Recenze: Jak přežila Toy Story 5 střet s novou generací digitálních „hraček“

Přišel další soumrak nad říší hraček, které ožívají, když se nikdo nedívá. Protagonisté nového filmu Toy Story 5: Příběh hraček, který od čtvrtka promítají kina, tentokrát čelí konkurenci moderních technologií.

Osamělé osmileté hrdince Bonnie rodiče dají tablet jménem Žabletka, který mezi školními dětmi zjevně frčí. Aby si udělala kamarádky. Od té chvíle nad novým příspěvkem do nejpopulárnější ságy studia Pixar celou dobu visí otazník, nakolik se ještě dovede napojit na dětské publikum.

Ústřední motiv příchodu nové hračky je v sáze, kterou odstartoval komerční hit z roku 1995, přítomný od počátků. A také novinka stále obsahuje doteky kouzla původních dílů. Půvabné dvourozměrně animované sekvence Bonniiných fantazijních hrátek se svými oblíbenci mají nejen svébytnou poetiku, ale též načrtávají portrét křehké, málomluvné hrdinky, jež si jen s obtížemi hledá přátele a komunikuje s okolím.

Bohužel jsou to takřka jediné momenty, ve kterých se emočně silně napojíme na protagonisty. Většina těch skutečných scén tápe v tom, jak na sérii navázat a nezůstat u recyklování známých témat.

Bonnie se přes Žabletku spojí s kamarádkami z tanečního kroužku, původní chvilková radost se rychle mění v přimknutí k zářícímu displeji a kovbojka Jessie či Buzz Rakeťák zůstávají ležet bez zájmu v koutě dětského pokojíčku. Tomu je třeba čelit a také je třeba povolat do akce staré známé – s nimiž už se sice tvůrci rozloučili, ale prodej reklamních předmětů nepočká.

Premisu o závislosti na obrazovkách a sociálních sítích, která se zároveň dotýká toho, jak může umělá inteligence nechtěně škodit pro „dobro“ svého majitele, tvůrci jen letmo načrtnuli. A snaha personifikovat zelený tablet naráží na spoustu problémů s tím, jak by měl nový přístroj zapadnout do původního univerza.

Jako by autoři váhali, nakolik mohou tento motiv rozvíjet a zůstat srozumitelní pro ty nejmenší. A tak raději připojují zcela zbytečnou vedlejší dějovou linii a povolávají kovboje Woodyho zpět z divočiny, kam ho kdysi poslali.

Celé vyprávění stojí na tom, jak se Bonnie stydí přiznat okolí, že si stále hraje s hračkami, a přitom je ze světa na obrazovce tabletu zjevně nešťastná. Místo aby se však tento motiv rozvíjel, děj se pochybně větví a trochu samoúčelně izoluje hrdiny v různých domech, což vede k více záchranným výpravám. Tentokrát však často působí jako výmluva, že bez této konstanty celé ságy by nebylo o čem vyprávět.

Kromě obvyklé skvadry hrdinů se tu objevuje celá jednotka Buzzů, kteří na začátku ztroskotají na pustém ostrově a jelikož stále neprošli uvědoměním, že jsou jen hračky, vydávají se najít své hvězdné velitelství. Ale jejich jedinou misí jako by bylo dospět ke stejnému prozření jako ti Buzzové před nimi. Jejich přítomnost ve filmu přináší jen zbytečnou dějovou odbočku.

Tvůrci Andrew Stanton a McKenna Harris se pokoušejí o civilnější, méně pompézní tón. Přesto se jim nedaří příliš proniknout do trablů dětské protagonistky. Sice nekončí u hromování, že „technologie jsou zlé“, a také Žabletka připomíná spíše zmatenou bytůstku, která škodí omylem. Přesto téma působí nedotaženě a autoři většinu energie zjevně spotřebovali na logistické kejkle, tedy na vymýšlení toho, jak různé postavy přesouvat z místa na místo, aby po sobě mohly vzájemně pátrat, zachraňovat se, mezitím trochu dumat o své existenci a nakonec zachránit Bonnie od její digitální osamělosti.

Toy Story 5 je stále skvěle animovaná podívaná, jež tu a tam překvapí novými vedlejšími charaktery či vizuálními nápady. V těch lepších momentech mísí vtípky s melancholií, i když občas už třeba kadence narážek na to, že Woodyho pleš oslňuje své okolí, přesahuje patřičnou míru.

Když se jednotlivé linie konečně protnou, dojde na napínavou akci i závěrečné dojetí. Přesto nakonec převládá pocit jisté bezradnosti z toho, jak se film snaží mluvit o světě nových médií a vyprávět další příběh o hračkách strachujících se o své místo na světě, aniž by převládl pocit, že už ty hračky možná patří do krabice od bot na poličce v garáži.

Jistě by se dalo argumentovat, že jiné série se propadly do mnohem propastnějších hlubin vlastní zbytečnosti. Mezi všemi těmi eskapádami houfu hrdinů z hračkářství, kteří se promenují po plátně, umí Toy Story 5 v jednotlivých scénách hovořit o nesmělosti, nejistotách či závislostech tak, že to může rezonovat u nejmladších „samotářů“. Akorát že opotřebovanost tentokrát není jen tématem dalšího dílu série, ale slovem, které novinku až příliš výstižně charakterizuje.