co to neuměl s lidmi – a se ženami už vůbec. O to silnější a zvláštnější bylo sledovat, jak k němu přistupují tvůrci i samotný Markovič.

Straka je oproti tomu šestnáctiletý mladík z hornického učiliště, který s chlapeckou partou provádí klukoviny a holky mu samy padají do klína. A to doslova, stačí, když na kladenské diskotéce jedné z nich pokyne, aby se posadila přímo na něj, protože jinde už není místo.

Maxmilián Kocek hraje Straku coby nenápadného, družného kluka, kterému jen občas obličejem proběhne znepokojivě nepřítomný výraz. Je to nevděčnější role než ztvárnit někoho, kdo jednoznačně vyčnívá z kolektivu. Kocek ji však zvládá velmi dobře. A z toho plyne napětí první poloviny seriálu.

Novinka začíná pozvolněji, pomalu odpočítává dny do začátku spartakiády a vytváří zvláštní paralelu mezi lehce paranoidní atmosférou v policejním sboru a radovánkami mládeže, po nichž ovšem zůstávají na dvorcích a ve sklepeních uškrcené, znásilněné oběti.

Markovič se tentokrát zatím nepotkává s pachatelem. Nemůžeme sledovat jeho pozoruhodný způsob vedení výslechů, jakkoli chápavý a lidský přístup projevuje už v tom, jak se baví se svědky či příbuznými obětí.

Vedle frustrace ze skutečnosti, že zatím nemá žádnou stopu, se celý tým vypořádává s tlakem seshora. Společností se začíná šířit strach ze škrtiče v ulicích, hrozí, že případ převezme Státní bezpečnost. Nadřízení provádějí nesmyslné plošné razie na punkery, máničky a další, kdo jsou podezřelí jaksi automaticky, protože se nehodí do představ o konformním jednání a vzezření.

A zatím Markovičova patnáctiletá dcera předstírá, že je s kamarádkou Vladěnou, když se přitom poflakuje venku ve společnosti chlapců a čůča, případně vyráží za Prahu na diskotéku. A jestli někde Markovičův způsob promluvy nefunguje, tak ve chvíli, kdy se pokouší být policajtem a otcem v jedné osobě.

S frustracemi a osobními problémy se trápí i hrdinovi kolegové. Zatímco „mladej Červenka“ v podání Adama Mišíka se tísní v miniaturním bytě u tchána s tchyní, Václav Neužil coby Josef Vilímek stále truchlí nad smrtí ženy, o samotě večeří párky s rumem a občas v práci přehlédne potenciálně důležitou souvislost.

V tomto ohledu si Metoda Markovič ponechává zvláštní tuzemský punc. Zahraniční krimiseriály jsou často plné traumatizovaných jedinců, čeští tvůrci dokážou být přízemnější a obyčejnější v tom, jak zobrazují chmury protagonistů, aniž by ubírali postavám na síle.

Režiséři Pavlíček s Vejnarem trefně zachycují dobový opar, v němž takřka každý doma či v práci sleduje hokejové mistrovství na televizních přijímačích různé kvality a v němž o něco později začne narůstat neklid z toho, co se děje v ulicích. Hodně prostoru tu dostává dospívající mládež, která v hudebních klubech i při nácvicích spartakiádních čísel poslouchá dobové hity. Ty však získávají temně ironický rozměr, neboť leckteré zde vyobrazené romantické chvilky končí smrtí.

Sledování mladíka Straky, jak s nevinnou chlapeckou tváří maskuje deviantní choutky a využívá své nadprůměrné inteligence, je zcela jiným typem diváckého prožitku než Markovičovy debaty s duševně zaostalým Hojerem. Tvůrci budují uvěřitelné, bezstarostné chvilky, jaké patří k tomuto věku. Ale podobně jako do jednotlivých scén tu a tam vstupují záměrně rušivé záběry natočené z ruky na videokameru, i z těch romantických okamžiků povětšinou hlavně mrazí.

Metoda Markovič je ten typ seriálu, který těžko hodnotit po polovině epizod. Prozatím si ovšem velmi dobře buduje půdu pro věci příští a režisér první řady Pavel Soukup má důstojné nástupce.