Článek
Návštěvníci Pražákova paláce v Brně mohou nově zhlédnout výstavu děl grafičky Květoslavy Fulierové, pro niž je zásadním tématem muzika. Ve stejné budově se pak nachází čerstvá intervence do stálé expozice, kterou vymyslel malíř a performer experimentující s umělou inteligencí Vladimír Havlík. Projekty, jež připravila Moravská galerie, lze vidět do 22. února 2026.
Oba umělci byli podle kurátora Petra Ingerleho jasnou volbou. „V případě Vladimíra Havlíka nebylo co řešit, protože je laureátem Cen Michala Ranného, které pravidelně představujeme. Na Květoslavu Fulierovou padla volba proto, že vystudovala brněnskou Vyšší školu uměleckého průmyslu, která si letos připomíná 100 let od založení,“ říká Ingerle s odkazem na výročí, kterému je ve městě věnována i jiná výstava.
Přehlídku děl Fulierové nazvanou Partitury tvoří instalace, kresby, koláže i fotografie, ve kterých umělkyně pracovala s motivy hudby. Dnes třiadevadesátiletá slovenská výtvarnice narozená v Olomouci vyučovala i hrála na housle v několika moravských komorních uskupeních. Hudební kariéru jí však po přestěhování do Bratislavy zhatilo zranění a dál už se věnovala jen výtvarnému umění.
„Zreprodukovat hudební pocity do tvarů a barev, do kreseb i grafik byla moje ústřední snaha. Zvlášť poté, co jsem se již hudbě nemohla věnovat,“ vysvětluje Fulierová, kterou inspiruje geometrie notových osnov a především rytmus, harmonie či melodie.
Některá díla vymyslela jako poctu skladatelům od Johanna Sebastiana Bacha po Johna Cage. Jindy pracovala zcela nezávisle na hudebních vzorech, inspirovaná motivy přírody či vesmíru.
Fulierová je kromě kreseb a grafických děl autorkou spousty fotografií, na nichž figuruje Július Koller. Slovenský konceptualista, který žil v letech 1939 až 2007, byl jejím uměleckým a životním partnerem.
V expozici v Pražákově paláci pak přibyla intervence šestašedesátiletého olomouckého performera a konceptuálního umělce Vladimíra Havlíka. Ten popsal umělé inteligenci své starší, nikdy neuskutečněné záměry a počítač na základě toho vytvořil obrazovou dokumentaci. „Zaujala ho možnost spojit jazykový model s vizuálním prostředím,“ komentuje to kurátor Ingerle. „Na základě Vladimírových promptů vytvořila umělá inteligence videa, obrazy i fotky. A nechali jsme ji napsat i pseudokurátorský text do katalogu. Zveřejníme ho neupravený, vedle toho lidského,“ dodává.
Fakt, že umělá inteligence se naučila vytvářet umělecká díla i texty na vysoké úrovni, podle pořadatelů vzbuzuje otázku, zda budou lidé do budoucna potřebovat živé kurátory a umělce. A také zda rozeznají rozdíl mezi fikcí a realitou.
„Video bylo dosud věrohodným důkazem toho, co se dělo. Ale budeme mít do budoucna přehled o tom, co je pravdivé? Výstava je proto otázkou do diskuze. Otázkou, na kterou nemám odpověď,“ poznamenává Havlík.
Vladimír Havlík, jehož tvorbu lze nejlépe charakterizovat pojmy land art a body art, vnímá umělou inteligenci jako pomocníka i potenciální hrozbu.
„Jsou chvíle, kdy mě fascinuje tím, co umí, a pak mě vyděsí, protože si uvědomím, že nás může nahradit. Snažím se proto vnímat obě názorová spektra,“ říká laureát Ceny Michala Ranného za loňský rok. Havlík ji převzal v říjnu. Moravská galerie ocenění uděluje umělcům, na něž chce upozornit bez omezení věku či státní příslušnosti.
