Poslední party na Stalinu možná nebude poslední. Město řeší prodloužení smlouvy

Prostor kolem bývalého památníku Stalin v Praze patří mezi kultovní místa. Vyrostly tu špičky českého skateboardingu, vysílala odtud první soukromá nezávislá vysílací stanice po revoluci. A posledních deset let tento okraj Letenských sadů oživovalo i kulturní centrum vybudované skupinou lidí kolem pop-up podniku Containall.

To ale nedávno na svých stránkách a sociálních sítích náhle oznámilo konec. Poslední akci pod obřím metronomem oznámilo na sobotu 12. července.

„S ohledem na technický stav nám nebyla prodloužena smlouva, která končí 13. července 2025,“ uvedl k důvodům uzavření centra jeho hlavní provozovatel Jan Faltys.

Špatný stav pomníku se přitom řeší už několik let. Například jeho horní část Praha uzavřela v roce 2019, kdy začalo hrozit, že se konstrukce stavby propadne. Magistrát tehdy nechal na nejpostiženější místa nainstalovat podpěry. Proběhly tu také statické zkoušky, které tehdy ale ukázaly, že je pohyb lidí po podstavci pomníku bezpečný.

Nicméně po dalších pěti letech se téma kondice místa, kde stávala „fronta na maso“, jak se sousoší lidově přezdívalo, opět objevilo na stole. Že se stav pomníku zhoršuje, uznává i Faltys s tím, že jsou nutné každoroční opravy a sanace.

Pro Seznam Zprávy Faltys uvedl, že je se zástupci města i městské části v kontaktu a řeší s nimi možnosti pokračování. Veškerá jednání jsou ale teprve v počátcích. Sám provozovatel kulturního centra nicméně šanci na návrat akcí pod obří kyvadlo vidí.

„Pro další fungování kulturního centra tu řešení je, je poměrně jednoduché a docela levné. Vyšlo by asi na pět milionů korun. Musela by se dokolaudovat malá část podzemí jako sklad a centrum by mohlo fungovat dál, nicméně město začalo tento plán aktivněji řešit, až když jsme oznámili konec,“ říká Faltys.

Pirátský radní hlavního města Prahy pro oblast majetku, transparentnost a legislativu Adam Zábranský potvrzuje, že magistrát je s provozovateli centra v kontaktu. Aktuálně společně pracují na uzavření krátkodobé nájemní smlouvy na venkovní prostory, aby tam provoz mohl fungovat v provizorním režimu do té doby, než město zajistí kolaudaci části podzemních prostor. „A doufám, že to (následnou kolaudaci) stihneme do příští sezony,“ dodává.

Zábranský zároveň odmítá, že by město chtělo jakkoliv omezit vstup veřejnosti na místo bývalého pomníku. „Vnímáme, že lidé by na toto místo chodili dál, proto se snažíme zachovat provoz kulturního centra, jinak by město muselo zajišťovat úklid několikrát denně a provoz veřejných toalet,“ uvedl Zábranský pro Seznam Zprávy.

Právě úklid a veřejné toalety byly před deseti lety nutnou podmínkou pro to, aby zde kulturní centrum mohlo vůbec vzniknout. „Uklízíme prostory, které využívají naši návštěvníci, ale také prostory v širším okolí pomníku. Asi bychom nemuseli, ale připadá nám to fér – prostor u kyvadla byl, je a bude populární mezi mladými lidmi, kteří částečně chodí na námi pořádané akce, ale dost možná by tam šli i bez našich aktivit,“ říká Faltys.

Letní scéna na Stalinu doposud přinášela zajímavý a bezplatný program pod širým nebem. A nešlo jen o večírky elektronické hudby. Rozezněl se tu i Symfonický orchestr Českého rozhlasu s Lenkou Dusilovou nebo opera v podobě Kouzelné flétny, Rusalky či La Traviaty ve spolupráci s Run Operun. Probíhala tu také letní filmová promítání, diskuze i stand upy.

Místo, které mělo v 50. letech minulého století ukazovat sílu režimu a autoritářskou moc, se postupně proměnilo v symbol jejich pomíjivosti a prostor svobody. I to přispívá k jeho výjimečné atmosféře.

