Recenze: Zrodil se nový kreslený hit. Film uhrane diváky všeho věku

Mladý chlapec hází zrní slepicím, krmí prasata a sní o cestování časem. Úvodní scéna animovaného snímku Arco, který nově promítají česká kina, vypadá jako venkovský výjev. Jenže idylicky působící farma se vyskytuje vysoko v mracích na jednom z pater obrovského futuristického domu, jenž připomíná spíše kovový strom než běžnou pozemskou architekturu.

Desetiletý hoch Arco žije v 900 let vzdálené budoucnosti. A časem nemůže cestovat jen proto, že mu ještě nebylo 12 let.

Celovečerní debut francouzského animátora Uga Bienvenua, který byl minulý týden nominován na Oscara pro nejlepší animovaný film, v lecčem osciluje mezi minulostí a budoucností. Zdaleka nejen kvůli tématu cestování v čase.

Už od prvních scén je na animaci, budování světa i tempu příběhu cítit vliv japonského studia Ghibli a jeho dvorního autora Hajaa Mijazakiho, jehož staromilské příběhy o dětských hrdinech a setkáních s neuvěřitelnými bytostmi jsou uhrančivé, univerzální a určené divákům jakéhokoli věku. Důraz na tradice se v nich propojuje s prvky sci-fi či fantasy, jež vytvářejí pozoruhodné paralely k běžné realitě.

Arco nepochybně potěší právě dětské milovníky Mijazakiho snímků jako Můj soused Totoro či Ponjo z útesu nad mořem, ale i ty o něco starší diváky titulů studia Ghibli jako Naušika z Větrného údolí či Princezna Mononoke. Ugo Bienvenu také umí představit obyčejného hrdinu či hrdinku, s nimiž se lze snadno identifikovat. A ty pak uvrhne do neuvěřitelného dobrodružství.

Desetiletý chlapec Arco lituje, že rodiče a starší sestra se vydávají na výpravy napříč časem. Sám by chtěl navštívit především druhohory a vidět dinosaury, takhle je odkázaný jen na vzorky místní flóry a vyprávění o triceratopsech. Jednou to protagonista nevydrží, sebere cestovní oblek své sestry a vydá se do minulosti. Pouť v čase film vykresluje značně poeticky, důležitý je zlom světla, tudíž každý cestovatel připomíná klikatící se duhu.

Arcova duha se však nezaklikatí správným směrem. A on se místo desítky milionů let vzdáleného pravěku ocitá v o dost bližší minulosti, v roce 2075.

Tento svět vypadá dost zvláštně. Planeta hoří, města a periferie jsou před nebezpečím požárů chráněné zatahovatelnými obřími kopulemi, o pořádek i výchovu dětí se starají roboti. Dívka Iris tudíž většinu času tráví doma s robotem Mikkim, který je milou a starostlivou chůvou, byť kvůli lehce primitivnímu vzhledu vypadá poněkud děsivě. Rodiče se tu během týdne vyskytují občas, hlavně u večeře, avšak pouze jako hologramy, neboť přes týden pracují ve městě.

Osamělá Iris žije ve světě, který nepotřebuje získat kdovíjak dystopické rysy, aby bylo zřejmé, že to není verze budoucnosti, jíž bychom se chtěli dočkat. Až když jednoho dne spadne z nebe chlapec v duhovém obleku, Iris zjistí, že existují i jiné budoucnosti. A právě objevování, co je pro jednoho i druhého hrdinu všední a co naopak zvláštní a neobyčejné, tvoří jedno z hlavních potěšení snímku.

Arco jistě není nijak původní, čerpá z mnoha vlivů. Vedle japonské animace může kresbou připomínat francouzského výtvarníka Moebia či snímky Reného Lalouxe. A příběh odkazuje k mnoha klasickým zápletkám od Petera Pana po E. T. — Mimozemšťana. Pozoruhodný je nicméně způsob, jak s tím vším pracuje.

Francouzskou linku posiluje trojice potrhlých výtečníků, kteří zjevně pátrají po Arcovi a jejichž motivy jsou nejasné. Tito halamové, jimž se neustále něco sype pod rukama, by se vyjímali v leckteré ztřeštěné francouzské komedii.

Novinka dovedně mísí spíše poklidnou linku počínajícího dětského přátelství s akčnějšími pasážemi a mezitím vykresluje dvě verze budoucnosti, přičemž Arco i Iris oba mají důvody, proč žasnout nad světem toho druhého.

Obě prostředí se liší už kresbou. To vzdálenější upomíná elegantními tvary na to, že lidé nakonec nalezli harmonii, i když planeta jim doslova shořela pod nohama a nyní musí obývat prostor mezi mračny. Iris naopak žije ve světě, kde se pohybují trochu lajdácky nakreslené dopravní prostředky a podobně humpolácky vypadající roboti upomínající na animaci francouzských dětských seriálů typu Byl jednou jeden život.

Arco pochází z prostředí, kde lidé rozumí ptačí řeči, Iris žije v prostoru, o nějž se starají poněkud nedokonalí roboti. Ale režisér Bienvenu nikdy nestaví oba světy do ostrého kontrastu. Robot Mikki, co se stará o domácnost, je milý společník a nakonec v příběhu sehraje dost důležitou roli.

Podobně jako u Hajaa Mijazakiho ani v tomto francouzském snímku nelze jednoduše rozlišovat na dobro a zlo. Stačí dostatečně silný, ale zároveň nenásilný apel na to, abychom vnímali své prostředí a starali se o něj.

Ekologická linka však zůstává spíše v pozadí. Arco vypráví především univerzální příběh o přátelství a také o tom, že každé rozhodnutí má jasný, mnohdy nezvratný dopad.

Snímek premiérově uvedený mimo soutěž na festivalu v Cannes ukázal, že nejslavnější filmová přehlídka světa se více otevírá animaci. Dosud promítala většinou buď hollywoodské animované kousky, nebo naopak experimentálnější počiny pro dospělé publikum. Možná vše prolomil úspěch předloňského bezeslovného lotyšského snímku Kočičí odysea, který propojil vyhraněnou „artovou“ estetiku s podívanou pro všechny a předestřel vizi světa, jež nakonec uhranula i oscarové akademiky.

Arco není tak specifický počin. Ale je dostatečně chytrý, chytlavý a přístupný, aby se mohl stát animovaným hitem letošní sezony.