Recenze: „Bony byste neměl, pane Havel?“ Veksláci konečně mají vlastní knihu

Lesklá pestrobarevná obálka i název jsou trochu zavádějící. Kniha historika Adama Havlíka se neveze na vlně zábavné „nostalgie“. Vydavatelství Vyšehrad tak trochu klame, protože čtenářům dychtivým po podobných nostalgických příbězích prodává v lákavém obalu v podstatě odbornou (původně disertační) práci. To se nicméně – až na výjimky – nevylučuje se čtivostí.

Havlík se tématu veksláků a černého trhu v pozdním socialismu věnuje přes deset let. Vedle ryze odborných textů přispěl například do jednoho z dílů populární řady Kmeny Vladimira 518. V nové knize své poznatky konečně shrnul a přináší poutavý vhled do vekslácké komunity zejména pozdních osmdesátých let. K nejzajímavějším patří kapitoly o všedním životě a každodenní praxi veksláků, jejich životnímu stylu, ale i odrazu veksláctví v dobové popkultuře. Nicméně historik neopomíjí ani reflexi podmínek, které ke vzniku veksláctví vůbec vedly.

Havlík veksláctví vnímá poměrně široce jako „směnárenskou činnost“, která se v prostředí stínové ekonomiky přirozeně netýkala jen spekulativního obchodu s valutami a bony (původní úzké vymezení), ale i řady dalších komodit obtížně dostupných na centrálně plánovaném trhu (elektronika, desky, oblečení).

Autor poměrně obšírně vysvětluje principy fungování Tuzexu, což se může zdát nadbytečné, nicméně zdá se, že mladší části publika by bez tohoto výkladu smysl veksláctví jaksi unikal. Havlík jako jeden z mála nahlédnul do dosud neuspořádaných archivů Tuzexu, což mu umožnilo postavit své argumenty ohledně hospodaření či struktury podniku na solidnějších základech. Trefně poznamenává, že Tuzex byl líhní porevolučních ekonomických elit, které se dokázaly v nových poměrech rychleji zorientovat.

Je nepochybné, že k vekslu měli lepší podmínky zástupci profesí, kteří přicházeli s cizinci nejčastěji do styku, jako byli taxikáři, zaměstnanci hotelů, hostinští apod. Přístup k bonům měli dále zahraniční diplomaté a studenti, kteří si prodejem bonů či zboží rovněž přivydělávali. Havlík ale připomíná i méně známé skupiny: tzv. tuzexové babky a disidenty. Tuzexové babky byly hlavně slovenským specifikem – šlo o ženy, které pobíraly důchod v cizích měnách (v mládí pracovaly v zahraničí) nebo jim je zasílali příbuzní, kteří odešli do USA během emigrační vlny počátkem 20. století. S bony, resp. západní měnou pak tyto ženy dále obchodovaly.

K bonům měli paradoxně přístup i někteří disidenti, pokud dostávali podporu například od neziskových organizací ze zahraničí: stát sice důsledně budoval image „Západu zaprodaných disidentů“, nicméně tomuto přílivu cizích měn nebránil, protože pro něj byl ekonomicky výhodný.

Mohlo se tak stát, že od disidentů se snažili získat bony také ti, kteří je měli hlavně střežit – Havlík uvádí jednu takovou kuriózní historku, kdy Václava Havla na Hrádečku v roce 1976 navštívil příslušník VB se záměrem od dramatika koupit bony. „Havel jim dle výpovědi jednoho z příslušníků sdělil, že momentálně žádné nemá a že se mají případně zeptat později,“ cituje historik dobový dokument Inspekce ministerstva vnitra.

K cenným patří vykreslení hierarchie a životního stylu vekslácké komunity. Zatímco pouliční prodejci (tzv. komáři) nebo mobilní „trasaři“ představovali nejviditelnější špičku ledovce, nejmocnější a také nejlépe chráněnou vrstvou byli „skupkaři“, resp. veksláčtí bankéři, kteří skupovali cizí měny od zaměstnanců hotelů a drobných překupníků ve velkém. Havlík připomíná rodinné klany veksláků, v nichž se řemeslo předávalo z generace na generaci (Steinerů, Klementů apod.), přičemž kořeny některých z nich mapuje až do padesátých let.

