Barbora Špotáková: Závodění mi nechybí. Stačí, když si jdu zaběhat se psem

Už tři roky žije nový život. Vítězka dvou olympiád a několika mistrovství světa, držitelka světového rekordu v hodu oštěpem ukončila v roce 2022 aktivní sportovní kariéru a působí coby trenérka a členka vedení atletického svazu.

„Základ všeho je, že člověk musí pořád hledat ten správný balanc, platí to v běžném životě i ve sportu,“ říká jedna z nejúspěšnějších atletek Barbora Špotáková v rozhovoru, který je součástí projektu Seznam Zpráv Galerie osobností. Balanc s normálním životem teď hledá při aktivním sportování svých synů, usilovala o něj i při svém závodění.

A jak v rozhovoru říká, kvůli tomu, že si chtěla svá vítězství s radostí užívat, si občas nerozuměla se svým trenérem, trojnásobným olympijským vítězem Janem Železným: „Radil mi, ať jsem pořád nespokojená - úplně s čímkoliv. Což mi pak ve finále i dost vadilo. Párkrát jsme se na tom i ‚nesešli‘,“ vzpomíná Barbora Špotáková.

Loni v dubnu se stala místopředsedkyní Českého atletického svazu, do toho trénuje mladé svěřence - a jako máma se účastní i sportování svých synů.

Dvanáctiletý Janek a sedmiletý Darek hrají fotbal a jejich matka si na stadionech všímá, jaký obrovský tlak na děti dokáží vyvíjet někteří rodiče: „Když to berete s nadhledem a dítěti říkáte, že nejde o život, tak je to asi něco jiného, než když tam někteří rodiče křičí: ‚Teď musíš, dej mu! Jdi mu po nohách! Kos ho!‘ Ten tlak na děti dělají rodiče. To není jen ve fotbale, ale i cyklistice a jinde.“

Své některé úspěchy považuje Barbora Špotáková spíš za zázrak. „Několikrát za život jsem se setkala se situacemi, které se prostě staly ne úplně jen z mého přičinění. Opravdu, včetně olympijského zlata v Pekingu. Šestý hod v dešti, proti Rusce!“

Jak vzpomíná na etapu života, kdy si při studiích chodila přivydělávat uklízením kanceláří? Jak se cítila ve vyšší společnosti, včetně setkání s Karlem Gottem, kam ji její sportovní úspěchy vystřelily? A proč říká, že už je vyzávoděná („Nejšťastnější jsem, když si jdu se psem zaběhat do lesa. To mi úplně stačí.“)?

Rozhovor s Barborou Špotákovou si můžete pustit v úvodu v audiozáznamu nebo jako video. Dále v textu pak nabízíme editovanou písemnou verzi.

Paní Špotáková, když vás dneska někdo představí jako světovou rekordmanku a zároveň jako bývalou atletku, co vám naskočí v hlavě jako první? Úleva, pýcha nebo smutek?

Smutek v žádném případě. Chvilku jsem se s tím srovnávala, ale teď už jsem velmi šťastná, že už nemusím dřít tu každodenní dřinu. Ta mi rozhodně nechybí. Ale hřejivý pocit u té „světové rekordmanky“. Protože jsem absolutně nečekala, že to může vydržet tak dlouho.

To už je šestnáct let.

V září to bude šestnáct let. To mě samozřejmě těší, protože jsem si tehdy myslela, že to za pár let bude pryč. A taky se ten rekord několikrát otřásl. Není to jako světový rekord Jana Železného…

…ten už drží skoro třicet let.

Byl to rok 1996. To je daleko výjimečnější. U toho svého jsem si myslela, že to fakt tak nic výjimečného není, šestnáct let asi prověřilo tu kvalitu.

Takže jaký převládá pocit? Pochopil jsem, že úleva, ale taky pýcha, hrdost?

Takové pocity nemám, ale jsem určitě šťastná, že Česká republika drží v hodu oštěpem dva světové rekordy. To je taková čistá radost.

S aktivní sportovní kariérou jste se rozloučila v roce 2022. Vzpomenete si na nějakou maličkost, kterou jste si tehdy uvědomila – „tohle teď už můžu!“ nebo naopak „tohle teď už nemusím“?

