Ohromí klidem a něhou. Oklou skládá hudbu, která to hlavní skrývá pod povrchem

Malému kreslenému obličeji proudí po tvářích dva potoky slz, přes něž se ale pořád nejistě usmívá. „Mám ho také na zápěstí. Toho smajlíka miluji, protože člověk vlastně neví, co se s ním děje. Vypadá, jako by byl zahlcený emocemi, a to se mi líbí, dokážu se s tím ztotožnit,“ vysvětluje třiatřicetiletá Marylou Vanina Mayniel vazbu k emoji, který použila jako název jedné písně svého nejnovějšího alba.

Loňskou desku nazvanou Choke Enough představí francouzská hudebnice, jež vystupuje pod pseudonymem Oklou, na brněnském Velodromu 7. srpna v rámci festivalu Pop Messe. Oklou bude jeho hlavní hvězdou po boku kapely Einstürzende Neubauten nebo Richarda Müllera.

V souvislosti s ní několik věcí vždy zazní už takřka obligátně. První se týká jména, které se správně čte jako OK, Lou, ačkoliv sama na výslovnosti přezdívky zřejmě odvozené z křestního jména kdovíjak nelpí. Druhým častým tématem bývá mateřství a těhotenství, které se díky její nově nabyté roli matky přirozeně promítlo na loňské album. Posledním bodem je pak vyzdvihnutí specifické kombinace jemné elektroniky, estetiky zvané Y2K a vlivu klasické hudby. Možná právě to je nejzajímavější na umělkyni vyznávající „hudbu, která toho moc nepotřebuje“, a přitom prokládající svou precizně vystavěnou tvorbu odkazy na středověkou polyfonii nebo Johanna Sebastiana Bacha.

Vyrůstala na francouzském venkově nedaleko města Poitiers v rodině, kde byla hudba všudypřítomná. Rodiče ji vedli ke klasice, francouzskému šansonu, irským lidovým písním i tanci, starší bratr domů nosil z knihovny nejrůznější nahrávky od popových Gorillaz po rapové Dälek.

Od dětství hrála Oklou na klavír a violoncello, zpívala ve sborech a posléze studovala na konzervatoři. Ta jí dala pevné základy hudební teorie a kompozice, zároveň v ní ale probudila touhu hledat vlastní zvuk mimo akademické prostředí. V dospívání navštěvovala koncerty v poitierském kulturním centru Le Confort Moderne, kde se poprvé setkala s experimentální tvorbou, a když kolem devatenácti let objevila aplikaci Garage Band, konečně našla způsob, jak klasické vzdělání propojit s fascinací internetovou kulturou a elektronickou produkcí.

„Následující tři roky jsem tím byla absolutně posedlá. Původně jsem hrála jen na klavír, cello nebo kytaru, ale možnost použít nástroj, který zvládne napodobit zvuky, které se mi líbí, pro mě byla opravdovým zjevením,“ vypráví v rozhovoru pro magazín The Pop Manifesto.

Po několika letech se z malého města přesunula do Paříže, kde ji uchvátila klubová kultura a zkoušela prorazit jako DJka s tanečními elektronickými tracky. Navzdory nadšení pro techno i house ale měla pocit, že stále jen napodobuje druhé. Právě tady nastal postupný přerod jejího hudebního myšlení, kdy začala ohledávat nové, experimentálnější cesty a dostávat se k jinému typu publika, kterého se také hudba dotýká odlišným způsobem. „Došlo mi, že má síla je v jedinečnosti,“ konstatuje dnes.

S osobitějším zvukem šlo ruku v ruce sebevědomí a důvěra v to, že čím ryzeji a upřímněji bude tvořit, tím může být výsledek kvalitnější. Podle ní právě autenticita umožňuje umělcům přiblížit se srdcím ostatních lidí. Toto zjištění rámovalo vznik jejího svébytného uměleckého rukopisu.

Navzdory apelu na autenticitu se přitom Oklou nesnaží do hudby za každou cenu „nacpat“ co možná nejvíc sebe. Jedno z jejích tvůrčích kréd naopak prosazuje jednoduchost. „Zajímá mě hudba, která toho moc nepotřebuje, kde je zajímavý zvuk nebo dobrá melodie sama o sobě a tyhle věci jsou dostatečné k tomu, aby vytvořily skvělý song,“ řekla v loňském videorozhovoru Pitchfork Talks.

Lásku k jednoduchosti podle všeho zažehlo její klasické vzdělání. Hudebně vyrůstala zejména na klavírním repertoáru, což dnes vnímá jako obzvlášť formativní – stačí jeden nástroj a skladba je na světě. Žádné monumentální zvukové plochy nebo přehršel zbytečných vrstev.

Právě u klaviatury skládala velkou část své první dlouhohrající mixtape nazvané Galore z roku 2020. Harmonicky je sice rozmanitá, až orchestrální, kostru lze ale bezpečně převést zpátky ke klavíru. Právě tady se také nejcitelněji projevuje v případě Oklou často zmiňovaná inspirace středověkou, barokní a soudobou hudbou nejrůznějších forem – viz například paralelní vedení hlasů známé z rané středověké polyfonie.

