Kreslíř, který byl výmluvnější než noviny. Připomíná ho posmrtná výstava

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Dosud největší retrospektiva uznávaného kreslíře představuje dílo, které už se nebude dál rozvíjet. Na Kampě jsou do 1. června k vidění jak práce Pavla Reisenauera pro noviny a časopisy, tak obrazy a fotografie.

Zručný a neobyčejně nápaditý tvůrce titulních stran časopisu Respekt nebo přílohy Orientace Lidových novin, jenž žil v letech 1961 až 2024, nevystudoval žádnou uměleckou školu. Byl samouk, podobně jako malíř Kamil Lhoták, se kterým ho spojoval vztah k periferii, opuštěným a chátrajícím předměstím Prahy. V posledních letech života Reisenauer zachycoval také „zátiší“ Jáchymova.

Podobně jako Lhoták měl silné sociální cítění. Podle šéfredaktora Respektu Erika Taberyho byl nekorektní, ale citlivý. „Vysmíval se lidem u moci, ale prožíval osud lidí, kteří většinou žili na okraji. Těm se i snažil pomáhat,“ napsal Tabery.

Smysl pro detail a kreslířská, především portrétní zručnost učinily z Reisenauera nejznámějšího karikaturistu současné mediální scény, i když podle odborníků žánr výrazně překračoval. „Přesahoval vizuální stránku věci,“ myslí si historička umění Alena Pomajzlová, která je spolu s Petrem Bielickým kurátorkou výstavy. „Dokázal přidat k textu další významové vrstvy a kresba se tak stává jeho obrazovou a možná i na první pohled výmluvnější a naráz srozumitelnou reinterpretací,“ konstatuje v objemné monografii, jež retrospektivu doprovází.

Pražský rodák kreslil lehce a přesně, s výrazným rukopisem, k němuž se dopracoval pravděpodobně s nástupem počítačů. Nejstarší obálky vypadají překvapivě jinak. Ještě nemají charakteristickou obrysovou linku, figury jsou tužkou víc modelované.

Počítač používal Pavel Reisenauer k tvorbě od poloviny 90. let minulého století. Kreslil na podložku, která přenáší čáry rovnou do elektronického souboru. Nebo převáděl motivy z fotografií a reprodukcí, načež je autorsky dotvářel.

Ze čtyřiceti let jeho tvorby vyvstávají dva konflikty, které se promítají také do výstavy. Ten první zná každý umělec, jehož nepotkaly vzácně příznivé podmínky k tomu, aby se uživil jen volnou tvorbou. Kreslení pro časopisy a noviny výtvarníka těšilo a naplňovalo, avšak nekonečná pravidelnost kreslení na zadané téma, kvůli němuž musel sledovat veřejné dění, ho stála hodně energie – a tu nemohl věnovat obrazům. Volné malování zároveň nikdy neopustil.

Druhým rozporem je kontrast mezi introvertní, uzavřenou povahou, „jezevčím“ životem v Jáchymově, kde bydlel posledních osm let a odkud odmítal jezdit za přáteli do Prahy, a nutností něco sdělovat, zaujímat postoj, komunikovat.

Chuť vyprávět nepřišla až s prací pro média, jak ukazuje Reisenauerova volná i velmi dávná tvorba. Příkladem může být obraz nočního vlaku nazvaný Poslední expres ze Zadní Třebáně z roku 1986 nebo o rok mladší noční krajiny se dvěma světlými body reflektorů auta. Reisenauer dal plátnu povídkový název Moje nové fáro upaluje temnotou. Světla chabě prostupují jakousi zlatou mlhovinu, obraz náladou i zpracováním připomíná mnohem mladší plátna úspěšného malíře Jakuba Špaňhela.

Reisenauer v kresbě využíval přímočarou komunikaci se čtenářem - komiksových bublin, popisků i cedulí, které se nerozpakoval přišpendlit na oblečení kreslené postavě. Například na obálce jednoho covidového Respektu kráčí žena v roušce a gumových rukavicích, tlačí po vesnici kolečko nacpané výukovými listy a vyvolává: „Onlajn rozvóóóz. Výuka na dálkůůů“ Na zádech má ceduli s nápisem „Distanční výuka“.

Možná nejvíce vtípků, výstižných přirovnání a málo korektních odkazů si umělec dovoloval v obrazovém doprovodu k pravidelné rubrice Ivana Lampera nazvané Minulý týden. „Výtvarný výraz přesně rezonoval s charakteristickým spojením vážných zpráv a banalit,“ vystihuje sloupek Alena Pomajzlová.

Také Reisenauer spojoval protiklady. Křížil nedotknutelné s odpudivým, symbolické s laciným. Například když na obálku předvolebního Respektu nakreslil dvojocasé prase s korunou a lví hřívou.

Nakladatel a organizátor kulturních aktivit Ivan Mečl si nicméně víc než ilustrací cenil jeho volné tvorby. „Pavel si vybral roli umělce, kterou zároveň odmítal hrát,“ píše v knize a líčí důvody, proč se Reisenauer dobrovolně stal uměleckým outsiderem a proč ztratil důvěru ve výstavní provoz.

Mohla za to nevydařená výstava v Richterově vile z roku 1996, vlažný ohlas kritiky, která nepřijala jeho jinakost a nezařazenost. Jako vzkaz uměleckému světu potom Pavel Reisenauer do časopisu Divus nakreslil pokuřujícího Pabla Picassa, jak bohorovně říká: „Češi jsou průměrní výtvarníci.“

Mečlovi dalo hodně úsilí přemluvit umělce, aby své obrazy znovu vystavil. Podařilo se roku 2012 v sídle nakladatelství Divus v bývalých Elektrických závodech nad stanicí metra Vltavská. V obrovském prostoru Reisenauer představil až třímetrová plátna dotvářená v počítači.