Byla tam nesmírná úleva, že se mi to na závěr povedlo s medailí (bronz na Mistrovství Evropy v atletice v Mnichově, pozn. red.), toho jsem si hrozně cenila. Říkala jsem si: Kdo to má, aby končil kariéru medailí? V takovém věku! Většinou to končí kolenem, achillovkou, ramenem… Já tedy těch neduhů měla taky dost, ale nějak jsem to ututlala, užvýkala. Ale bylo to hodně náročné. Pak přišla úplně obrovská únava. Trvalo půl roku, než jsem se z toho vzpamatovala.

A dnes tedy vyrovnaná žena, v pohodě?

Dá se říct, že jo.

Když se teď kdekoliv sama představujete, co o sobě říkáte? Předpokládám, že ne „já jsem světová rekordmanka, těší mě“.

To ne. Říkám, že jsem bývalá atletka a v současné době trenérka. Na to jsem pyšná, baví mě, že se dál věnuji atletice. Občas řeknu, že jsem nově místopředsedkyně Českého atletického svazu. To je pro mě najednou velká funkce, změna v nějaké funkcionářské kariéře. I když nevím, jestli se do ní úplně ponořím. Vidím v ní svůj smysl a je to určitě velká zodpovědnost. Takže to často říkám.

Jste trenérkou mládeže v armádním sportovním centru…

Zůstala jsem na Dukle jako trenérka mládeže. Teď mi svěřenci trochu stárnou, je jim okolo dvaceti, což je věk, kdy se to láme z juniorské kategorie do dospělé. A dává to smysl, protože na oštěp je dobré se zaměřovat až kolem osmnácti let. Do té doby je dobré dělat všechno, věnovat se vícero disciplínám. Nejsem fanoušek předčasné specializace.

Ale vy netrénujete jen oštěp?

Právě že jo.

Přečetl jsem si, že jste trenérkou Matyáše Nováka, syna Rosti Nováka ml. z Cirku La Putyka, kterého trénujete ve skocích na trampolíně.

On dělal skoky na trampolíně, s nimi už skončil. Tam bych mu neporadila vůbec nic. On nám občas na tréninku ukáže nějaký gymnastický prvek, něco nás naučí, za to jsme rádi. Jinak v tomto mám trochu mezery. Ani moje postava není ke gymnastice úplně blízká.

Teď vám nabídnu náš klasický slovní ping pong - několik slov, jmen, názvů, které s vámi nějak souvisí. Stačí věta. Co vás napadne, když řeknu 72,28?

Světový rekord. 13. září 2008. Stuttgart. Narozeniny maminky a velké překvapení: 8 stupňů Celsia, déšť. Hodně nečekaný výsledek.

Měla jste pocit, že tento svůj rekord někdy přehodíte?

Moc jsem si to přála. Ještě víc si to přál trenér Jan Železný. On si přál, abych ten svěťák držela pod jeho trenérským vedením. Myslím, že jsem k němu byla blízko, že jsem byla daleko vyrovnanější, ale prostě to neulítlo. Tak to holt v životě je. Málokdy je to tak, že byste si něco naplánoval a ono to tak klaplo.

Další slovo – zlato?

Tak to mě napadne anketa Atlet roku, kde dostáváme zlaté cihličky. A těch jsem za Atleta roku pár dostala.

A k tomu doplním taky dvě zlata na dvou olympiádách: v Pekingu 2008 a v Londýně 2012. Mimochodem, zaujalo mě, že jste jednu ze svých medailí dala do aukce. Která to byla?

Úplně ta poslední.

Takže ne z olympiády?

Z olympiády bych asi nedala, olympiáda je nejvíc. Ale byla to ta poslední (bronz z Mnichova, pozn. red.). Ta byla pro mě taky velmi významná. Dodneška mi to můj syn vyčítá. On tam tehdy na tom stadionu byl a absolutně nechápe, proč jsem to udělala.

Pomohla jste dobré věci.

Rozhodně. Spolupracuji s organizací Dejme dětem šanci. Medaile se vydražila za 300 tisíc a za to se koupila obří trampolína do jednoho dětského domova u Humpolce. Byla jsem se tam podívat a ohlasy byly veliké.

Další otázka - Znouzectnost?

Moje životní láska. Plzeňská punková skupina, na kterou se teď chystám jít, protože můj syn doma náhodně objevil staré magnetofonové kazety, já jsem dokonce našla ‚walkmana‘, který funguje úplně parádně, a on začal poslouchat Znouzectnost. A hrozně se mu líbí.

Takže půjde s maminkou na staré pankáče?

