Recenze: Bacha na přání. Posedlost je největším hororovým překvapením roku

Hned první věta je ponorem do říše trapnosti. Mladík Bear miluje svou kolegyni a kamarádku Nikki. To, jak jí hodlá své city sdělit, si trénuje na personálu bistra za přihlížení dalšího kolegy, který neváhá projevit nemilosrdnou kritiku.

Už z úvodní scény snímku Posedlost, jejž od čtvrtka promítají česká kina, je cítit, že šestadvacetiletý režisér Curry Barker vzešel z prostředí krátké skečové komedie. Jeho druhý celovečerní počin vychází z jednoduché premisy, a ačkoli není prostý začátečnických přešlapů, z díla natočeného za milion dolarů se právem stal hit s momentálními celosvětovými tržbami 96 milionů dolarů, což jsou v přepočtu téměř dvě miliardy korun.

Bear na to, aby se Nikki vyznal ze své lásky, odvahu nesebere. Jenže v jakémsi ezoterickém obchůdku jí místo původně plánovaného polodrahokamu koupí neobvyklý dárek. Proutek, který dovede splnit jedno přání. Když nakonec v záchvatu frustrace protagonista zlomí tento levný artefakt sám a přeje si, aby ho Nikki milovala jako nic jiného na světě, netuší, co právě způsobil.

Dávný faustovský motiv dostává v rukách Curryho Barkera překvapivě současný kabát. Film Posedlost oživuje žánr erotického thrilleru, který byl v kurzu na přelomu 80. a 90. let minulého století, ale nedrží se jeho dobových schémat.

Bear je nejistý slaboch, ale nikoli nesympatický protagonista, spíše jeden z mnoha mladých neurotiků, co se neumí zorientovat ve světě. Když najednou Nikki začne z vlastní iniciativy bažit po jeho přítomnosti uprostřed noci, zprvu to přičítá následkům předchozího večírku: nejspíš byla opilá a pod vlivem extáze. Protože společně strávená noc, během níž Nikki střídala osobnosti jako lusknutím prstů, rozhodně nepřipomínala ideální první rande.

Tím ale neobvyklé události teprve začínají. Bear postupně zjišťuje, že Nikki se proměnila v jakousi posedlou loutku bez sebereflexe, nejděsivější ztělesnění absolutní lásky.

Barkerův snímek nepochybně trpí tím, že z námětu na skvělou povídku učinil takřka dvouhodinový film, jenž se občas nese ve zbytečně úmorných dialozích a neschopnosti dodat některým scénám patřičnou dynamiku. Byť diváci zřejmě mají pociťovat podobně nekonečný zmar jako hrdina lapený v pasti, ze které nelze utéci, přesto je vyprávění místy příliš zatěžkané ve své snaze vyvolat právě tuto depresivní atmosféru.

Jenže Barker zároveň umí překvapit, skvěle načasovat některé klíčové momenty a ve vrcholných scénách mísí horor s krutě černou komedií a parodií na romanci. Dílo do značné míry stojí na výkonu herečky Inde Navarrette, která se v roli Nikki mění z ukňouraného tříletého dítěte v bytost se zvráceným kamenným úsměvem a do dalších nečekaných, místy démonických poloh.

Barker umí pracovat s omezenými prostředky, skvěle využívá svícení, někdy obličej Nikki uprostřed scény září, jindy je její postava jen černou siluetou v přítmí.

Ambiciózní horor Posedlost chce vyprávět o moderních vztazích a daří se mu střídat realistické, na dialozích postavené chvilky s výbušnými žánrovými momenty. V jedné chvíli Nikki vypráví uprostřed večírku, během hry na fanty, lascivní verzi pohádky o Jeníčkovi a Mařence, která je stejnou měrou fascinující jako odpudivá. Jindy publikum i své okolí dovede vykolejit mnohem přímočařejším a drastičtějším způsobem, během něhož se nešetří krví.

Snímek se neopájí brutálními výjevy, ale svůj rating jen pro dospělé dovede efektivně prodat, náhlá erupce násilí umí zasáhnout stejnou měrou jako pečlivě vybudovaný vtip s radikální pointou.

Curry Barker není tak suverénní autor současného ambiciózního hororu jako třeba Jordan Peele, ale rozhodně Posedlostí dokazuje, že nejde jen o nějakého snaživého youtubového influencera, který se pokouší proniknout do světa kinematografie.

Jeho první plnohodnotný projekt, předchozí hodinový titul Milk & Serial, stál pouhých 800 dolarů a byl to trefný komentář k podobě vztahů generace Z i pozoruhodná žánrová směs, kterou bylo možné vnímat jako horor s prvky satiry i romantickou komedii dotaženou do naprostého extrému. Věci směšné, trapné, děsivé i patologické se v ní neustále prolínaly. Byť by filmu prospěla o 20 minut kratší stopáž i menší urputnost v některých scénách, v těch podstatných situacích Barker svůj filmařský talent prokázal.

Posedlost si sice vypomáhá magickým trikem, ale ten jen umocňuje vykreslení dysfunkčního vztahu, v němž oba zainteresovaní neznají hranice, neumí říkat ne, vnitřně se trápí, ale před okolím hledají výmluvy, které se vrství do nekonečna.

Nervní, nejistý Bear je přesně ten typ hrdiny, na kterého platí varování v duchu „bacha na to, co si přejete“. V běžném životě by taková nezdravá „láska až za hrob“ měla drtivé psychické dopady. V Posedlosti však tato spoluzávislost vede k mnohem radikálnějším koncům.

Nikki je bezesporu jednou z nejpůsobivějších a nejoriginálnějších hororových antagonistek poslední doby. Monstrem, které stvořil někdo jiný a které – tak jako mnohá slavná monstra před ní – není zrůdou, spíše smutnou, nešťastnou a tragickou figurou.