Přehlídka měla velký úspěch také díky vernisáži, na které vystoupil zpěvák Petr Spálený. Divus pak připravil další dvě výstavy, jež se dočkaly reprízy v Londýně a Berlíně. Některá díla se tam prodala, čímž pronikla do zahraničních sbírek. Šlo o dva cykly, barevný soubor Deseti Božích přikázání a černobílých Sedm smrtelných hříchů – sedm stylizovaných autoportrétů. Oba jsou teď k vidění na Kampě.

Ivan Mečl má v publikaci i zajímavý postřeh týkající se Reisenauerových kreseb. O propojování obrazové složky s textem uvádí, že dotyčný měl odvahu být doslovný, anebo v jeho případě spíše matoucí. „Pavel málokdy něco veřejně vysvětloval a neposkytoval k tomu žádné příležitosti. Abyste pochopili, o čem na obraze ‚mluví‘, musíte o něm vědět až příliš mnoho,“ píše.

Tomu přitakávají i další kreslířovi přátelé. Například někdejší redaktor Respektu Zbyněk Petráček si myslí, že spojení obrazu s textem byly záměrné hádanky, „které někdy nešly rozluštit“. Pravý význam kreseb občas nechápal ani Petráček, ačkoli se znali roky. „K jeho osobnosti patří i to, že ne všechno lze rozklíčovat,“ přiznal.

Také Reisenauerův kamarád od dětství, spisovatel a historik Petr Placák, sice uznává kvalitu tři desítky let rozvíjeného kreslení pro média, přesto umělecky výš staví autorovy malby. „Podle mě je škoda, že Rajzík svůj malířský talent věnoval skoro výhradně kresbám v Respektu, zatímco na své obrazy, které cením víc než jeho kresby, byl často háklivý, ale jaksi v opačném gardu – byl s nimi často nespokojený. Tedy ty z doby před listopadem,“ upřesňuje.

Naopak si prý považoval své novější variace kreseb, které podle Placáka „tištěné na novinovém papíru měly punc geniality, zatímco jejich obměna olejem na plátně ztrácela sílu“.

Kreslení pro Respekt ho bezpochyby bavilo. „Na druhou stranu se musel neustále zabývat aktualitami, veřejným životem, a i když se mu to odjakživa z duše protivilo, dělal to nesmírně poctivě, s plným nasazením, totálně ho to vysávalo, bralo mu to všechny síly a čas a ke konci už podle mne nemohl,“ myslí si Petr Placák.

V monografii se rozepisuje o začátku svého přátelství s Reisenauerem. Znali se od deváté třídy základní školy, kdy už chodili do hospod. Také jezdili na čundry na Šumavu a Slovensko, nebo vyráželi na výlety do Jizerských hor. Tam, inspirování četbou, hledali „pomníčky starých mordů, neštěstí, přestřelek myslivců s pytláky“ a snažili se je opravovat.

Spravovali také křížky u cest. „Zbavovali jsme je rzi, ošmirglovali je, natírali odrezovačem, a když byl na nich železný Kristus, tak ho Pavel vymaloval – korpus třeba vyvedl růžově a bederní roušku udělal nabílo,“ vzpomíná Placák. Když byl na kříži místo Krista jen tvar vyříznutý z plechu, Placák se svléknul do půl těla, rozepjal ruce a kamarád podle něj na podložku zpátky namaloval ukřižovaného.

Malíř a spoluzakladatel Revolver Revue Viktor Karlík přidává historku z pozdější doby. Po revoluci z listopadu 1989 pracoval Reisenauer stále v kotelně, kam se po střední škole schoval před všudypřítomným státním dozorem. Dva roky nato jej Karlík doporučil na místo výtvarníka Respektu. „Z kotelny přichází Pavel. Celá redakce je ohromena jeho talentem a schopností po paměti nakreslit v podstatě cokoliv a navíc velmi osobitě a s vtipem,“ vybavuje si.

V týdeníku zůstal Reisenauer až do svých 62 let, kdy náhle zemřel. Někteří hlavně mladší redaktoři jej nikdy neviděli, od povodní v roce 2002 pracoval z domova. „Byl to uzavřený, plachý a citlivý člověk, pro kterého už čtyři lidé představovali dav,“ uvádí šéfredaktor Tabery, podle nějž si redakční výtvarník téměř nikdy nebral dovolenou. „A to ani tehdy, když jsem mu volno doporučoval, protože měl za sebou náročnou práci.“

V roce 2008 dostal novinářskou cenu Karla Havlíčka Borovského. Ocenění udělované investigativcům, reportérům, analytikům či komentátorům obdržel zřejmě poprvé výtvarník.

Výstava v Museu Kampa je překvapivá v částech ukazujících obrazy a fotografické cykly. Nakonec ale nejspíš zvítězí dojem z toho, co návštěvník zná nejlépe: obálky a ilustrace Respektu nebo přílohy Orientace. Vybrané stěny jsou hustě osazené desítkami a desítkami starých vydání. Titulní strany jsou silně přitažlivé, divák nemůže odtrhnout zrak od synergie dokonale zvládnuté kresby a výstižného sdělení.

Jistě má pravdu Petr Placák, podle nějž „štěstí je v tom, že v rámci své ‚pracovní povinnosti‘ čili živobytí vytvořil úžasnou kroniku polistopadové doby, která je nadčasová a zhodnotí ji teprve budoucnost“. Návštěvník ale čekat nemusí. Vlastní bilanci toho, jak jsme žili a jaké otázky jsme řešili, si může udělat sám a hned.