Jak na krizi po čtyřicítce. Stačí sjet z dálnice a rozbít si život na kousky

Umělkyně, čtyřicátnice, v období před menopauzou přehodnocuje svůj rodinný i sexuální život a hledá, kudy dál. Na začátku románu Na čtyřech americké spisovatelky a režisérky Mirandy July, který v českém překladu Michaly Markové nedávno vydalo Argo, se hrdinka vydává z Los Angeles do New Yorku. Cestu chce strávit sama, bez muže i dítěte, bez břemene každodenních povinností. Po několika minutách však sjede z dálnice a ubytuje se v motelu, kde nakonec stráví celou dobu – byť před rodinou dál předstírá, že pokračuje v původním plánu.

V motelu se protagonistka seznamuje s výrazně mladším mužem, tanečníkem Daveym, který ji silně přitahuje. Pocity jsou zjevně vzájemné, muž chce ale zůstat věrný své partnerce. Hrdinka a Davey tak posunují hranice intimity jinak – třeba ve scéně, kdy jí Davey vyndává zakrvácený tampon. 


V této části může také čtenář či čtenářka pocítit silnou touhu. A sice knihu odložit. Ne kvůli scéně s tamponem; ta je dost originální. Spíš proto, že ještě tak ve čtvrtině není úplně jasné, na čem román staví svůj věhlas. A ten je značný: Předloni se próza ocitla v čele žebříčku bestsellerů The New York Times, vysloužila si nominaci na Národní knižní cenu USA a například britský týdeník The Observer ji zařadil mezi nejlepší tituly roku.

Sehrálo v tom takovou roli renomé autorky, která za svůj debutový film Já a Ty a všichni ostatní z roku 2005 získala cenu v Cannes a také své další snímky s úspěchem uvedla na festivalech Berlinale či Sundance? Protože v čem by jinak bylo tak přelomové, že je vdaná hrdinka přitahována k někomu jinému? V tom, že vypráví o svých fantaziích, o tom, jak se představa sexu s jedním člověkem stává v její mysli hlavním tématem, kolem kterého se točí všechno ostatní? Nebo má být tématem ten věkový rozdíl? Či to, že je hrdince pětačtyřicet a cítí, že chce ve svém životě ještě něco změnit?

V této fázi se text repetitivně točí kolem schůzek, toužení a nesexuální intimity, ale stále není vidět, v čem přesně spočívá to posouvání hranic, ta odvaha, živost. Když se ale člověk pročte dál, bude rád, že knihu neodložil. Protože jakmile se hrdinka vrátí domů a tak dlouho truchlí za nenaplněnou touhu, až dotruchlí, přichází část, která je pro vyprávění zásadní. A sice otázka vlastní identity, naplnění a toho, nakolik je vůbec možné proměnit svůj život, když už jsme ho jednou jakž takž vystavěli.

Tady se Miranda July vydává na mnohem nejistější půdu. Její hrdinka postupně zjišťuje, že netoužila po jednom konkrétním muži, ale také po jiné podobě vlastního života. Nechce za každou cenu opustit rodinu; svůj život má do velké míry ráda. Zároveň ale nehodlá přijmout, že tím jsou její možnosti jednou provždy vyčerpány.

S tím se pojí motiv perimenopauzy, tedy období hormonálních změn předcházejících menopauze, které v románu figuruje jako biologická skutečnost i existenciální mezník. Protagonistka si začíná uvědomovat, že se její tělo mění, že některé možnosti se před ní postupně uzavírají a nemá před sebou neomezeně času.

Zároveň se spousta příležitostí otevírá: Hrdinka dává třeba nahlédnout do zkušeností svých kamarádek, které mluví o tom, jak jim po menopauze zmizely celoživotní migrény nebo pocítily nečekanou úlevu.

Ve společnosti, kde jsou mládí, plodnost a atraktivita hlavními atributy přisuzujícími ženám hodnotu, se menopauza může jevit jako postupná ztráta všeho, co je dosud definovalo. Miranda July ale ukazuje, že to může být i naopak: Že s přibývajícím věkem nemusí ubývat možností, ale naopak může přicházet svoboda od očekávání, kterým se spousta žen snaží celý život vyhovět. Pro hrdinku tak nakonec otázka nezní, co už ve 45 letech nemůže, co nenávratně prošvihla – ale co si dosud nedovolila chtít, dělat, vymýšlet.

V poslední třetině prózy pak Miranda July naplno rozvíjí svou autorskou fantazii: Nechává protagonistku skládat si život do nové podoby, objevovat jiné možnosti vlastní sexuality, jinak vnímat těla žen i hledat dosud nepoznané druhy slasti. A právě tady je román skutečně podvratný.

Feministická teoretička Luce Irigaray už v 70. letech minulého století napsala, že ženská sexualita je ze své podstaty mnohostranná a nelze ji redukovat na jediný orgán, způsob uspokojení nebo jediný model touhy. Podle ní ženské tělo nabízí mnohem rozmanitější možnosti slasti, než jaké mu přisuzuje společnost, která sexualitu tradičně chápe především z mužské perspektivy.

Miranda July myšlenku rozšiřuje i za hranice sexuality. Její postava postupně objevuje, že stejně jako nemusí existovat jediný způsob prožívání slasti, nemusí existovat ani jediný způsob, jak milovat, žít v partnerství nebo jak se identifikovat.

V tomto ohledu je román skutečně zásadní – chce od čtenářů a čtenářek hodně, zároveň jim ale důvěřuje, že snesou rozpornost i absenci jednoznačných odpovědí. Spisovatelka pro svou hrdinku nemá nachystané jednoznačné morální vítězství. Netesá ji do pomníkového vzoru pro všechny ženy, ale zároveň ji ani exemplárně netrestá za všechna malá velká sobectví, kterých se dopouští. Nechává ji před našima očima směšnou, dojemnou, nesnesitelnou, odvážnou, zbabělou – a někdy všechno tohle dohromady. Díky tomu jí přiznává nárok na něco, co ženským postavám literatura ještě pořád někdy odpírá: právo být člověkem, nikoli znakem, doplňkem nebo dojemným poselstvím.