Ještě explicitnější je pak vliv baroka. Skladba Rosebud zní téměř jako některé z preludií Johanna Sebastiana Bacha, navlečené do podivného elektronického hávu.

Nezanedbatelný barokní otisk se v celé autorčině diskografii projevuje také způsobem organizace hudební textury nebo práce s imitační technikou, kdy si jednotlivé hlasy postupně předávají jednu melodickou linku.

V rozhovoru pro magazín Interview, který vedla se svým dlouholetým spolupracovníkem A. G. Cookem, přichází řeč i na údajnou podobnost s francouzskou klasikou, skladbami pro sbor nebo cembalo. Oklou je neuvádí jako přímý zdroj inspirace, spíše připouští, že jí klasické zázemí vytrénovalo mozek k určité citlivosti na specifické akordické postupy, melodie a harmonie, které mohou připomenout francouzské skladatele přelomu 19. a 20. století.

Díky spolupráci s umělci jako právě A. G. Cookem nebo zpěvačkou FKA Twigs bývá Oklou zařazována do kolonky hyperpop – v současnosti velmi oblíbeného žánru, který záměrně zveličuje prvky mainstreamového popu, jako jsou chytlavé melodie, silně upravené vokály, syntetické zvuky a výrazné refrény.

Typická hyperpopová skladba využívá schválně přehnané množství efektu autotune, digitálně deformovaný hlas, extrémně komprimovanou produkci nebo prudké dynamické zvraty, přičemž spojuje vlivy elektronické taneční hudby, soundtracků z videoher či třeba internetových memů.

U Oklou některé z těchto znaků nacházíme, na nahrávce Galore se hyperpopu nejvíce blíží track Nightime, celou její tvorbu ale takto označit nelze. Její verze hyperpopu zní, jako by se odehrávala pod vodou – je jemnější, měkčí a méně okázalá. „Když na něčem pracuji, zajímá mě něha,“ popisuje pro Pitchfork. „I když pracuji s výraznějšími prvky, vždy potřebuji najít nějakou měkkost. Měkkost ve zvuku, něco kulatého a temného,“ dodala.

Měkkost se line i její loňskou studiovou deskou Choke Enough, kterou deník The New York Times nebo časopis Pitchfork zařadily mezi nejlepší alba roku. Opět jde o konceptuálně stavěný kus, jenž velmi dobře funguje jako celek. Práci na něm ale autorka hodnotí jako mnohem náročnější, ať už šlo o výběr zvuků, nebo témata, v tomto případě rozmanitější a rozvrstvenější než na Galore.

Mixtape z roku 2020 se točil víceméně kolem jedné velké emoce – zlomeného srdce z rozchodu. Choke Enough je posílené o další rozměr díky těhotenství a porodu, které se časově těsně kryly s přípravou a vydáním. Album naráží například na otázky tělesnosti, dospělosti nebo kontrastu mezi fyzickým a virtuálním světem.

Z obalu stylizovaného do estetiky Y2K z přelomu tisíciletí shlíží hudebnice v nazelenalém, světle panelákovém pokoji, kde se u okna krčí několik dalších osob. „U žádné ze složek vizuálu jsem nechtěla být v záběru sama. To bylo zásadní. Měla jsem jasnou potřebu být obklopena lidmi. Proto jsou na obalu alba vyfoceni lidé v pozadí,“ vysvětluje umělkyně, proč také ve všech videoklipech účinkuje s někým dalším.

Solitérně naopak pojala hudbu, kde zvolila relativně úzký okruh spolupracovníků: v tracku Take Me By The Hand hostuje švédský rapper Bladee, v taneční skladbě Harvest Sky pak americká písničkářka Underscores. Deluxe edice obsahuje ještě bonusovou skladbu Viscus, kde se objevuje zpěvačka FKA Twigs.

Není těžké narazit na názor, že je Oklou přeceňovaná a že dělá monotónní či „výtahovou“ hudbu, která staví na rádoby cool zevnějšku a jednoduchých syntezátorech. Její tvorba ale není záležitostí jednoho poslechu ani okamžitého efektu, nýbrž opakování a soustředění. Jednoduchost u ní není důsledkem omezených prostředků, nýbrž vědomým autorským rozhodnutím – pod zdánlivě subtilním povrchem se skrývá kompozičně mimořádně promyšlená hudba.

Jak navíc říká sama hudebnice, v neustálé emoční a informační přehlcenosti bývá obzvláště úlevné narazit na něco, v čem člověk může na chvíli spočinout, na něco, co neohromí rozsahem a intenzitou, ale klidem a něhou.

Při případné přetrvávající touze po rozsahu a intenzitě lze zhlédnout obzvláště zdařilé vystoupení Oklou v rámci série Tiny Desk Concerts, kde vybrané skladby přepracovala do poutavých aranžmá za doprovodu osmihlasého sboru a marimby. V tradičnější podobě svou tvorbu představí na Pop Messe.