Anonymní český umělec Timo vyměnil ulici za galerii. Vystavuje vlídné pokojíčky

Timo, autor trefných vzkazů z ulic Brna a dalších měst, je politický, poetický a čím dál populárnější. Na sítích lidé sdílejí fotky jeho děl. „Brněnský Banksy“ také přerůstá z ulic do galerií. Ukazuje se, že tam dávno patří.

Galerie Uhelný mlýn v Libčicích nad Vltavou teď představuje soukromou, niternou tvorbu tohoto brněnského streetartového výtvarníka a tvůrce graffiti. Výstava nazvaná jednoslovně Bude potrvá do 30. srpna. Je nečekaně klidná, hloubavá a vlídná. Obsahuje lehce surreálné kresby, malby a hlavně drobné objekty – dřevěné bedýnky, jakési pokojíčky.

Uvnitř se odehrávají různé situace. Groteskní, snové, existenciální. Jen výjimečně je v „pokojíčku“ přítomna postava, přesto není pochyb, že jde o něčí domov. Důkladně vydlabané, trošku šišaté bedýnky jsou zařízené gauči, židličkami, lampami i květináči, z nichž místo rostlin trčí česká státní vlajka.

Autor není samouk, vystudoval sochařství na Fakultě výtvarných umění Vysokého učení technického v Brně, což je podle kurátora Jana Čejky zjevné. „Timo je neuvěřitelně precizní řemeslník. Kolikrát si dává záležet na úplně marginálních věcech, v celku je to geniální,“ říká a jako příklad uvádí pokojík s nápisem Vánoce.

Na semišovém pozadí jsou zavěšené náušnice s perlou, do květináče výtvarník zarazil kapří kostřičku jako už opadaný stromeček a vedle židličky z domečku pro panenky se nachází přesně zabalený mini dárek s ukřižovaným Ježíškem. „I ten je vymodelovaný, centimetr a půl velká figurka,“ rozplývá se kurátor, podle kterého objektové kompozice stejně jako kresby představují průhledy do lidského podvědomí, stejně jako do soukromí a svědomí.

Ne všechny pokojíčky znázorňují něčí domov. Je tu také autobusová zastávka nebo jakási kafkovská, honosným rámem ozdobená budka. Postava uvnitř má místo obličeje cedník nebo kropítko. Jinam Timo umístil zrcadlo a na něm vyrytou lebku, jež deklamuje: Komu vykáš? V další bedýnce na zrcadlo útočí figurka vojáčka a prázdný pokojíček se zlatým nátěrem nese titulní název Bude.

Na rozdíl od ulice, kde Timo pracuje s údernými gesty, je v galerii více místa pro poezii. U oken industriálního prostoru Uhelného mlýna autor rozmístil květináče, ze kterých vyrůstají rozmanité předměty, od vlajek po odšťavňovače. Odkazují na předloňskou výstavu v Domě umění města Brna nazvanou Mám kořeny v květináči.

Kvůli částečně ilegální pouliční tvorbě zůstává Timo i přes rostoucí popularitu a s ní přicházející oficiální zakázky v anonymitě, kterou pořadatelé respektují. Kurátor však přišel na způsob, jak tvůrce návštěvníkům přece přiblížit.

„Když jsem byl u něj doma, byla všude nějaká tvorba, jeho díla, lidová tvořivost, poznámky. V ateliéru jsem spatřil jednu stěnu celou pokrytou výstřižky a jeho poznámkami. Tu jsem chtěl do galerie přenést,“ líčí Jan Čejka. Timo s nápadem souhlasil, přinesl plnou „banánovku“ různých kreseb, výstřižků a obrázků, které na výstavě pokrývají celý panel.

„Je na něm vidět, že pro Tima je důležitá společenská citlivost, otázky chudoby a bohatství, ekologie, jsou tam i známky jeho řemeslné poctivosti. Jako sochař je fascinován anatomií, jak ukazují figurální studie člověka i zvířat,“ naznačuje kurátor.