Ano. Jsou to takoví speciální pankáči. Mají hodně zpívavé texty, kolikrát i takové pohádkové. Asi je to zajímavější, než kdybyste řekl Tři sestry, se kterými mě všichni spojují, ale Znouzecnost je moje srdcovka.

Martha Issová? Co vás napadne?

Dana Zátopková. A naše setkání na Julisce, když se Martha učila hod oštěpem pro roli ve filmu Zátopek. Pak náš společný rozhovor pro jeden časopis, kde jsme zjistily, že máme docela dost společných věcí: například jsme narozené ve stejném roce a obě jsme chodily na koncerty kapely Znouzectnost. (směje se)

Rio?

Taková bláznivá olympiáda (2016, pozn. red.). Největší divočina na olympiádě, co jsem zažila.

Ve všech směrech?

Ve všech směrech. A taky malý zázrak, že to o dva centimetry dopadlo na ten bronz.

A co Tokio, „covidová“ olympiáda v roce 2021?

Na to už vzpomínám ne tak ráda, protože to bylo bez diváků - a já jsem vždycky byla závodnice s diváky. Díky divákům jsem ze sebe dovedla dostat úplně jiné věci než normálně na tréninku.

V Tokiu jste medaili už nezískala, ale to jste asi tušila předem, je to tak?

To jsem tušila. Já jsem byla připravená na rok 2020 (olympiáda byla kvůli covidové pandemii o rok odložena, pozn. red.) a pak ten jeden rok navíc mě malinko sejmul. Navíc jsem měla školáka v první, druhé třídě, který nechodil do školy. Do toho mi tam poskakoval ten tříletý. To mi dalo zabrat. A to každodenní vaření doma, do toho trénování, doma učení. To už i na mě bylo příliš.

„Výjimečná oštěpařka. Takový člověk se narodí jednou za dvacet, třicet, možná čtyřicet let. Na to těžko někdo naváže.“ Víte, čí jsou to slova?

Asi Honzy Železného.

Je to tak. Jan Železný seděl tady ve studiu přesně před rokem…

Já nevím, já jsem si to o sobě nikdy nemyslela. Ale je pravda, když teď vidím ty holky, jak se nemůžou dostat k vyšším metrům, třeba k 68… Tak asi to byla nějaká výjimečná éra a prostě se to nějak všechno dobře spojilo. Mě v tu dobu vyhecovaly kvalitní soupeřky, ty mě obrovsky hnaly. Já nerada prohrávám.

O vás - přes všechny úspěchy, kterých jste docílila – hodně lidí mluví jako „o normální ženě“, tedy jako o někom, kdo nemá hvězdné manýry. Je to pro vás kompliment, nebo trochu fádní nálepka?

Myslím, že oboje. Určitě je to kompliment. Myslím si, že to mám asi nějak dané povahou. Ale taky tím, že jsem si našla přítele – hasiče, svoji životní lásku. Ten mě vždycky držel při zemi. Máme stejné kamarády, jako jsme měli před tím. Za to jsem hrozně ráda. Myslím, že to má daleko větší hodnotu.

Bylo nutné, aby vás držel při zemi? Měla jste tendenci začít se vznášet?

Konkrétních okamžiků si nejsem vědoma, ale věřím, že to každého trochu semele. Opravdu. Když vás všichni poplácávají po zádech, po ramenou a snaží se vám vnutit, že musíte jezdit autem za dva miliony… „Musíš.“ A takové věci…

Jezdila jste?

Ne, nikdy.

Takové nabídky jste odmítala?

Jasně. To jsou takové zbytné věci.

On by taky asi dneska málokdo věřil tomu, že jste si kdysi při škole přivydělávala jako uklízečka. Je i to pro vás důležitý moment, který vás formoval?

Samozřejmě. To je velmi důležité. Všechno v  životě - od Jablonce nad Nisou, dětství, od trenérů, přes sporty, kterými jsem prošla. Pak odchod s mámou do Prahy, kde jsme měly hodně hluboko do kapsy. Máma měla dvě zaměstnání, já jsem každý den chodila po dvoufázovém tréninku vytírat kanceláře a chodby, to jsem stihla třeba za hodinu. Je to důležité. Vážím si všech prací. Vždycky nechávám lidem dýška, protože vím, jak to potěší.

A co pak s člověkem s takovou dispozicí a zkušenostmi udělá to, když se stane součástí jiné společnosti, je zvaný na galavečery, předává ceny, je středem pozornosti? Musela jste překonávat sama sebe, nebo jste si to prostě šla takzvaně užít?