Hedonistický styl a život v luxusu patřil v souvislosti s veksláky k vděčným tématům už za socialismu a v normalizační šedi provokoval. Kromě záliby v určitých značkách aut, elektroniky či cigaret byla především móda oblastí, v níž veksláci udávali tón i mimo čistě překupnickou komunitu. Že pojem „vekslák“ označoval později v přeneseném smyslu právě styl oblékání a vizáže, dokládají například některé scény z filmu Vrať se do hrobu v hlavní roli s Milanem Šteindlerem.

Historik v knize samozřejmě přináší řadu příkladů toho, jak režim veksláctví (alespoň na oko) potíral, resp. jak se nad ním pohoršovali spořádaní občané v Rudém právu. Nicméně zajímavější jsou ty pasáže, v nichž Havlík ilustruje symbiózu překupníků s různými vrstvami pozdně socialistické společnosti.

Státní bezpečnost prostřednictvím veksláků získávala přístup k cizincům a diplomatům a rozehrávala díky jejich informacím různé zpravodajské hry. Významní představitelé nomenklatury zase sloužili vekslákům jako patroni – drželi nad nimi ochrannou ruku ve vidině zisku určitých výhod. Výzkumné ústavy, podniky a dokonce i armáda byly odkázány na černý trh, pokud chtěly obejít embargo, a získat pro své potřeby moderní západní technologie. Havlík popisuje jemné předivo vztahů a protislužeb mezi podniky, Tuzexem, sítí bazarů a překupníky, jež tyto transakce pomáhaly realizovat. Symbióza fungovala také mezi pozdně normalizační šedou zónou a showbusinessem. Známý je příklad Miroslava Provoda, původně obchodníka s digitálními hodinkami, později správce Gottovy vily, který pro zpěváka prováděl různé finanční operace.

Cenný je Havlíkův postřeh, že hodnoty, které veksláci vyznávali, nemusely být nutně v rozporu s hodnotami „socialistické morálky“. Ilustruje to dobový rozhovor s mladým vekslákem pro Mladý svět. Ten na jedné straně kšeftuje s bony a využívá všech výhod, které z toho plynou, na druhé zdůrazňuje, že chce studovat medicínu, že má dobrý prospěch a je aktivní v SSM. Autor míní, že posrpnový režim tuhle vykloubenost podporoval právě svým důrazem na konzum výměnou za apolitičnost obyvatel.

Někteří veksláci se velmi dobře zorientovali v porevolučních poměrech a své kontakty dále využívali ve svůj prospěch. Reportér Jaroslav Kmenta to dokládá mimo jiné tím, že bývalí veksláci materiálně podporovali Občanské fórum v prvních svobodných volbách roku 1990 (tiskárny, nákup počítačů apod.).

Střípky ze života této komunity byly doposud rozptýleny do řady reportáží, dobových filmů či pozdějších vzpomínek pamětníků. Historik tyto známé zdroje doplnil o celou řadu archivních (hlavně policejních) pramenů a zasadil do patřičného teoretického rámce.

Dozvídáme se zde řadu překvapivých nebo málo známých informací z veksláckého prostředí pozdního socialismu. Práce s množstvím zdrojů je obdivuhodná, zároveň je ale slabším článkem Havlíkovy knihy. Ta do značné míry promlouvá „policejním jazykem“ agenturních zpráv, hlášení a vyhodnocení činnosti. Pokud zde promlouvají veksláci sami, pak z dobových reportáží Mladého světa, nebo ze stránek porevolučního bulvárního tisku.

Autor údajně chtěl svůj výzkum postavit původně na rozhovorech s pamětníky (tedy veksláky), prý se mu ale nepodařilo získat jejich relevantní vzorek či je přimět k rozhovoru… což je po deseti letech práce trochu k nevíře. V neposlední řadě Havlík málokdy kriticky reflektuje důvěryhodnost citovaných zdrojů: údaje bezpečnostních složek, scény z filmu Bony a klid či novější články z bulvárního tisku jsou zde kladeny na stejnou úroveň.

Bez ohledu na tyto výtky nemůžeme Adamu Havlíkovi upřít prvenství v sepsání dosud nejucelenější studie o fenoménu českého veksláctví. Když v závěru podotýká, že étos veksláctví rezonuje v české společnosti dodnes, nelze k tomu snad nic dodat.