Recenze: Sousedské mordy a korupce. V seriálu je vyšetřují Krobot a Šoposká

Vrací se dvojice nejtišších vyšetřovatelů, jaké tuzemská televizní krimi zná. Také ve druhé řadě seriálu Oktopus, kterou toto pondělí večer začne vysílat Česká televize, se nejvíce pozornosti dostává kapitánovi Dítěti a kapitánce Fáberové.

Toho prvního Miroslav Krobot znovu ztvárnil jako mlčenlivého zasmušilého muže s ošoupaným zevnějškem, jenž s oblibou pojídá laciný majonézový salát. A Fáberovou hraje Marika Šoposká tak nenápadně, až je těžké ji něčím definovat. Kromě toho, že se jedná o vysoce postavenou ženu v policejním sboru.

Režisér a spoluscenárista Jan Pachl má za sebou formálně výrazné detektivní projekty. Jeho seriály Cirkus Bukowsky a Rapl stály na opulentním vizuálním stylu a tvrďáckém charismatu Hynka Čermáka v titulní roli.

V předloňské první řadě Oktopusu – což je zkratka pro Oddělení kontroly termínově ohrožených případů útvaru S – bylo od začátku zřejmé, že tvůrci se tentokrát snaží o mnohem civilnější projev. Kapitán Dítě ani neumí pořádně vystřelit z pistole, investigativu nejlépe provádí, když si v hospodě tiše přisedne ke štamgastům u piva.

Nová řada pokračuje v nastoleném tónu. Kreativní producent Josef Viewegh se svým týmem se zjevně inspirovali severskými detektivkami spisovatele Jussiho Adler-Olsena o případech oddělení Q. Jenže zatímco ty stojí na extravagantních postavách outsiderů a jejich zvláštní dynamice, tuzemský tým přehrabující se ve starých spisech těsně před promlčením spíše soutěží, kdo bude nenápadnější. Zda zmíněná dvojice, či jejich kolega v podání Kryštofa Hádka.

První dvě epizody se odehrávají v omšelých prostředích a podobně jako v první řadě se tu po letech oprašují banální tuctové případy. Na jednu stranu je dobře, že se tvůrci nesnaží imitovat šokantní skandinávské zápletky, což ve zdejších lokacích a kontextu obvykle působí nešťastně či komicky.

Na druhou stranu ty sousedské mordy či nevěrohodně působící korupce v policejním sboru vyvolávají jen málo vzruchu – jak na straně vyšetřovatelů, tak diváků. Skoro se chce povzdechnout: proč tohle nikdo nezvládl vyšetřit už kdysi?

Každá epizoda z těch několika, které mohli novináři vidět s předstihem, nabízí jiný případ a tvůrci zatím marně hledají, jak jejich obyčejnost nebo lokálnost něčím povýšit. Chybí potěcha z realisticky vyvedené, detailně sledované procedurální policejní práce či fascinace brilantními postupy výjimečného detektiva, případně společenský přesah či cokoli, čím by seriál vyčníval.

Oktopus to vyvažuje snahou o civilnost. Pokud je v něčem rozhodně podprůměrný, tak naštěstí jen v množství klišé, které se u nás pojí se seriály z policejního prostředí. Ale nad průměr ho také mnoho kvalit nevytahuje.

Krobot se Šoposkou kolem sebe nadále krouží jako dva osamělé kůly v plotě, stále je tajemstvím, za co byl kdysi Dítě degradován z majora na kapitána, i když to zjevně souvisí s jeho zálibou v kartách. „Možná vám to někdy povím u vína,“ zamumlá v jedné scéně.

Je cítit, že k sobě obě postavy mají o něco blíže než v první řadě. Byť Dítě takřka jako bezdomovec přespává po známých či chatách, zatímco Faberová žije ve stylovém domě svého movitého otce. Ale sledovat tyto milimetrové změny přináší jen chvilkové potěšení v seriálu, jehož hlavní předností zůstává, že představuje celkem obyčejný pracovní kolektiv. Možná až moc obyčejný. Žádné velké mezilidské tenze, kriminalisté se zkrátka věnují svému zaměstnání a působí u toho celkem uvěřitelně.

Režisér Pachl se tentokrát oproti první řadě vizuálně o něco více odvazuje, obraz občas dělí na takzvané splitscreeny, kdy sledujeme dva či tři paralelně probíhající děje. Při pohledech do minulosti zase tvůrce využívá ještě divočejší barevné filtry. Alespoň v prvních epizodách to však spíše vytrhuje. Obzvlášť když se s hrdiny pohybujeme v oprýskaných domcích, chalupách a chatkách, kde na plotně stojí ovar a lidé míchají beton, či se noří do temnoty svých starých studní.

Jako by autor dvojice silně stylizovaných filmových krimi Gangster Ka – inspirovaných osudy Radovana Krejčíře – nevěděl, kdy má s podobnými formálními postupy šetřit.

Jinak prozatím druhá řada seriálu Oktopus začíná podobně jako ta první. Jako lehce nadprůměrná česká krimi, která ale místo precizně napsaných postav a komplikovaně vystavěných případů stále spoléhá na herectví a charisma protagonistů, solidně vybraná prostředí či efektní náladotvorné prvky, k nimž patří mimo jiné hojně užívaná hudba Michala Pavlíčka.

Autoři tentokrát slibují větší množství lokací – včetně řady mimopražských, od Posázaví po Františkovy Lázně – a pestřejší vizuální styl. Místo netradičních úhlů záběrů či splitscreenů by ale zřejmě spíše potřebovali, aby scénáře netvořili televizní rutinéři jako Petr Hudský, podepsaný pod spoustou českých krimi seriálů i většinou vánočních pohádek z poslední doby.