Já si to samozřejmě užívám, ale vždy se tam cítím s tím mým hasičem nepatřičně. (směje se) Nejsme úplně ti „posh“ lidi (nóbl lidi, snobi, pozn. red.). Ale je hezký tam nakouknout. A potom jsem samozřejmě strašně moc vděčná za to, že jsem poznala obrovskou spoustu zajímavých lidí - Karla Gotta, Marthu Issovou, Moniku Absolonovou… Prostě mraky lidí, kteří jsou taky skromní a něco dokázali.

Karlu Gottovi jste dokonce na jeho koncertu k 70. narozeninám šla na pódium gratulovat.

Vesmír mi to posílal zajímavě. To byla taková nabídka, tehdy jsem vůbec nevěděla, do čeho jdu. Byl to obrovský zážitek a dodneška jsem za to strašně vděčná, že jsem se s ním několikrát setkala.

Už jsme tu zmínili jméno Jana Železného, který vás tři roky trénoval…

Tři roky jsem byla čistě pod jeho vedením. On může za to, že jsem se naučila házet oštěpem, protože když jsem byla u trenéra Rudy Černého, tak ten domluvil tréninky s Honzou, i přestože on sám ještě aktivně trénoval. A při své aktivní kariéře se věnoval i mně, čehož si nesmírně vážím. Honza mi nalil do hlavy techniku a já ji pak sama v sobě zapracovala. Oštěp je technicky dost náročný a člověk na to musí ve finále asi přijít sám. Nejde poradit: Dej tu ruku tak. Každý to má jinak. Pak to dalo dohromady ten svěťák, který byl u Rudy Černého, ale Honza Železný za to může velkou měrou.

U Jana Železného jste pak naplno začala trénovat poté, co už jste měla za sebou první olympijské zlato z Pekingu. Pod jeho vedením jste dosáhla druhého zlata. A pak jste řekla, že Jan Železný vás „naučil vítězit“. Co to konkrétně znamená?

To je takové jeho umění. On to sám taky poznal, protože na té své první olympiádě v Soulu mohl vyhrát, ale prohrál o pár centimetrů. Byl druhý. Jinak by mohl být čtyřnásobný olympijský vítěz! Radil mi, ať jsem pořád nespokojená - úplně s čímkoliv. Což mi pak ve finále i dost vadilo.

Chyběla vám tam radost?

Chyběla. Párkrát jsme se na tom i „nesešli“, protože já jsem si tu radost vždycky chtěla užívat. Myslím si, že by si mě lidi měli pamatovat jako někoho, kdo uměl radost projevit a kdo ji uměl i oslavit. Když už se něco takového povede, tak to se musí!

Dnes sama trénujete mladé lidi. Je něco, co jste si zakázala – „tohle já jako trenérka dělat nebudu“?

Myslím, že jsem si z obou trenérů (Černý a Železný) vzala to nejlepší. Ale že bych si vyloženě řekla…? Možná jo, ale nechci to říkat.

Tak pokud jste si z obou vzala to lepší, pak vy svým svěřenům nabízíte to úplně nejlepší, ne?

Kéž by to tak bylo! (směje se)

Připomenu ještě jeden citát Jana Železného o konci kariéry z loňské Galerie osobností: „Když něco skončí a víte, že už nemůže nic být, tak si najednou říkáte, co dál. Máte takové těžké nohy, těžké srdce a v něčem se toho bojíte.“ Zažívala jste něco podobného?

Naštěstí ne. Když končil Honza, tak se o tom ještě tolik nemluvilo, ale pak začaly projekty duálních kariér. Případů profesionálních sportovců, kteří nevěděli, co dál, bylo asi víc. Ale za mě už se to řešilo a teď se to řeší ještě víc, aby tyto těžké chvíle nenastávaly. Ale i když já jsem měla to své směřování zhruba dané, tak stejně to bylo těžké. Až jsem z toho byla překvapená. Je to spíš dané tím denodenním návykem, který najednou není. Je to jako droga, na kterou je tělo zvyklé. To bylo těžké. Ale měla jsem dobrého manažera Libora Varhaníka a ten mě na konec kariéry připravoval, dost tvrdě mi to říkal na rovinu, abych nebyla zklamaná.

Chyběl vám pak adrenalin z trénování? Dá se to něčím nahradit?

