Recenze: V televizi je „přefízlováno“. Ani Oktopus to nezmění

Hned několik kandidátů na ředitele České televize si ve svém představovacím projevu neodpustilo poznámku k určité žánrové „nepestrosti“. Není se ostatně čemu divit – jen za poslední dva roky uvedla ČT hned 15 premiérových seriálů nebo minisérií s kriminální tematikou.

Fascinace tuzemského diváka vším, co zavání zločinem (a řešením zločinů) by vydala na samostatný seriál textů, možná obsáhlejší vědeckou práci. Současně se však nedá říct, že by aktuální inflace přinášela i větší míru kvality. Co se týče České televize, větší ohlas v poslední době vzbudily pouze Devadesátky, prequel oblíbených Případů 1. oddělení. Na takové Místo zločinu České Budějovice nebo Zločiny Velké Prahy by si však po čase stěží vzpomněli i sami tvůrci.

Neúspěšný kandidát Jan Štern například navrhoval rovnou pozastavit tvorbu krimiseriálů. Neúměrnému množství kriminálek (v porovnání s jinými žánry) se ve svém projevu věnoval i nakonec vítězný Jan Souček: „Nejsem zastáncem programového modelu, kdy je upřednostňován rutinní kriminální seriál z vlastní výroby před zahraniční produkcí jen kvůli obavě z letitých návyků českého diváka.“ Při „grilování“ při volbě pak nevylučoval tvorbu krimiseriálů, ale měly by prý být „s přesahem“.

Obsáhleji se pak tomuto tématu věnoval i v rozhovorech. „Nechci říct, že bychom se měli vzdát vlastní dramatické tvorby. Ale mám pocit, že v ní převládá krimižánr. Jako bychom měli pocit, že nic jiného než vyšetřování zločinů není dobrým námětem pro seriálovou tvorbu,“ uvedl Souček pro Lupu ještě před volbou. V rozhovoru pro Novinky byl ještě otevřenější. „Chci, aby ČT vystoupila ze své osvědčené rutiny. A jsme zase u kriminálek. U nich máte jistotu, že na ně diváci slyší. Ale musíme je vysílat všichni?“

Pokud by snad musel Souček své názory ohledně kriminálek ještě někomu obšírněji vysvětlovat, nově mu bude stačit, když dotyčnému pustí Oktopus, a bude vymalováno. Třináctidílný seriál o odložených případech je totiž právě onou směsicí rutiny, podivných tvůrčích rozhodnutí a především promarněné šance, kvůli které by bylo lepší raději nakoupit práva na něco kvalitnějšího ze zahraničí.

Oktopus uvádí na scénu dvojici kriminalistů v podání Miroslava Krobota a Mariky Šoposké. Zatímco on je legendárním, ale problematickým policistou, ona je údajně vycházející hvězdou sboru, která si přesto zažádala o místo u ne zcela perspektivního útvaru, který řeší odložené případy, v policejním žargonu „pomníčky“. Na stole jim končí například neobjasněná vražda lichváře, dívka hozená pod vlak nebo rozřezaná žena z kanalizace.

Je vlastně až s podivem, jak jsou zmíněné zápletky tuctové, ba přímo banální. Není totiž žádný rozdíl v tom, jestli byl zmíněný lichvář ubit před deseti lety, nebo předevčírem, tvůrci k tomu přistupují totožně. Subžánr odložených případů se přitom pro veřejnoprávní kriminálku „s přesahem“, o které Souček sní, skvěle hodí. Příkladem může být dánská knižní a filmová série o případech Oddělení Q, kterou se český Oktopus zřetelně inspiroval. Českým divákům pak může být známá i americká procedurálka Odložené případy, která se dočkala sedmi sezon a už přes dekádu se pravidelně objevuje v odpoledních vysílacích časech komerčních stanic.

Scenáristé Petr Hudský a Jan Pachl, který je současně režisérem, však potenciálu „pomníčků“ vůbec nevyužili. V dánském (a omezeně i v americkém) podání slouží nedořešené zločiny také jako odrazový můstek k otevírání různých společenských bolístek či dobových změn – otázky rasismu a multikulturalismu, zločiny z nenávisti, historické křivdy, postavení žen ve společnosti atd.

Oktopus místo toho servíruje tradiční vraždičky z ranku Malého pitavalu. Zarážející jsou nejen dechberoucí náhody, s jakými jsou zločiny objasněny, ale i neschopnost tehdejších kriminalistů tyto triviální případy rozlousknout. Naštěstí se už omezila tradiční castingová poučka „vrahem je Barťák“ (devět z 10 vedlejších postav hrají neznámí regionální herci, desátým je například Jiří Bartoška – hádejte, kdo je vrah), z níž si dříve dělali legraci i jindy nenároční diváci.

Jediným ozvláštněním seriálu je snad jen hlavní vyšetřovatelská dvojice, která je v rozporu se všemi tradicemi, na nichž je tento žánr vystavěn. Namísto nesourodé a charakterově odlišné dvojice detektivů dostáváme v zásadě totožné asociální morouse, kteří se nemohou vystát, případně se respektují, podle toho, co zrovna scenáristé potřebují.

Miroslav Krobot hraje tradičního Krobota a Marika Šoposká se pokouší hrát postavu, u níž ani po třetím díle netušíme, co je vlastně zač. Vzhledem k tomu, že Krobot už byl minimálně třikrát hrát karty, sázel na koníčky a dočkal se dialogu s exmanželkou, přičítejme zcela minimální vyprávěcí oblouk okolo Šoposké spíše tvůrčí neobratnosti. Nakolik je scénář chvílemi odbytý, dokazuje i jedna scéna ze třetího dílu, v níž se evidentně znají dva hlavní podezřelí, aniž by to bylo později jakkoliv objasněno.

Při pohledu do televizního programu by se řeklo, že divák bude kriminálkami přesycen a tvůrci musí vymýšlet všechno možné, aby zaujali. Zločiny tak vyšetřuje uklízečka, Einsteinův pravnuk, kněz, vysokoškolský profesor, říční policista, bývalý kriminálník, vyšetřuje se na Šumavě, v Českých Budějovicích, dokonce i v Brně. Ve světle všech těchto více či méně bizarních synopsí mohl Oktopus nabídnout starosvětskou zábavu, která by se vymykala větším či menším přesahem. Místo toho je k nerozeznání od krimi výplně mezi reklamami, která běží třeba na Primě.

K něčemu však Oktopus možná bude dobrý. Tereza Polachová, Součkem nově jmenovaná vedoucí zodpovědná za obsah, si snad dělá při sledování poznámky a do budoucna přinese na obrazovky ČT spíše díla jako Pustina, Terapie nebo Hořící keř, za které byla zodpovědná jako kreativní producentka HBO. Zasloužili bychom si to všichni, ale fanoušci kvalitních kriminálek obzvláště.