Recenze: Radostné báje o pirátech. Seriál One Piece je malý zázrak

Hubený mladík se slamákem na hlavě jménem Monkey D. Luffy stále sní o tom, že najde velký poklad a stane se králem pirátů. Ve druhé řadě seriálu One Piece, kterou lze vidět ve videotéce Netflix, parta pirátů s dobrým srdcem opět čelí extrémně výstředním výzvám. Adaptace jednoho z nejpopulárnějších japonských komiksů a anime seriálů umí také v hrané podobě neobvykle popustit stavidla imaginace.

One Piece je seriál doslova napěchovaný nápady. Putování mezi ostrovy v nejnebezpečnějším moři zvaném Grand Line přináší jedno bizarní prostředí za druhým. Po pobytu v útrobách obří velryby se posádka dostává do westernového městečka, za nímž se tyčí hory v podobě obřích kaktusů, později potkává dinosaury a obry pocházející z ostrova Elbaf. Což je pozpátku „fable“, tedy bajka. A příběhy, které se odehrávají na obrazovce, mají nejblíže k jakýmsi dávným bájím, plným přehánění i hrdinů doslova větších než život.

Oproti většině fantaskních seriálů dneška je One Piece radostný, naivní, dobrosrdečný. I proto má takový úspěch. Hra o trůny, jež započala lavinu dramatických sérií plných politikaření, pomohla ukázat, že fantasy může být žánr pro dospělé.

One Piece dokazuje, že i bezstarostné dobrodružství plné vynalézavé akce, svérázných prostředí a velmi podivných padouchů nemusí být jen podívanou pro mládež.

V nejsilnějších momentech One Piece připomíná díla typu Alenky v říši divů. Antagonisté z organizace zvané Baroko se tu dorozumívají pomocí telefonů v podobě obřích živých šneků, jeden z nich vyrábí bomby ze šušňů v nose, jiný mění protivníky ve voskové sochy – z vosku, který tvrdne do materiálu pevného jako ocel. Všechno je tu monstrózní a přezdobené, barokní.

Přitom One Piece nikdy nesklouzne v přehlídku digitálních triků. Vše se sice odehrává ve výrazně barevných lokacích, ale jakmile dojde na akci, tvůrci jsou vynalézaví a dávají prostor tradičním rukodělným efektům.

Například scéna, v níž musí skvělý šermíř Roronoa Zoro čelit sto protivníkům v patrové krčmě, skvěle pracuje s prostředím. A když postavy bourají okolní nábytek svými těly, cítíme, jak je to bolí. I když občas ambice tvůrců operovat na co nejvelkolepější škále narážejí na ne tak vysoký rozpočet, jak by bylo třeba.

Druhá řada působí ještě o něco grandiózněji než ta první. Každá epizoda ukazuje spoustu neobvyklých tvorů, s nimiž lze bojovat, přátelit se nebo si z nich udělat steak. Třeba pečínka z dinosaura zasytí na dlouho. A to se přeneseně daří i samotnému seriálu.

One Piece patří k tomu málu děl, jež umí přenést komiksově nadsazené charaktery do hrané podoby. Kapitán Luffy je až dětinsky naivní a i většinu ostatních postav lze vystihnout jedním či dvěma adjektivy. Přesto to jsou živoucí hrdinové, s nimiž se člověk snadno identifikuje.

To vše se odehrává v bájném světě, který jako by povstal z horečné dětské představivosti. Je to svět notně praštěný. Ale zároveň neskrývá, jak si autoři užívají možnost převádět bláznivé nápady z kreslené podoby do „reality“.

Občas něco zjednoduší, urychlí zápletku, trochu zredukují některé hrdiny – vždyť původní anime seriál, který běží nepřetržitě od roku 1999, už má přes 1150 epizod. Přesto jde o jednu z nejpodařenějších hraných adaptací mangy a anime. Příkladů, jak moc se to může nepovést, jen na samotném Netflixu najdeme víc než dost. Za všechny stačí jmenovat Kovboje Bebopa.

I ve druhé řadě One Piece zůstává energickou a sympaticky bizarní podívanou, jejíž optimismus je podobně nakažlivý jako optimismus hlavního hrdiny. Kdo by si pomyslel, že vychrtlý mladík se slamákem a gumově pružnými pažemi může být pirátským kapitánem? Luffy ovšem působí natolik přesvědčivě, že o tom není pochyb. Je těžké mu nefandit.

Když se o něčem napíše, že je to pohádka pro dospělé, většinou nejde o pochvalu. One Piece představuje výjimku. Mnoho takhle radostných seriálů na obrazovkách aktuálně není.