Teď si kolikrát jdu něco zahrát a už mám pocit, že jsem ‚vyzávoděná‘, že už jsem si to musela tolikrát vyzkoušet, tolikrát jít na úplnou dřeň…. Myslím, že už to nepotřebuju.

Chybí vám radost ze závodění? Ctižádost vyhrát?

Vůbec mi to nechybí. Já si jdu třeba s dětmi zahrát fotbal a vyhrávat nemusím. A nějaký adrenalin? Nevím, nějak to zmizelo. Asi jak máte dvě děti, tak speciálně ženy adrenalin tolik nepotřebují. Nebo aspoň já ne. Já jsem nejšťastnější, když si jdu se psem zaběhat do lesa. To mi úplně stačí.

Máte vysokoškolské vzdělání v oboru udržitelný rozvoj biosféry, což zmiňuji proto, že jste se mohla ve své další kariéře vydat i tímto směrem. Nepřemýšlela jste o tom?

Přemýšlela jsem o tom, když jsem měla velké zdravotní problémy a poměrně dobře se mi studovalo a atletika mi přinášela víc nepříjemných chvil než příjemných. Pořád mě něco bolelo, měla jsem něco v holeni a nikdo nevěděl, co s tím. Tak jsem chvilku uvažovala, že bych se šla věnovat tomuto oboru. Ale pak se mi to přehouplo, začalo se mi dařit a těch medailí a úspěchů bylo tolik za ta léta, co jsem v atletice strávila, s více lidmi, s trenéry… Potom, když jsem končila, tak jsem si říkala, že jsem od atletiky dostala tolik, že bych jí to měla i vrátit. A naskytla se náhodou možnost být místopředsedkyně Svazu a trénovat. A tak jsem si chtěla vyzkoušet, jestli budu schopná předávat rady dál. Zájemců o hod oštěpem je v současnosti hrozně moc.

Z té „vědecké“ otázky vás ale nenechám vyklouznout. Co je to ten „udržitelný rozvoj biosféry“? Co jste to vlastně vystudovala?

Nejmenuje se to „ekologie“, protože ta je na přírodovědecké fakultě a tohle bylo na zemědělské univerzitě. Nejdřív to byla „péče o biosféru“, to byly takové počátky hnutí ochrany přírody. Já jsem měla vždy blízko k přírodním vědám. Na přírodovědu jsem se nedostala, ale potom jsem objevila zemědělskou univerzitu, která je v Suchdole, tedy kousek od stadionu Dukly. To spojení byla láska na první pohled. A ještě se mi na tom líbilo, že je to praktické. Myslím, že mi to dalo docela velký rozhled, toho si cením.

Z čeho máte teď ve své nové etapě – po své aktivní kariéře – největší radost?

Samozřejmě ze svých dvou kluků, kteří oba vypadají, že chtějí sportovat a že s nimi i můžeme sportovat. Vedeme je všesportovně. To je obrovská radost. A že moji rodiče jsou živí a že si je taky můžou užívat, taky poměrně aktivně.

Máte dva syny Janka a Darka, jeden hraje fotbal, druhý hokej…

Oba hrají fotbal a ten mladší začíná s hokejem. Ale on dělá tak nějak všechno. Teď ale opravdu nastoupí ke kladenským Rytířům, tak jsem zvědavá, jak to budeme zvládat.

A vaše snaha, aby byli orientovaní na vícero sportů, tím vzala za své?

Ano. Protože když chcete jít do fotbalu, tak to najednou pobírá víc času. Snažíme se je rozvíjet mimo hlavní tréninky, ale těch tréninků mají dneska ty děti tolik… To je nářez. To za nás nebylo.

Čím to je? Tlak na výkon?

V hokeji to tak asi bylo, tam musíte začít bruslit ve čtyřech letech, to asi jinak nejde, ale ve fotbale? Ty sporty jsou dneska extrémně profesionální a jak vám ujede vlak, tak se do něj těžko naskakuje. Atletika je v tomto ohledu velice mírumilovná. Když někoho přestane bavit házená, může v sedmnácti klidně přejít na hod oštěpem. I hodně vynikajících atletů jsou bývalí fotbalisti, kteří přešli. To je poměrně častá rovnice.

Když zmiňujete ten obří tlak na děti, z čeho pramení?

Já myslím, že to dělají hodně sami rodiče. Když to berete s nadhledem a dítěti říkáte, že nejde o život, tak je to asi něco jiného, než když tam někteří rodiče jsou a křičí: „Teď musíš, dej mu! Jdi mu po nohách! Kos ho!“ To je rozdíl. Všechno to dělají rodiče. To není jen fotbal, ale i cyklistika a podobně.

