Češi jsou oblíbený národ. Vaši hudbu všichni milují, říká šéf filharmoniků

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Když se však prosincové vystoupení ve slavném sále Carnegie Hall skutečně přiblížilo, dvaasedmdesátiletému dirigentovi se zhoršilo zdraví. Chybělo málo a neletěl. „Několik měsíců mi nebylo dobře. Ale nakonec jsem cestu přežil, koncerty jsem dirigoval, po návratu z Ameriky jsem podstoupil operaci kyčle. A díky úžasné doktorce jsem už pár týdnů poté ani nevnímal, že mám teď v těle cizí předmět,“ vypráví Semjon Byčkov v dirigentském salonku pražského Rudolfina. Srdečný muž s výrazným obočím, velkými ústy a kadeřavými vlasy sedí na stejném gauči, na němž v reklamě zaspal let.

Kvůli operaci musel letos několik vystoupení odložit, už je ale fit. Právě včas před startem 80. ročníku festivalu Pražské jaro, na němž má letos s Českou filharmonií výsadní postavení. Nejprve na pondělním zahajovacím koncertu uvedou tradiční Mou vlast od Bedřicha Smetany, načež 3. června přehlídku završí provedením Symfonie tisíců od Gustava Mahlera. „Možnost vést zahájení i zakončení jubilejního ročníku vnímám jako obrovskou poctu,“ zdůrazňuje šéfdirigent.

Zadostiučinění to bude také pro Českou filharmonii, která podle něj v USA skvěle reprezentovala. Všechny tři večery v Carnegie Hall byly takřka vyprodané a například deník New York Times označil orchestr ve své recenzi za nadčasový poklad. „Bylo skvělé, že jsme dokázali zaujmout lidi, kteří jsou přitom zvyklí slyšet špičková tělesa každý týden. Vím o některých, co šli na všechny tři večery,“ zmiňuje Byčkov.

Renomé České filharmonie ve světě stoupá od roku 2012, kdy se jí jako šéfdirigent ujal Jiří Bělohlávek. Od té doby už si Češi zvykli, že na svůj první orchestr slyší samou chválu. To ale není automatické, upozorňuje Bělohlávkův nástupce Byčkov. „Před posledním koncertem amerického turné jsem si hudebníky svolal, poděkoval jsem jim za obrovské nasazení, blahopřál k úspěchu a pak jsem je požádal, aby si zapamatovali, co to vyžadovalo. Protože žádný úspěch se nedostaví sám od sebe,“ uvažuje.

Potřebné úsilí připodobňuje k běhu maratonu. „Kdybyste se zničehonic rozhodli ho uběhnout teď, po pár kilometrech zkolabujete. Kdybyste se připravovali alespoň pár týdnů, vydržíte řekněme deset kilometrů. Když pak i tohle překonáte, jednou dáte patnáct. A takhle se budete neustále zlepšovat, dokud tělo nenajde patřičný rytmus a vy ten maraton neabsolvujete celý,“ přirovnává někdejší sportovec Byčkov, který v mládí osm let hrál volejbal za tým Dynamo Leningrad.

Svému předchůdci Bělohlávkovi je vděčný právě za to, že s orchestrem začal systematicky pracovat. „Když jsem u České filharmonie poprvé jenom zaskakoval, Jiří mě nejen přišel osobně pozdravit a byl neuvěřitelně milý, ale poté seděl v sále celou zkoušku a stejně tak i koncert. Z toho okamžitě poznáte, s kým máte čest. Nebyl tam kvůli sobě, byl tam kvůli orchestru, na němž mu opravdu záleželo a který skutečně začal stavět na nohy. Bohužel odešel příliš brzy,“ připomíná současný hudební ředitel.

Bělohlávek zemřel v roce 2017, bylo mu 71 let. Tři roky před smrtí ještě s filharmoniky stihl navštívit Carnegie Hall, kam nyní orchestr už podruhé zamířil s jeho nástupcem.

Přestože účinkovat ve známé newyorské budově není ve světě klasické hudby o nic významnější než hrát například v sále Berlínské filharmonie nebo Labské filharmonii v Hamburku, Byčkov si uvědomuje symbolickou rovinu. „Carnegie Hall byla pro Evropany vždy něco extra, už protože je za oceánem. Každý evropský orchestr, který se tam dostane, to bere jako prestiž. Coby držitel amerického občanství dobře vím, jak důležité je mít pro lidi pocit, že to v Americe dokázali,“ popisuje Byčkov, jenž se narodil v dnešním Petrohradu, avšak roku 1975 emigroval do USA.

Od té doby řídí světové orchestry. První turné s nimi absolvoval v 80. letech. Když to srovná s tím, jak dnes létá po světě s Českou filharmonií, nenachází tolik rozdílů. „Paradoxně je teď cestování nevyzpytatelnější. Ale v základu jde stále o totéž: prakticky každý den vás v jiné zemi nebo městě čeká sál, který neznáte a kde nebývají nejlepší akustické podmínky. Máte strašně málo času vyhodnotit, jak moc tam třeba hrát hlasitě. Od hudebníků to vyžaduje hodně zkušeností a flexibilitu,“ popisuje umělec, podle nějž musí být interpreti fyzicky i psychicky vyrovnaní. „Někdy vaše celodenní příprava spočívá jen v tom dostat se do takového stavu, abyste pak v okamžiku vystoupení byli schopni podat očekávaný výkon. Přesně jako sportovci,“ poznamenává.

