Hlavní obsah

Dělal se dřevem i hřebíky. Výstava evropských kvalit přibližuje sochaře Sekala

Foto: Profimedia.cz

Mimořádný dar z pozůstalosti Zbyňka Sekala v hodnotě až několik desítek milionů korun představuje nová výstava Západočeské galerie v Plzni.

Západočeská galerie v Plzni vystavuje výjimečnou kolekci více než stovky děl Zbyňka Sekala, kterou jí věnovala umělcova vdova Marie Christine. Deníkové zápisy pouští publikum do autorova nitra plného tvůrčích postřehů i pochyb.

Článek

Kam se vrtnu, všude něco postává a polehává, poznamenal si do deníku sochař a malíř Zbyněk Sekal. „Nejsou to jen věci, jsou to opravdu bytosti, které jsem jaksi vtělil, zahrnul do své bytnosti, a teď tu doopravdy postávají a polehávají, čekajíce, co bude. Ale co bude? Ve chvíli, kdy pracuju na jedné věci, domáhají se všechny ostatní mlčky svých práv: my jsme tu taky, co z nás bude, smiluj se nad námi, nezapomínej na nás. Bodejť bych zapomínal, pomyslím si, vždyť já o vás vím, ale co můžu dělat? Mějte strpení, snad na vás někdy taky dojde,“ napsal 17. května 1990 ve velké dílně svého vídeňského ateliéru.

Tento až obsesivní dialog s materiálem, který Sekal hledal, sbíral a zpracovával, vysvětluje, proč se nová výstava jeho děl v plzeňských Masných krámech jmenuje Milované bytosti. Otevřená bude do 7. března 2027.

Až do loňska vlastnila Západočeská galerie jen čtyři Sekaly. Teď je ale všechno jinak díky souboru 102 prací, který sem vloni doputoval díky závěti vdovy Marie Christine Sekal. Zahrnuje téměř třetinu všech soch a objektů, o něž se starala ve svém vídeňském domě po jeho smrti v roce 1998.

V historii galerie se podle jejího ředitele Romana Musila jedná o nejpočetnější a z hlediska umělecké hodnoty nejvýznamnější darovaný soubor.

Sekalova díla zamířila také do Muzea umění Olomouc, pražského Musea Kampa a do Národní galerie, přičemž Plzeň v této sestavě není náhodou. Před dvanácti lety kurátorka Marie Klimešová, velká znalkyně Sekalova díla a taktéž autorka jeho pražské retrospektivy z roku 1997, připravila na západě Čech výstavu nazvanou Sekal a Japonsko. Poukázala na souvislost jeho tvorby s asijskou materiálovou citlivostí. Od té doby byla Marie Christine Sekal se Západočeskou galerií v kontaktu.

Popřít potřebu dělat umění

S galerií nadále spolupracuje také kunsthistorička Marie Klimešová, která z umělcovy pozůstalosti připravila a odborným komentářem doplnila i aktuální přehlídku. Vzhledem k povaze daru, zahrnujícího artefakty ze všech etap umělcovy kariéry od 50. let minulého století až do konce tisíciletí, ji postavila jako cestu Sekalovým tvůrčím životem.

+26

Výstava putuje přes prvotní sochařské figurativní pokusy vymykající se tehdejší estetice, přes informelové objekty, minimalistické bronzové sochy z doby, kdy prožíval těžké chvíle spojené s odchodem z Československa do Vídně, až po obrazy skládané ze dřeva a kovu a zcela svébytné dřevěné schránky.

Na začátku kariéry, v polovině 50. let, vytvořil Zbyněk Sekal mnoho skutečných i ideálních modelovaných bust a portrétů včetně Hlavy se zavřenýma očima. „Zejména sebezpytujícím autoportrétům se věnoval od doby, kdy se vrátil z koncentračního tábora,“ vysvětluje Marie Klimešová. Pražský rodák Sekal byl roku 1941 jako osmnáctiletý zatčen za šíření letáků a vězněn v koncentračních táborech Terezín a Mauthausen, kde mimo jiné pracoval v kamenolomu. Až po návratu vystudoval malířství na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze u Františka Tichého a Emila Filly.

K válce se plzeňská výstava vrací v samém závěru, připomínajícím Sekalovu celoživotní posedlost sběrem hřebíků. Do rastru vytvořeného právě z hřebů chtěl v budoucnu vložit své vězeňské číslo.

Sekal v letech 1957 až 1964 vystavoval se skupinou Máj, na počátku 60. let se dostal do kontextu pražského informelu. Po invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa odešel v roce 1970 do exilu, načež až do smrti žil a tvořil ve Vídni. Věnoval se také překládání, do češtiny převedl mimo jiné díla Franze Kafky, básníka a spisovatele Paula Celana či filosofa Martina Heideggera.

Důležitou součástí plzeňské přehlídky jsou deníkové zápisy. Zaznívají v nich Sekalovy postřehy právě z četby myslitelů, jako byli Heidegger, Søren Kierkegaard, Claude Lévi-Strauss či spisovatel Franz Kafka, jehož poetika měla přímý vliv na několik autorových prací. Stejně důležité ale pro Sekala bylo i samotné deníkové psaní. Jako kdyby tímto způsobem sám sebe znejišťoval a pak zase povzbuzoval, jako by si tvořil vlastní manifest i tvůrčí manuál.