V Libčicích se některé motivy opakují. Timo se v různých obměnách vrací například k motivu odšťavňovače, květináčů nebo výlevky. Prozaické předměty se stávají jakousi osobní mytologií a pořadatelé s nimi také mají svůj záměr. „Opakující se náměty jsme úmyslně dali dál od sebe, aby divák získal po chvíli pocit povědomého, že je doma, kde to zná,“ říká Čejka.

Timo se opakování nevyhýbá ani ve své pouliční tvorbě. „Stejné věci fungují v různých kontextech jinak. Když má nějaké gesto nebo citát, nebojí se ho využít víckrát, když cítí, že je dost silný,“ objasňuje kurátor. To platí například pro slogan „duch jde durch“. Teď se skví na jedné z betonových zdí šroubárny, původně se ale objevil na evangelické faře ve Sněžném.

Venkovní nápisy vznikaly v Libčicích už před šesti lety, v době pandemie koronaviru. Tehdy galeristka Uhelného mlýna Andrea Hoffman Nečasová pozvala Tima, který vytvořil také nápis na libčickém nádraží: Proč to děláš? V souvislosti s aktuální výstavou přibyl venkovní nápis Bude na fasádě galerie. Odkazuje nejen k současné přehlídce, ale svým stylem písma i modrým podkladem také k železniční estetice.

Nápis by na stěně měl zůstat natrvalo. Dobře se tu vyjímá. Uhelný mlýn svou architekturou a nedalekou železniční vlečkou skutečně evokuje nádraží.

Timo má cit pro vystižení a dotvoření atmosféry místa. Nad pražský Žižkovský tunel pro pěší umístil nápis Neboj. Vedle rušné silnice dal Zpomal. Na betonový sokl u sídliště napsal Hotovo a na rozpadající se fasádu starého domu vyvedl nápis Nedotýkat se.

Aby si návštěvník mohl udělat kompletní obrázek, výstava nabízí k nahlédnutí také knihu B jako Brno z roku 2019, která zahrnuje přibližně dvě stovky výtvarníkových děl v tomto městě. V současnosti už jich po městě má být okolo pěti stovek.

Publikace připomíná Timovy nejznámější práce s logy velkých firem, která výstižně přetvářel. Společnosti ho pak nezřídka donutily angažovaná graffiti smazat: například Home Credit, který čelil kritice za své spotřebitelské úvěry, přepsal Timo na Home Less, obchodní dům Tesco přejmenoval na Teskno a třeba ze Sberbanky udělal Sebranku.

Kniha ukazuje také Timovu lyrickou stránku. Svými básněmi zdobí mimo jiné odpadkové koše. „Tělo s sebou vláčím jak kus hadru, na vytření zraku všem případným ambicím, a vzdávám hold všem zahradním hadicím a všemožně je chválím, za to, jak se válí,“ napsal na jeden.

Jindy mu stačil jediný verš: „Mám rád nádobí na kraji stolu, když těsně nepadá dolů.“ Slova se pak propojila s místem tam, kam Timo napsal na okap: Tiskový mluvčí deště.

Na téma poezie výtvarník ve svém asi nejrozsáhlejším rozhovoru pro časopis Nový Prostor řekl: „Básně jsou jako sedmý den, ve kterém člověk přestává pracovat a jen sleduje stvoření, jak plyne život, a přiznává, že ho to přesahuje, sice tomu nerozumí, ale ty pavučiny vedoucí odněkud někam mu přijdou krásné a on z nich tuší souvislosti.“

Jednou z mála oficiálně známých věcí je Timův věk. Letos pětačtyřicetiletý autor dříve používal také pseudonym Timor, což je latinsky strach. Nebo se podepisoval značkou mezinárodní cyklistické federace UCI, protože rád jezdí na kole.