Radši ji zbourejte, říkali lidé o ruině hrázděnky. Teď má „památkářského Oscara“

Nechybělo mnoho a Česko mohlo přijít o další pozoruhodný historický dům. A vlastně by si toho mnozí ani nevšimli. Ostatně takových „bezejmenných“ stavení šlo k zemi spousta – zvláště v česko-německém pohraničí, dlouho nazývaném jako Sudety, kde po válce zmizely celé osady.

Ale unikátní hrázděný dům v krušnohorském městě Kraslice, odkud to je výrazně blíž do německého Klingenthalu než do Karlových Varů, nakonec stejný osud jako stovky jiných historických domů nepotkal. Byť jeho osud visel na vlásku.

„Vzpomínám si, jak někteří kolemjdoucí říkali, abychom hrázděnku zbourali. A teď jsou rádi, že tady i nadále stojí,“ říká Otakar Mika, předseda Spolku přátel města Kraslice, který zchátralý objekt před několika lety zakoupil a zachránil.

Že šlo o povedenou rekonstrukci, dokládá i to, že územní pracoviště Národního památkového ústavu v Lokti nominovalo spolek, respektive obnovu tohoto historického domu, na prestižní cenu Patrimonium pro futuro v kategorii Záchrana 2026. Cenám se někdy přezdívá „památkářští Oscaři“ a kraslická hrázděnka tuto cenu nakonec získala.

„Projekt je inspirativním příkladem toho, že péče o památky může být silným nástrojem pro oživení místních komunit i posílení vztahu obyvatel k místu, kde žijí,“ uvádí Národní památkový ústav v hodnocení.

Historie domu, kterému už nikdo neřekne jinak než „hrázděnka“, sahá až do první poloviny 18. století. V letech 1736 až 1737 jej v historickém centru Kraslic, dnes ulici 5. května, postavil Jan Eliáš Langhammer, který do města přišel odkudsi z Německa.

Nejprve ale musel předstoupit před městskou radu, aby získal místní „občanství“, s čímž pak bylo spojené i mílové právo. To mu zaručovalo, že v okruhu jedné míle nemůže nikdo další provozovat stejnou živnost – Langhammer byl mosazník. Získat „občanství“ nebylo úplnou samozřejmostí, zapotřebí byl například ručitel z řad místních obyvatel.

V roce 1748 převzali dům, pravděpodobně i s dílnou, Langhammerovi synové Jan Antonín a Kašpar. Budovu současně rozdělili na dvě samostatné části a stal se z ní dvojdům. „Hrázděnka vznikla jako jeden celek, ale po většinu své existence žila dvěma samostatnými životy – pod různými majiteli, s rozdílnými funkcemi i úpravami,“ uvádí Spolek přátel města Kraslice.

Stavba je typickým příkladem podhorského měšťanského domu: v přízemí roubený, v patře hrázděný, s trámovými stropy a sedlovou střechou. Dochovaly se zde cenné stavební detaily z doby baroka a klasicismu, původní konstrukce krovu i stopy tradičního způsobu vytápění.

„Kraslická hrázděnka nebyla nikdy zásadně přestavěna. Díky tomu si uchovala mimořádně autentický charakter, který vedl k jejímu zařazení mezi kulturní památky již v roce 1958,“ konstatuje spolek.

Dům však často měnil majitele. V 90. letech minulého století ho získal jeden muž z Prahy, hrázděnka ale dál pustla.

„Na úřední dopisy nereagoval, často měnil svou adresu. Navíc byl tehdy i trestně stíhaný za zanedbání péče o historickou památku. Závěrem více než rok trvajícího vyšetřování bylo konstatování, že se žádného trestného činu nedopustil. Postupně zmizel okap, rozpadaly se dřevěné hrázděné konstrukce a venkovní dveře byly nahrazeny provizorními deskami,“ uvádí spolek.

Dům začali využívat bezdomovci, hromadily se v něm odpadky. Byl už v tak hrozném stavu, že ohrožoval kolemjdoucí lidi. Další poškození nastalo na počátku nového tisíciletí při opravách povrchu vozovky, inženýrských sítí a lamp v ulici 5. května. Tehdy do domu přibyla plynová přípojka, některá okna byla zazděna a dřevěný přístavek podlehl bourání.

V roce 2006 rozhodl místní stavební úřad o tom, že polorozpadlý historický dům bude podepřen trámy a svázán železnými pruty. Nechal také zakrýt plachtou střechu a zadní trakt. Náklady tehdy ale neslo město Kraslice. Na špatný stav upozorňovali i členové Spolku přátel města Kraslice, který vznikl v roce 2002.

„Když jsem chodil okolo, říkal jsem si, že ten dům nemůžeme nechat spadnout,“ říká předseda spolku a někdejší chartista Otakar Mika. Vztah ke kulturním památkám a umění získal v brzkém mládí, když na přelomu 60. a 70. let pobýval v Chlumu svaté Máří na Sokolovsku. Správcem tamní farnosti byl od roku 1957 profesor Petr Metoděj Habáň, který byl po únoru 1948 dvakrát vězněn a stále ho sledovala StB.