A vy jste našla tu správnou hranici, jak dítě motivovat ke sportu a zároveň mu nevzít ten normální život?

Nevěřím, že já jsem něco našla. Člověk se musí pořád snažit hledat ten balanc. I ve svém životě. To je základ. A potom i při sportování dětí. Když vám přijde, že to je na dítě moc, tak ho musíte umět i stáhnout, mluvit s trenéry… Nejhorší jsou skupinky matek, které se tvoří za zády.

To není váš případ?

To není náš případ, ale už jsme to zažili.

Hokejista Radko Gudas zakazoval svým dětem mobily, aby se soustředily jen na to, co chtěl. Přistoupila byste někdy k takovém „drastickému“ opatření?

To byla i jedna z věcí, která se mi nelíbila na době covidu - děti se připoutaly na online výuku, což pro první, druhé třídy nemělo žádný efekt. To byl náš případ. Kluci mají občas mobil, nechceme být úplní exoti, ale je mi jasné, že to je zlo, obrovské zlo. A největší výzva pro moderní rodiče, kteří chtějí, aby jejich děti byly šťastné. Protože když jim vezmete mobil a ony jsou z toho vyřízené a jsou schopné si rozmlátit hlavu o zeď, protože mají vypnutou Wi-Fi, tak to musí být hukot.

To ale nemluvíte o zkušenostech z domova.

To ne, ale věřím, že to tak je. Občas pozoruju děti, které míří do školy - padesát procent z nich kouká do mobilu. To bych našim klukům v životě nedovolila. A jak jsme jim to nedovolili, dneska to ani nechtějí. Jde jen o to vytrvat pár let.

Kolik je vašim dětem?

Dvanáct a sedm. Dnes je normální, že jsou děti pořád na mobilu, i když víme, že v pořádku to není. Rodiče by to měli omezovat. Zaplaťpánbůh se o tom hodně mluví!

Často mluvíte o tom, že věříte na intuici, náhody, že chodíte ke kartářce. Věříte na „vyšší síly“, nebo je to takový váš způsob, jak vědomě zpomalit a poslouchat sama sebe, co vlastně chcete?

Myslím si, že už jako dítě jsem byla taková senzitivní. A potom musíte být jen vnímavý. Několikrát za život jsem se setkala se situacemi, které prostě byly zázrak. Opravdu, včetně olympijského zlata v Pekingu. Šestý hod v dešti proti Rusce! Prostě jsem viděla věci, které se děly ne úplně jen z mého přičinění. Ke kartářce chodím, ale teď jsem u ní už dlouho nebyla. Teď tomu spíš říkám: Co mi pošle vesmír? A těším se, co to bude.

Zvládla jste přechod od úspěšné aktivní kariéry ke kariéře trenérky. Máte teď nějaký nesplněný sen?

Vyloženě nemám. Ten přechod jsem samozřejmě zvládla, ale není to úplně, jak jste říkal, že jsem výborná trenérka, protože jsem si vzala to nejlepší… Určitě tomu nedávám časově tolik, co tomu dával třeba Honza Železný s tím Rudou Černým. To je potřeba k tomu být špičkový trenér.

Vědomě to tomu nedáváte?

Rodinný život těch nejlepších trenérů je tím velmi poznamenaný. Pořád musíte být v cizině, pořád na soustředěních… A to zatím ochotná dávat nejsem. Snažím se, co můžu, ale pořád hledám ten balanc.

Říkáte, že každý člověk má nějaký dar. Co je ten váš největší dar - mimo sport?

Určitě to, co jsem dostala geneticky od rodičů. Bez tohoto daru bych tady asi neseděla, to je obrovský předpoklad. Optimistická povaha, pořád věřím v dobro.

Co teď máte před sebou? Na co se těšíte?

Teď nás pořád ještě čeká atletické léto, takže se svěřenci trénujeme. Atlety čeká Mistrovství republiky v Jablonci nad Nisou (23. a 24. srpna, pozn. red.), což je moje rodné město. Na to se velice těším. Taky nás čeká 130. výročí Běchovic, nejstaršího silničního běhu, to je taky velmi zajímavé.

A já vám přeju, ať vás tyto radosti neopouštějí, stejně jako ten životní optimismus. Děkuju vám za rozhovor.

Já moc děkuju.