Recenze: Krimi, ale odlehčené. Nový seriál s Pechlátem je skvěle obsazený

Česká televize letos na podzim sází na zamlklé samotářské figury. Po druhé řadě detektivky Oktopus, kde opět kraluje Miroslav Krobot v roli pomuchlaného milovníka bufetové stravy kapitána Dítěte, přichází silný konkurent. Tuto středu večer má premiéru krimi série Zločin na dobré cestě.

Martin Pechlát v ní zastal roli majora ve výslužbě Staňo Wolfa, který se živí coby soukromý detektiv. Morous s oblibou přespávající na gauči ve své kanceláři se pokouší přinést do české kotliny žánr, jemuž se ve světě přezdívá Nordic Blue.

Těžko říci, zda o existenci této škatulky pro odlehčenější verzi skandinávských kriminálek měl ponětí Antonín Jirotka, jehož povídky se staly předlohou seriálu. Syn humoristy Zdeňka Jirotky už nějakou dobu píše detektivky protkané suchými anglickými vtípky. A Martin Pechlát tento tón výtečně přenáší na obrazovku.

Právě obsazení je nejsilnější stránkou Zločinu na dobré cestě. Vdovec, pedant, muž s vizáží hokynáře a se slabým srdcem, a přesto vyšetřovatel schopný nejen vyřešit lecjaký případ, ale také drsně zpacifikovat nepřítele – takových figur se v tuzemské krimi objevuje relativně málo.

Když hrdina potřebuje pomocníka pro svůj první případ, najde ho náhodou v baru, kde dojde k potyčce. Wolf ji vyřeší jednou ráznou hlavičkou. Ukáže se, že zachránil svého syna, jehož sok právě bil kvůli tomu, že mu „dělal“ do přítelkyně. A ten sok byl zároveň majitelem baru, kde Wolfův synáček Jirka pracuje. Výsledek? Syn bez práce a otec má nového pohůnka, zrovna když potřeboval někoho, kdo by za něj odvedl tvrdou manuální dřinu – konkrétně vykopal poklad.

Popsaná sekvence balancuje mezi snahou vykreslit mistrovství protagonisty, který jedná zcela účelně, aby dosáhl svého cíle, a scenáristickým diletantstvím. Či přinejmenším leností. Pokud bylo třeba potřeba dostat synáčka do děje, mohl se klidně zjevit někde na obláčku a bilo by to méně do očí.

Ta scéna zároveň vypovídá o kvalitách a slabinách prvních epizod seriálu. Vendelín Urban v roli syna Jirky je Pechlátovi rovným partnerem. Když se snaží obnovit zpřetrhané vazby, chemie mezi otcem a potomkem celkem funguje. Zároveň tato dvojice vyšetřuje dosti bizarní případy. Tedy případy jsou možná vcelku tuctové, ale pachatelé či podezřelí působí komicky.

Seriál nejspíš chce mít jistý šestákově naivní nadhled. Například v centru druhé epizody stojí sled podivných nehod, o nichž se jedna hrdinka domnívá, že mají být pokusem o vraždu. Chvíli se zdá, že jde o největšího zločince diletanta pod sluncem, který vymýšlí co nejokatější „nehody“ a rozhazuje přitom kolem sebe potenciální důkazy. Poté tvůrci zkusí celou věc zkomplikovat, neboť se ve hře objeví možnost, že jedna z postav je paranoidní.

Zkrátka způsob vyprávění a režijní pojetí jsou velmi neobratné na to, aby Zločin na dobré cestě fungoval buď jako dobrá krimi, nebo přepálená béčková podívaná. A obojím naráz také být neumí. Nabízí však zapamatovatelné, svérázné, dobře zahrané postavy a vztahy mezi nimi pojímá poměrně přesvědčivě – navzdory tomu, jak nemotorně se tu pracuje například s retrospektivami poodhalujícími jejich traumatickou minulost.

Ale ani u těch charakterů není někdy jasné, jestli jsou to karikatury některých zahraničních vzorů, nebo jen pokus o svébytnou počeštělou verzi hrdinů „z dovozu“. Nebo zda zkrátka jen ztělesňují stereotypní uvažování tvůrců.

Staňo Wolf je chlap ze staré školy, co občas utrousí nevhodnou poznámku na ženské pokolení. Kriminalistka Šnytová v podání Anny Kameníkové nosí upjatý oblek těsně kopírující její křivky a krátký sestřih, ráda v pracovní době posiluje a zjevně je posedlá tím, že se jí muži koukají na zadek – což v seriálu hojně komentuje.

Další z postav, Vietnamce Honga, ztvárnil Viet Anh Hoan. Wolf ho má zjevně jako jakéhosi sluhu. Tu mu uvaří pokrm bun cha, tu mu pomůže coby majitel autoservisu. Očividně tančí podle toho, jak Wolf píská. Zatím není zřejmé, jaké jsou vazby například právě mezi Wolfem a Hongem, jejich vztah však působí dost podivně. Obzvlášť když podobných Čechů, kteří volají na prodavače skoro jako na psy, jsou u nás plné večerky. A nadsázka tento pocit nezachrání.

Všechny takové momenty srážejí Zločin na dobré cestě do typického tuzemského terénu plného klišé. Přitom Wolf je svým způsobem dojemný morous. Cucá čaj z termosky, nemění zvyky. Před všemi tají, že by měl podstoupit transplantaci srdce, jinak mezi živými dlouho nepobude. A jeho práce mu ke klidu rozhodně nepřispívá – stejně jako komplikované vztahy s kolegyní a milenkou či synem, který se stále nepřenesl přes relativně dávnou smrt matky.

„Zločin je na dobré cestě,“ říká občas Staňo Wolf. V mnoha chvílích bychom mu chtěli fandit. Škoda, že vystupuje v příbězích, které nejsou moc dobrými detektivkami. A že každou sympaticky lidskou scénu střídá taková, co vyvolává spíše rozpaky.