Ozdobil kostel i hotel. Český malíř desítky let zkoumá ornamenty

Bylo mu něco přes dvacet, když se jen s chlebníkem přes rameno potuloval po polích v podhůří Vysočiny a mžoural do slunce. Líbil se mu rytmus krajiny, stejně jako obrazy Jiřího Johna, Josefa Šímy nebo barevnost pláten renesančních mistrů. Také si ale uvědomoval, že brázdy v poli jsou pro mladého umělce vyčerpaný motiv.

„Byl jsem tehdy dobrý portrétní kreslíř, to mě ale nelákalo. Když jsem pro sebe hledal téma, uvědomil jsem si, že řádky v polích se opakují. Měl jsem vřelý vztah k recesi, a tak jsem do těch pruhů v krajině začal primitivním způsobem malovat rostlinky. Každá byla jinak velká, celé to mělo takový měkký rytmus, někde dokonce chyběl,“ vypráví Petr Kvíčala uprostřed svých pestrobarevných obrazů, které lze do 26. července vidět v brněnské Fait Gallery.

Pětašedesátiletý přední abstraktní malíř s tím rytmem pracuje dodnes. Pruh krajiny jako opakující se motiv v přírodě během desetiletí nahradil několika základními vzory: vlnovkou, zubatou linií připomínající cimbuří a cikcak čarami, jimiž ozdobil třeba plastiku na nádvoří Pražákova paláce. Všechno ostatní jsou variace. Na první pohled mohou působit jako pečlivě narýsované ornamenty, opak je ale pravdou. Kvíčala sice používá pravítko, nic však nepřeměřuje. I díky tomu v jeho tvorbě zůstává prostor pro chybu, která způsobuje onen měkký rytmus. Na výstavě lidský faktor připomíná křivě vedená linka jednoho ornamentu anebo pár kapek červené barvy na bílém podkladu.

Prostor, respektive meziprostor je pro Kvíčalu důležité téma. Bílé čáry, jak ukazuje na jednom kusu ze série Mezery, totiž nevznikají nanášením bílé barvy na červený podklad, ale obmalováním bílého prostoru štětcem namočeným v červené. Takto tvořil i plátno Šest barev, šest ornamentů II anebo robustní, loni dokončený obraz nazvaný No. 29, který se dostal i na propagační materiály.

V galerii jsou k vidění také dřevěné objekty, jež souvisí s Kvíčalovým častějším pobytem ve vsi na Vysočině. Podle kurátora Ondřeje Chrobáka však fungují hlavně jako prodloužení maleb: Sochy vyrobené speciálně pro brněnskou přehlídku představují právě ony meziprostory.

Na Kvíčalových plátnech si o pozornost říkají sytá červená, modrá a spousta jejích odstínů, oranžová, fialová i varianty zelené. Dřív barevné kombinace testoval v programu Adobe Photoshop, dnes už tento princip nechává grafickým designérům a sám se řídí intuicí. „Něčemu prostě uvěřím a risknu to. Zvolím si barvu, a když se mi to nezdá, měním akorát její sytost,“ konstatuje.

Systematické obhajobě ornamentu coby problému řádu i fenoménu pokleslé pověsti se Petr Kvíčala věnuje více než pětatřicet let. Jako mladý toužil provokovat, vášeň pro vzory ho ale neopustila a dodnes rád zkoumá hranu mezi vysokým a nízkým. Ornament později začal studovat i teoreticky a záhy mu došlo, že má vlastnost spojovat svět povrchní zdobnosti se světem hledání vzorců, odkud už je jen krůček k vědě, stejně jako hudbě, poezii a meditaci.

Různě tvarované vlnovky Kvíčalovými obrazy tedy prorůstají i nadále, někdy jsou skryté, jindy přímo řvou o pozornost. A jak podotýká Ondřej Chrobák, v posledních patnácti letech se rozdíl mezi obrazy „tichými“ a „hlasitějšími“ prohloubil. Podobně jako se od sebe liší pobyty na vesnici a ve městě.

Kvíčala ve své tvorbě nicméně aplikuje principy, které se často opakují. Základem barevné série Monochromů i série s názvem Členění, z níž pochází také výrazně křehká kresba tužkou, je rovnostranný trojúhelník, pak přichází na řadu půlení úhlů.

Čím důkladnější a jemnější dělení na další a další trojúhelníky, tím jemnější struktury výtvarníkovi pod rukama vznikají.

V pestrobarevné sérii Šest čtverců i dalších souborech si výrazně pohrává s plasticitou a optickým klamem, prostor tu ale mají i obrazy s jednoduchými liniovými ornamenty, o kterých autor mluví jako o zcela banálních. „Čistá barva, radostnost, jarost. Je to banální jako písnička, mě to ale přitahuje,“ poznamenává.

To, co se odehrává v jeho plátnech, Kvíčala přirovnává k sociálním ornamentům; ke vzorcům chování, jaké používáme v mezilidské komunikaci. Opakující se figury, lehce pozměněné, někdy levitující v domnělém vzduchoprázdnu, jindy zas hovící si ve společnosti dalších motivů, tak mohou v galerii navodit zcela odlišný divácký zážitek. Často záleží na pouhém úhlu pohledu.