A jelikož se na místě bývalého pomníku ve většině schází generace lidí, která nepamatuje nejen monumentální sochu, ale ani režim s ní spojený, stojí za to si historii místa stále připomínat.

Když se po únorovém převratu v roce 1948 začal i v Československu oslavovat Josif Stalin, vyhlásila vláda soutěž na podobu jeho pomníku v Praze. Přihlásilo se do ní přes šedesát umělců, často spíše z obavy z režimu než z nadšení.

Favoritem byl národní umělec Karel Pokorný, ale nakonec vyhrál návrh sochaře Otakara Švece. Ten totiž Stalina neztvárnil osamoceného, nýbrž obklopeného davem, což se stranické porotě zdálo ideově vhodnější. Pro talentovaného umělce, který před druhou světovou válkou vystavoval, jezdil po světě a portrétoval prezidenta Masaryka, byla ale nečekaná výhra v konkurzu osudovou ránou.

Švec tehdy čelil velkému tlaku a musel se přizpůsobit politickým zásahům do umělecké podoby památníku – například zvětšit Stalinovu postavu a více ho oddělit od skupiny lidí za ním. Jeho plán původně počítal s využitím spišského travertinu, ale po zásahu politiků se přešlo na žulu. Té se na pomník spotřebovalo více než 14 tisíc tun a náklady na něj dosáhly odhadem na astronomických 150 milionů korun.

Základní kámen byl slavnostně položen na Stalinovy narozeniny v prosinci 1949. Samotná stavba se ale protáhla z původně plánovaných dvou na pět let. Stalin mezitím zemřel. Pomníku, který byl odhalen 1. května 1955, se ale nedožil ani jeho autor.

Otakar Švec spáchal sebevraždu několik týdnů před odhalením. Trpěl depresemi, kvůli práci na pomníku se od něj odvraceli někteří přátelé a kolegové. Jeho manželka Vlasta spáchala sebevraždu rok před ním.

Po Chruščovově odsouzení kultu osobnosti v roce 1956 začal být pomník politicky nepohodlný. Československo se k jeho odstranění stavělo dlouho váhavě, až v roce 1961 přišel z Moskvy jasný pokyn k demolici, ke které došlo o rok později.

Demolice nebyla jednoduchá – monument nebylo možné odstřelit najednou. Stalinovu hlavu bylo nařízeno nejprve ručně odtesat, zbytek sousoší pak byl odstřelen ve třech fázích. Likvidace pomníku měla být co nejvíce utajená, přesto detonace otřásaly celou Prahou. Kámen z pomníku se nesměl dál využít a tajně se odvážel na určená místa.

Rozlehlá betonová terasa, která zůstala po demolici pomníku, pak ožila až s pádem komunismu, a proměnila se v neoficiální prostor pro mladé. Prázdný prostor s širokým zábradlím, schody a hladkými povrchy přímo lákal skateboardisty. Letná se tak v 90. letech stala jedním z kultovních míst pražské skateové scény, kde se pořádaly závody i neformální sessions a vznikaly zde legendární videoklipy i fotografie.

V podzemních prostorách monumentu začalo také v roce 1990 vysílat první soukromé rádio v tehdejším Československu – Rádio Stalin (dnes Rádio 1). I to se stalo výrazným symbolem nově nabyté svobody. Hrálo alternativní hudbu, dávalo prostor mladým hlasům a přinášelo zcela jiný pohled na kulturu, než jaký nabízela dosud státní média.

Místo Stalina tu po revoluci vyrostlo kyvadlo sochaře Vratislava Karla Nováka, jehož pohyb znázorňuje běh času a proměnlivost dějin. Ironií je, že ačkoliv se pomník sovětského autoritáře nad městem tyčil jen sedm let, dodnes žije ve vzpomínkách i ve jménu místa. Lidé se stále scházejí „na Stalinovi“ - ostatně se tak jmenuje i zmíněné kulturní centrum.

Podle Jana Faltyse může toto označení bez kontextu působit kontroverzně, obzvlášť třeba pro zahraniční turisty, podle něj je ale dobré dát jménu i nějaký pozitivní nádech. „Dovedete si představit, jak by Stalina štvalo, kdyby viděl, co se pod jeho sochou odehrává - bavící se mladí lidé, smích, hudba, filmové promítání, tanec. Tuším, že by nadšený opravdu nebyl,“ říká.