Semjon Byčkov vede Českou filharmonii od roku 2018 a těší ho, že reprezentuje republiku. „Česká hudba je ve světě nesmírně oblíbená, stejně jako český národ. Není to velká země, nemá za sebou velkolepou vojenskou minulost, ani si ji lidé s výjimkou ledního hokeje a tenisu nespojují zase tolik se sportem. Ale všichni zbožňují českou kulturu, a zejména hudbu,“ tvrdí ze své zkušenosti.

Podle svých slov to vnímal, už když roku 1998 ještě jako hudební ředitel Orchestre de Paris poprvé účinkoval na Pražském jaru. „Věděl jsem, jak bohatou má festival historii. A že když na zahajovacím koncertu každý rok zní Má vlast, není to proto, že by někdo ledabyle vybral jednu skladbu a nařídil ji donekonečna opakovat, ale protože její umělecká hodnota je úzce spojená s jejím historickým významem,“ říká Byčkov.

Uvědomuje si, že stejně jako festival se začalo nazývat také období politického tání, které v srpnu 1968 ukončila invaze vojsk Varšavské smlouvy do tehdejšího Československa.

Když se to stalo, Byčkovovi bylo patnáct. „Zrovna jsem se vrátil z prázdnin na Krymu, kam jsme každé léto jezdili s rodiči. Byl stále srpen a já viděl na ulicích hloučky lidí, jak si v novinách čtou o invazi, kterou samozřejmě režim nenazýval invazí, ale bratrskou pomocí,“ připomíná hudebník jazyk tehdejší komunistické propagandy. „Asi týden nato začala škola, kdosi se na hodině dějepisu zeptal na dění v Československu a jeden spolužák hrdě prohlásil, jak je správné, že pomáháme ‚bratrské zemi‘. Podíval jsem se naší dějepisářce do očí. Byla to komunistka, ale krásná, ušlechtilá dáma. A já viděl, jak se strašně stydí, i když nic nemůže říct. Ten stud tehdy sdíleli všichni ruští vzdělanci,“ myslí si Byčkov.

Festival Pražské jaro si nejraději spojuje se slavným vystoupením dirigenta Rafaela Kubelíka. Ten se po čtyřech desítkách let v exilu vrátil na první porevoluční ročník 1990, kde uvedením Mé vlasti mimoděk stvrdil pád komunismu. „Vždycky si ty scény vybavím. Pro mě je to jeden z nejúžasnějších dokumentů o skutečně historické hudební události,“ zmiňuje Byčkov slavné záběry, na nichž exulant Kubelík s odznakem Občanského fóra na klopě bere taktovku a diriguje úvodní fanfáry z Libuše, zatímco na balkon Smetanovy síně Obecního domu přichází čerstvě zvolený československý prezident Václav Havel. O pětatřicet let později Semjon Byčkov na stejném místě nadcházející pondělí zřejmě přivítá současného prezidenta Petra Pavla.

Mou vlast nebude dirigovat poprvé. S Českou filharmonií už ji uvedl roku 2019, později cyklus symfonických básní natočili pro label Pentatone. „Žádné provedení ale není stejné. A nejde o to, že by existovala jedna perfektní interpretace, které se pokaždé snažíte přiblížit. Vždy jde o to být autentičtí a věrní duchu té kompozice,“ komentuje dirigent dílo pozdního národního obrození a takzvanou programní hudbu, to znamená vyprávějící mimohudební děj.

Byčkov se narodil v někdejším Sovětském svazu, později získal americké občanství, působil v Německu či Itálii a dnes pracuje v Česku, zatímco žije ve Francii. Přesto prý pojmu „má vlast“ rozumí. V různých dobách pro něj znamenal jiné země. „Když jsem se snažil pochopit, co je na té skladbě tak úžasné, došel jsem k tomu, že vypráví o kořenech. Ty máme každý. A proto je ta Smetanova kompozice tak geniální, protože jeho obrovský tvůrčí dar se v tomto případě propojil s národní myšlenkou,“ argumentuje.

Označil by za génia i autora? „Smetana byl jednoznačný génius. A to je ještě slabé slovo. Kolik znáte - kromě Beethovena - skladatelů, kteří ohluchli, a přesto dokázali složit něco podobného? To se vůbec nedá vysvětlit,“ podotýká Byčkov.

Ztrátu sluchu si neumí představit. „Já jsem naprosto závislý na tom, abych slyšel zvuk orchestru. Bez toho bych nemohl být,“ vypráví dirigent, který vloni oznámil, že roku 2028 na postu šéfdirigenta České filharmonie skončí. Muž, jemuž v té době bude 76 let, nechce spekulovat o svých možných nástupcích. Rozhodně prý ale nekončí s hudbou.

Když se začátkem roku zotavoval po operaci kyčle, v Praze za něj zaskočil mimo jiné sedmadevadesátiletý Herbert Blomstedt. „Ve srovnání s ním jsem mladíček,“ směje se Byčkov.

Chtěl by také dirigovat ještě třicet let? „To záleží jen na něm,“ ukazuje prstem k nebi. „Dokud mi bude sloužit tělo, tak jednoznačně ano. Nikdy jsem ani na vteřinu neuvažoval, že bych s hudbou přestal. Neumím žít jinak než s ní. Pro mě ta je ta hudba život,“ uzavírá Semjon Byčkov.