Recenze: Na Urgentu zase teče krev. Seriálový hit se vrací ve výborné formě

V době, kdy se televizní série snaží zaujmout okázalou výtvarnou stylizací, neustálým přepisováním pravidel nebo šokujícími zvraty, působí Urgent v dobrém slova smyslu staromódně. Namísto efektů sází na autenticitu a pomalé budování vztahu diváků k dobře napsaným postavám. Dělá to po vzoru slavného lékařského seriálu Pohotovost, s nímž sdílí členy tvůrčího týmu nebo herce Noaha Wylea v hlavní roli.

Druhá řada Urgentu, jejíž nové epizody se každý pátek objevují na platformě HBO Max, zachovává osvědčený koncept. Znovu téměř v reálném čase sledujeme jednu patnáctihodinovou směnu na akutním příjmu fakultní nemocnice v americkém Pittsburghu. Tentokrát během horkého svátečního dne, kdy je špitál už od rána na hraně kapacit.

Seriál se nezdržuje vysvětlováním všech traumatických událostí, které doktor Michael Robby Robinavitch hraný Noahem Wylem se svým týmem zažil před deseti měsíci. Rovnou jsme vrženi do hektického dění.

Ještě se ani pořádně nerozednilo a po sterilní podlaze sálu už se rozšiřuje kaluž čerstvé krve. Zatímco zkušenější lékaři zasvorkovávají aortu a provádějí hrudní drenáž, motají se mezi nimi medici, které je nutno zaučit dřív, než udělají fatální chybu. A jako by toho nebylo málo, na toaletách někdo nechal mimino.

Klid nikdy netrvá déle než desítky vteřin a pacienti přibývají rychleji, než je vytížený personál stíhá odbavovat. Každý náznak stability zakrátko naruší další otevřená zlomenina, akutní infekce nebo naběhlý penis, z něhož je třeba odsát krev.

Zachycení směny téměř v reálném čase ovšem nepůsobí jako samoúčelné formální cvičení. Pomáhá zprostředkovat rostoucí únavu postav a ukazuje, že Urgent nestojí na jednorázových aktech hrdinství, ale schopnosti zachovat profesionalitu a empatii vzdor nekončící sérii krizí.

Zvolený způsob vyprávění zajišťuje výjimečnou vizuální dynamiku, také má ale limity. Některé emoce musejí herci kvůli omezenému prostoru přehrávat a dialogy občas zatěžuje didaktické vysvětlování vyvstávajících profesních dilemat. Tvůrcům se nicméně většinu času daří balancovat mezi realismem a vykonstruovaností nezbytnou pro dramatické napětí.

Ani postavy navzdory útržkovitosti nepůsobí ploše a staticky. V době, kdy jsme je neviděli, se dál vyvinuly a dávají to o sobě vědět drobnými změnami v chování či dynamice.

Zkušená staniční sestra Dana ztvárněná Katherinou LaNasa je po útoku pacienta v první sérii méně shovívavá k porušování pravidel. Mladá internistka Trinity v podání Isy Briones zůstává stejně sarkastická, po necelém roce praxe ale výrazně ubrala z popudlivosti. Napětí na place pak vytváří návrat doktora Langdona hraného Patrickem Ballem, kterého Robby minule bez okolků suspendoval kvůli jeho špatně skrývané závislosti na lécích proti bolesti.

Dřív poměrně klidný Robby je celkově podrážděnější a zjevně by potřeboval oddech. Toho by se měl brzy dočkat díky tříměsíčnímu sabatiklu. Jeho vedoucí roli má převzít lékařka Baran Al-Hashimi, již zosobnila Sepideh Moafi a která klade až přehnaný důraz na disciplínu, výkon či moderní technologie. Právě nespolupracující stroje ale způsobí jednu z největších pohrom, s níž si nemocniční personál tentokrát musí poradit.

Ani druhá řada Urgentu neodděluje medicínu od osobního života hrdinů či širšího společenského kontextu. Každý případ funguje jako malá detektivka. Kvůli stanovení diagnózy je třeba rychle vyhodnotit symptomy a zvážit okolnosti jako pacientovo sociální postavení. Na akutní příjem přicházejí lidé, kteří jsou na autistickém spektru, mají sluchovou vadu nebo přišli o domov. Doktoři se kromě byrokracie a nástupu AI potýkají s mnohými komunikačními výzvami.

Kamera je při tom stále v pohybu a plynule přechází od postavy k postavě. Jedna řeší neodkladný zákrok, druhá mezitím komunikuje s rodinou umírajícího a třetí bojuje s novým programem na vyhodnocování efektivity. Vzniká dojem vyprávěcí štafety, kdy žádná dějová linie nedominuje, ale všechny se propojují do bezchybně vyváženého celku, umocněného rostoucím vyčerpáním personálu.

Síla seriálu tkví právě v tom, že udržuje konzistentní kvalitu. Přes všechen stres, krev a křik je jeho sledování paradoxně uklidňující, protože chaosu dává řád. Každý týden se můžeme vrátit k oblíbeným postavám a sledovat, jak se snaží co nejlépe dělat náročnou práci. Zároveň vidíme, že klíčovými prvky sebevíc automatizovaného systému zůstávají lidský úsudek a schopnost nést odpovědnost za druhé. Minimálně v tom je Urgent výjimečný. Nepředstírá, že svět lze zachránit. Někdy úplně stačí, když ho po dobu jedné směny udržíte pokupě.