Hlavní obsah

Satanské verše by teď ustrašený Západ nevydal. Rushdie má ale lepší knihy

Bianca Bellová
spisovatelka
Foto: Profimedia.cz

Spisovatel Salman Rushdie se momentálně zotavuje z pátečního pokusu o vraždu. Jeho syn vzkazuje, že humor ho neopustil.

Reklama

16. 8. 9:10

Sir Salman Rushdie je úkaz, jasný adept na letošní Nobelovu cenu. Jeho knihy předznamenaly vlnu zájmu o nezápadní literaturu. Dnes v nich jde číst i příběh západního pokrytectví.

Článek

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Narodil se v Britské Indii, ale od puberty žije na Západě. V žádném z jeho čtrnácti románů Indie nechybí, v každém z nich znovu zhmotňuje Breach Candy, čtvrť v jižní Bombaji, kde vyrostl.

Jeho vyprávěčství je tapiserií, která spojuje tkanivo magického realismu, historii i současné světové dění se všudypřítomnými odkazy na univerzální literární bohatství. Je autorem mimořádně sečtělým, a tak v jeho textech nacházíme aluze na pohádky (Dva roky, osm měsíců a osmadvacet nocí přímo v názvu odkazuje na pohádky tisíce a jedné noci), antické mýty (variace na téma Orfea a Eurydiky v románu Zem pod jejíma nohama či krále Midáse ve Zlatém domě), klasická díla světové literatury (Quichotte) i komiksy (Joker coby Trumpova alegorie ve Zlatém domě).

Rushdieho texty jsou čtenářským obžerstvím plným vtipu a orientální obraznosti. Pojednávají o propojení, konfliktech i migracích mezi Východem a Západem, o snaze utéct před jedním či druhým i o apriorní nemožnosti takového konání. Jako by Rushdie jen stále rozpracovával svou vzpomínku z dob, kdy se coby dítě měl odstěhovat do Británie a matka ho varovala, že se v Evropě po vykonání potřeby utírají toaletním papírem. „To není možné, ty si ze mě děláš legraci! Papírem? Vůbec nepoužívají vodu?“

Rushdie patří k těm autorům, kteří se těší jak přízni kritiky, tak i oblibě u čtenářů, a to nikoliv jen díky kontroverzi spojené se Satanskými verši (jejichž prodeje od pátečního atentátu prudce vzrostly). Pětkrát získal nominaci na Bookerovu cenu, přičemž hned první nominaci za Děti půlnoci v roce 1981 proměnil (tato kniha ostatně poté dvakrát získala titul The Best of the Booker, to znamená cenu za nejlepší ze všech oceněných titulů za 25 let a 40 let trvání soutěže).

Útok na svobodu slova?

„Debatovat o slovech a svobodě můžeme, avšak bude to jen intelektuální cvičení. To podstatné je, že kriminální činy nepřipouštíme, stíháme a trestáme.“

Přečtěte si komentář o atentátu na Salmana Rushdieho od Miloše Čermáka.

Kdyby si čtenář měl od Rushdieho přečíst jedinou knihu, ať jsou to právě Děti půlnoci. Autorovi přinesla světovou slávu a předznamenala jeho autorský styl u všech dalších titulů. Tady se zrodila mnohovrstevnatost jeho příběhů, jazyková i smyslová opulence. Román vypráví o nezvyklých schopnostech dětí, které se narodily o půlnoci 15. srpna 1947. Tedy v den vyhlášení nezávislé Indie – a dva měsíce poté, co se narodil samotný Rushdie. Děti půlnoci vznikaly pět let. V době, kdy Rushdieho generační souputníci už patřili mezi etablované autory, zatímco on si vydělával coby copywriter v reklamní agentuře a měl za sebou neúspěšný sci-fi debut. S vydáním jeho druhého románu ale bylo jasné, že Rushdie našel svůj hlas. Děti půlnoci předznamenaly vlnu světového zájmu čtenářů o nezápadní autory a témata.

Obdobně strhující je i Rushdieho v pořadí další román Hanba (1983) o zrození Pákistánu, země vzniklé dělením Britské Indie na muslimskou a nemuslimskou část. Hlavní hrdina románu je Omar, jenž vyrůstá se svými třemi sestrami (tak jako sám Rushdie). Neví se, které z nich se narodil, všechny ho kojí. A nemá jasno v tom, kdo je jeho otec. Hanba je stejně jako Děti půlnoci románem o dospívání (coming-of-age), a to nejen svých hlavních hrdinů, ale hlavně obou nově zrozených zemí.

Největší prokletí

Následovaly Satanské verše, autorova nejznámější a nejproklínanější kniha – a po nich fatva, jež autorův život na dalších více než třicet let zásadně změnila. Bez ohledu na to, co se o nich často říká (většinou lidmi, kteří je nečetli), kniha žádný přímý útok na islám či jeho Proroka neobsahuje. Části románu, jež vyvolávají největší spory, se odehrávají ve snech a nočních můrách postavy, která podléhá psychóze. Jinými slovy, ani když je motiv schovaný v horečnatém podvědomí narušeného jedince ve fiktivním příběhu – a to v literární práci magického realismu! –, není před tyranií doslovnosti literárních negramotů úniku.

Osobně mi Satanské verše neučarovaly. Nedočetla jsem je, podobně jako ajatolláh Chomejní, který na autora uvalil fatvu. Stejně jako orientální cukrovinky i Rushdieho psaní má občas sklon uváznout v krku, je vydatné, sladké a velmi aromatické.

Jakkoli Rushdieho rozsudek autorsky nezlomil, jeho knihy napsané po vynesení fatvy Děti půlnoci mají proměnlivou kvalitu. A bez ohledu na to, že už prý pochopil, že románu stačí dvě stě stran, stejně pořád vydává nejméně pětisetstránkové bichle, kterými by se dalo někomu fyzicky ublížit.

Jeho prozaické tvorbě se zcela vymykají memoáry Joseph Anton: Vzpomínky. Joseph Anton bylo jméno, které si Rushdie zvolil pro život v utajení, a jde o kombinaci Josepha Conrada a Antona Pavloviče Čechova. Je asi zřejmé, že Vzpomínky dokumentují roky strávené skrýváním před vykonavateli rozsudku smrti. I když tento titul bohužel není fikce, je to dle mého soudu Rushdieho kniha, jež nejlépe vypovídá o dnešním stavu společnosti a skutečné svobodě slova a myšlení, selhání intelektuálních elit (čest výjimkám) i vlád tváří v tvář náboženskému fundamentalismu.

Je o Západu, který se ze strachu zkompromitoval a nadále si pod sebou vlastní autocenzurou, krátkozrakostí a podlézáním autoritářským režimům řeže větev. Proto by dnes Satanské verše nikdo nenapsal. A kdyby napsal, tak by je nikdo nevydal. Je to kniha pro všechny, kdo se snaží porozumět tomu, jak jsme se ocitli v situaci, kdy je v evropské metropoli možné vystřílet redakci satirického časopisu za publikování kresleného vtipu či dekapitovat učitele za to, že svým žačkám ukázal karikatury Proroka.

Salman Rushdie je jasným adeptem na letošní Nobelovu cenu za literaturu. Literární hodnotou a přínosem pro blaho čtenářů si ji rozhodně zaslouží. Lidsky snad ještě víc – jak lépe vyjádřit, že svoboda psát a zodpovídat se jen slovu samotnému je svobodou nás všech?

Sdílejte článek

Reklama

Související témata:

Doporučované