Recenze: Dredatý Štáfek na tripu. Nová česká komedie se netrefila

Pepé se vrací z vězení a netuší, jak velký problém na něj venku čeká. Boss, místo kterého si byl „sednout“, ho nezahrne vděkem. Místo toho se shání po penězích, které mu Pepé dluží. Ty sice protagonista nové slovensko-české komedie Šipkaři, kterou od čtvrtka promítají kina, nemá, zato má plán. Jmenuje se Milánek.

Milánek je Pepého výstřední bratranec, který měl jediný úkol, zatímco jeho starší příbuzný trávil čas za mřížemi. Trénovat 12 hodin denně šipky. A jak se ukáže, plnil ho na 100 procent, ovšem s dost výstředním výsledkem.

Milánek trefí prakticky cokoli, ovšem jedině tehdy, když se nikdo nedívá. Což může být pro kýžený úspěch na mistrovství světa a s ním spojenou výhru v sázkách dost problém.

Šipkaři od první chvíle jasně dávají najevo, že se inspirují v černohumorných gangsterkách britského režiséra Guye Ritchieho. Excentrické postavy a postavičky, bizarní náhody, zašmodrchané plány týkající se toho, kdo koho přečurá. Scenáristé Tomáš Dušička, Daniel Dangl a režisér Jakub Machala ovšem nebojují jen s výrazně omezenějším rozpočtem, nýbrž především s principy žánru.

Do určité míry se jim podařilo najít ony ritchieovské „malé ryby“. Tomáš Maštalír coby Pepé a Jakub Štáfek v roli dredatého pošuka Milánka, co by místo kofeinu potřeboval spíše prášky na hlavu, připomínají více mřenky či potěr než malé ryby. A jejich interakce umí chvilkově pobavit. Někdy. Tím ale výčet pozitiv víceméně končí.

Zatímco Guy Ritchie umí své filmy napěchovat dějem a vyprávět s kulometnou rychlostí, Šipkaři se uondaně vydávají na cestu do cíle. Mise je jasná: Během pár desítek hodin naučit Milánka házet, i když se někdo dívá. Aby mohl na mistrovství v Košicích šokovat. Aby byl boss spokojený. A aby oba s Pepém neskončili hluboko pod zemí.

Jenže tuto misi film podává spíše jako utahanou epizodickou road movie než nějaký závod s časem. Dvojice v doprovodu bossovy gorily po většinu času jen putuje na východ, tu a tam někde na benzince či v místní hospodě zkouší, zda Milánek nadále trefuje pouze pneumatiky okolních aut a záda okolních popíjejících, nebo se jeho trauma podařilo vyřešit. Případně se protagonistům do cesty přimotá příhoda v zahradní vířivce jednoho podivína, jehož si poměrně s gustem zahrál Lukáš Latinák.

Je dobře, že se tuzemští tvůrci pokoušejí o ostřejší žánrové tvary. Jenže zatímco Ritchie umí své světy zalidnit celou řadou postaviček, které všechny mají danou roli a charakter, v Šipkařích se neustále držíme ústřední dvojice, respektive trojice. Tu a tam se v různých typech převleků objeví Kryštof Hádek, jehož role se odhalí až v samém závěru.

Přitom se ani natolik omezený počet protagonistů nedaří vykreslit takovým způsobem, abychom hrdinům fandili či se o ně strachovali. Ritchie sice většinou vyprávěl o partičkách budižkničemů, přesto nám dokázali okamžitě přirůst k srdci.

Možná ještě větším prohřeškem je, že autoři už názvem lákají na něco, čeho se ve snímku žalostně nedostává. Na hraní šipek. To je sice hybnou silou zápletky, ale ve snímku zabírá minimální prostor. Přitom by mohlo jít o zábavnou obměnu karetních her, které bývají s gangsterkami spojené mnohem častěji. Šipky jsou však v novince jen opakujícím se gagem, který se poměrně rychle vyčerpá.

Štáfek se snaží hrát Milánka coby jedince daleko za hranou příčetnosti, jakéhosi křížence Ozzáka z Comebacku a Laviho ze své ságy Vyšehrad. A jakkoli může být jeho kreace na hraně snesitelnosti, je za ní cítit pokus uzpůsobit zahraniční vzory tuzemskému prostředí. Což bohužel neplatí o celku.

Zatímco Ritchieho postavy navzdory nadsázce či karikatuře pevně patří do britského prostředí, hrdinové Šipkařů nezapadají nikam. Jako by si někdo půjčil figurky ze šachů a pokusil se s nimi hrát Člověče, nezlob se. Pomiňme takové věci, jako že nesedí reálie spojené se šipkařským sportem a že kvalifikace na mistrovství opravdu nefunguje tak, jak to vykresluje film. Stejně si samotného házení užijeme tak málo, že nad tím lze mávnout rukou.

Problém spočívá především v tom, co už bylo načrtnuté v předchozím příměru. Tvůrci po většinu času hrají Člověče, nezlob se a nahodile posouvají postavičky k cíli. Až v závěru se divákům pokusí ukázat, že vlastně celou dobu hráli šachy. Že bylo vše mnohem zašmodrchanější, než to vypadalo.

Smůla, v tu chvíli už to nikoho nezajímá. A ještě větší smůla je, že ty triky ani nesedí. Neboť po několikanásobném odhalení, kdo na koho ušil boudu, se značná část předchozího děje ukazuje jako zbytečná.

Nakonec jsou Šipkaři spíše antitezí ritchieovských gangsterek. V těch obvykle postavy i diváci sotva stíhají, co se kolem děje. Tady by naopak spíše bylo třeba protagonisty popohánět.

Šipkaři umí zinscenovat pár bizarních situací, občas i docela vtipných. Ale vystavět jakýkoli dějový oblouk, natož ho umět podnětně a zábavně podvracet, už je nad jejich síly.