V červenci 1955 například v reflexi rozhovorů s básníkem Zbyňkem Fišerem alias Egonem Bondym zvažoval, do jaké míry může umělci uškodit přílišná snaha. „Fišer říká, že dělá, co může, aby v sobě popřel potřebu dělat umění a aby sám sebe přesvědčil, že to je nicotné. Má pravdu v tom smyslu, že je třeba překonat vztah k uměleckému vyjadřování jakožto narkotiku a náhražky za život,“ poznamenal si.

„Jakmile se člověk přestane cítit umělcem, jakmile přestane cítit povinnost vůči druhým, aby vyslovil, vyjádřil, zpodobnil, zapsal to, co sám ví, vidí, slyší,“ napsal Sekal, „pak může dokonce teprve vytvořit všechny krásy světa. Jen ne ten kvalt, ta starost, aby se naň nezapomnělo, aby ho uznali.“

Fascinace „lešením“

Přesto je také z pozdějších deníkových zápisků patrné, jak důležitá pro něj byla umělecká práce s materiály. Dokazují to i dva hlavní tematické okruhy výstavy: asambláže neboli skládané obrazy a takzvané schránky.

První skládaný obraz pochází z roku 1963, další pak vytvářel až do 90. let. Zprvu pracoval v podstatě jen se starým dřevem. „Rituální akt demontáže a montáže nové látky, kterou zformoval někdo jiný, naznačuje zásadní důležitost fenoménu času,“ poznamenává kurátorka Marie Klimešová. V Masných krámech jsou ale k vidění i skládané obrazy s odpadovým kovem, například Panáček Paul Klee z roku 1966 nebo stejně starý obraz zvaný Kdokoliv, sestávající z dvojí hlavy a jednoho těla.

Foto: Západočeská galerie v Plzni

Zbyněk Sekal: Čínská brána, 1968, dřevo, železo, mořidlo.

Opět je tu i Sekal v deníku pochybující: „Řada mých věcí nebyla hotová díla v tom smyslu, jak jsem to sám postuloval. Byla to manifestace určitých možností. Šlo mi o vyzkoušení některých postupů, o využití nahromaděného materiálu. Teď tu rozpačitě stojím a vidím, jak to hrozně pokulhává, a to v mnoha ohledech,“ uvažoval s tím, že by snad některá díla mohl vyhodit a dodělat jen ta nejzávažnější.

„Několik hotových věcí do roka, to by stačilo. Sádra, kterou ovládám, tu může zůstat v záloze jako východisko z nouze, ostatně bych se mohl konečně naučit odlévat a dělat si sám formy na bronz nebo aspoň na cín. Ale hlavní váha musí být na definitivních látkách: kámen, dřevo, kovy. Drát. Plech. Bez ohně, snad s pomocí vrtačky, pilek, pilníků, broušení, frézování,“ vyjmenovával.

Skládané obrazy jsou promyšlené, místy úsměvné artefakty. Jako vrchol výstavy ale lze brát spíš sérii trojrozměrných schránek, které podle Marie Klimešové částečně navazují na Sekalovu dávnou reflexi Kafkovy povídky Doupě o uzavřeném lidském světě. Konstrukce z úzkých kusů dřeva tvořící jemnou skrýš čehosi, co ovšem spolehlivě přitahuje divákovu pozornost, je fascinujícím odrazem mysli a talentu umělce, který jako by se rok za rokem stával součástí uzavřeného světa jménem ateliér.

„Propadám zběsilé posedlosti. Jsem v zajetí dílny, myslím skoro už jen na začaté stavby,“ poznamenal si v létě 1985. O dva měsíce později, jak je jeho zvykem, sám sebe trochu zpochybňuje: „Na konci srpna jsem si zapsal, že systém konstrukcí se jaksi opotřebovává, snad je to trochu jinak, měl bych asi práci na tomto cyklu chápat jako na jednom velkém celku. Konec konců si přiznám, že bych všechna ta lešení jednou rád viděl v jedné veliké místnosti, například v muzeu 20. století.“

Fascinace předměty, jimž mohl ve své práci vdechnout život, jej neopustila ani tři roky před smrtí, kdy si do deníku zapsal, že při sběru věcí se něčemu naučil. „Ode dneška všechno, co se jednou octne v dílně jako látka, materiál, jen nesmírně důležité a zaslouží si podílet se na tom, co tu vzniká,“ uvedl.

Plzeňská výstava z pozůstalosti Zbyňka Sekala je tak nejen přehlídkou talentu, zručnosti a uměleckých reflexí života a literatury v divokém 20. století, ale také vzácným vhledem do jedné duše oddané tvorbě.

Výstava: Zbyněk Sekal - Milované bytosti. Dar z umělcovy pozůstalosti

Pořadatel: Západočeská galerie v Plzni

Masné krámy, Plzeň, do 7. března 2027.

Související témata:
Masné krámy (výstavní síň)
Zbyněk Sekal

Doporučované