„Když žijete v barokním chrámu a všude okolo máte knihy o umění, táhne vás to právě tímto směrem,“ konstatuje třiasedmdesátiletý Mika. V letech 1994 až 1998 byl starostou Chebu a o rok později přijal pracovní nabídku právě do Kraslic. V roce 2010 založil hnutí Otevřená radnice, které vyhrálo obecní volby v Kraslicích – tamním starostou byl ale až v letech 2022 až 2023.

Pro další budoucnost hrázděnky se stal zásadním říjen 2010. Tehdy naprosto zchátralý dům zakoupilo v dražbě právě Sdružení přátel města Kraslice. Aukce byla poměrně dramatická, vyvolávací cena byla sice 70 tisíc korun, ale nakonec se výsledná částka vyšplhala na více než dvojnásobek – 153 tisíc korun.

Původně to vypadalo, že jediným zájemcem o dům bude právě spolek. V tom případě by bylo možné, aby se cena dokonce snížila. Jenže pár minut před dražbou se zaregistrovala neznámá žena, která ani nebyla z Kraslic. A začala přihazovat.

„Když se částka dostala ke 150 tisícům, obrátila se na nás a řekla: Vy jste ten spolek, tak já vám ten dům nechám,“ vzpomíná Mika, který má dodnes podezření, že žena byla domluvená s dražebníkem, aby se díky vyšší částce zvýšila provize z aukce. „Viděl jsem, jak se potkávaly jejich pohledy,“ říká Mika. „Ale je to samozřejmě jenom má domněnka, dokázat to nemůžu.“

Mika byl nakonec jedním z těch, kdo se svojí manželkou přispěli 50 tisíci korunami na zakoupení polorozbořené hrázděnky. Peníze poskytlo i město Kraslice a další členové spolku. Ve srovnání s tím, na kolik vyšla rekonstrukce, to ale byly drobné. Obnova vyšla na miliony korun, přispěly město Kraslice, Karlovarský kraj, ministerstvo kultury, Nadační fond rodiny Malých i desítky dárců. Všichni jsou jmenovitě uvedeni na desce uvnitř domu.

Také na samotné renovaci se podílela spousta dobrovolníků. „Byly to tisíce odpracovaných hodin,“ popisuje Mika. Rekonstruovalo se postupně, jak byly k dispozici peníze, v letech 2012 až 2025. Používaly se tradiční materiály a řemeslné postupy – štípaný šindel, břidlice, dřevo, kámen a hlína. Moderní technologie byly doplněny citlivě, aby nenarušily historický charakter stavby.

Někdy nemusel spolek zaplatit ani korunu. „Letos jsme dělali například dlažbu a podařilo se nám ji sehnat zdarma jako dar od místních strojíren Kukal, které jsou naším věrným partnerem a sponzorem dlouhé roky,“ uvedl před dvěma roky tehdejší předseda spolku Josef Konrád.

„Bourali starou budovu ve svém areálu, odkud jsme si mohli dlažbu odvézt. Je stoletá, a tudíž do historické hrázděnky lépe zapadne. Mákli jsme si, druhý den jsem necítil nohy,“ dodal Konrád. Ještě předtím ale bylo zapotřebí sehnat narychlo co nejvíce dobrovolníků, kteří vyrazili do demolované budovy, aby dlažbu vyndali a odvezli.

„Navíc nebylo jednoduché jednotlivé díly dostat neporušené. Pak se musely očistit a znovu položit v hrázděnce. Bylo to narychlo, ale podařilo se,“ poznamenává Otakar Mika.

Vedle toho spolek sháněl další dobové dokumenty a informace o hrázděnce – v kronikách, archivech, ale i od historiků nebo pamětníků. Občas pomůže i náhoda, jako v případě fotografie z roku 1968, na níž je kolona ruských okupantů, kteří dorazili do Kraslic z tehdejšího východního Německa.

„Kdosi fotil dlouhou kolonu vojenské techniky v dnešní ulici 5. května a v popředí fotografie je hrázděnka v plné kráse,“ uvedl Josef Konrád. Fotografii koupil před lety za 250 korun od jednoho místního obyvatele, který právě neměl na pivo.

V současnosti už kraslická hrázděnka není stavbou v klinické smrti, ale opět živým místem, kde se pořádají výstavy, koncerty či přednášky, svou klubovnu tady mají filatelisté. Slouží místním obyvatelům, ale i kolemjdoucím na cestách krajinou Krušných hor. „Je připomínkou toho, že i zdánlivě nenápadný dům může být nositelem silných příběhů, paměti místa a poctivého řemesla,“ dodává Spolek přátel města Kraslice.

Tomu ostatně odpovídala i poslední výstava, která se v hrázděnce konala. Několik měsíců zde byly k vidění unikátní historické hudební nástroje, které pocházely ze soukromé sbírky Jaromíra Růžičky. Kraslice jsou hudebními nástroji proslavené, vyrábějí se tu už od počátku 17. století. Společnost Amati Kraslice patří mezi pět největších výrobců dechových hudebních nástrojů na světě.