Ve vile z Havlova filmového Odcházení byla za komunistů i svazácká škola

Ve vile, která kdysi patřila rodině textilních podnikatelů, natočil Havel svůj filmový debut Odcházení. Odcházení v jiné podobě přitom zažili i sami bývalí majitelé. Rodině Čerychových dům po únoru 1948 zabavil stát. A Čerychovi pod tlakem politických okolností museli odejít do emigrace.

Následovala desetiletí postupné devastace v rukou socialistického zřízení, kdy uvnitř většinu času sídlilo zdravotní středisko. Po revoluci vilu restituovali synové původních majitelů, ale věnovali ji na vzdělávací a kulturní účely. Důkladnou obnovou - i díky evropským dotacím - stavba prošla v minulých letech, kdy v ní nynější majitelka Eliška Kaplický Fuchsová spolu se svým mužem Jozefem Lucákem vybudovala kulturní centrum Kaplicky Creative Centre. Otevřeno bylo vloni.

Vilu Čerych v centru České Skalice na Náchodsku nechal postavit podnikatel Ladislav Bartoň. Pocházel z rodu Bartoňů z Dobenína, který se dlouho věnoval výrobě textilu na Náchodsku. Byl bezdětný, ale staral se o svou neteř Marii. Když se v roce 1924 provdala za Jiřího Čerycha, také podnikatele v textilu, jako svatební dar dostala dům se zahradou.

„Vilu původně navrhoval pan Bartoň, ale postupně se do její finální podoby zakomponovaly návrhy architekta Otakara Novotného. Vila Čerych není jen rodinným sídlem textilních podnikatelů, ale mimořádným příkladem meziválečného propojení architektury, zahradního umění a dekorativního designu,“ říká Jozef Lucák.

Otakar Novotný navazoval na odkaz svého učitele Jana Kotěry. Záhy si vytvořil vlastní styl, ovlivněný tím, co viděl na cestách po Evropě. Na cestě do Nizozemska ho zaujala technika stavby z režných cihel, která má v této zemi dlouhou tradici. Podle kunsthistoričky Nikoly Zahrádkové bylo dalším jeho inspiračním zdrojem anglické hnutí Arts and Crafts, navazující na tradici anglických venkovských sídel.

Od roku 1905 Novotný provozoval vlastní kancelář. Zaměřoval se hlavně na byty a rodinné vily v Praze a v okolních obcích. Před první světovou válkou navrhl vily v Senohrabech, Čimelicích nebo na Zbraslavi.

Největší ohlas vzbudil jeho projekt obytného domu a sídla firmy nakladatele Jiřího Štence v Salvátorské ulici v Praze, který dokončil v roce 1911. Atypická fasáda z červených cihel zaujala odborníky i veřejnost. Novotný navrhl celý dům, včetně interiérů.

Podobně komplexně pojal architekt i vilu pro manžele Čerychovy a jejich syny Ladislava a Jiřího. Stavba obklopená zahradou měla být bez historizujících prvků, dostala plasticky zdobenou rondokubistickou fasádu. Interiér vyzdobila umělecká díla ze dřeva a tepaného plechu od Jaroslava Horejce a Františka Kysely.

Společenský život ve vile se odehrával ve zvýšeném přízemí v hlavním sále – jídelně, která má přes terasu přímý vstup do zahrady. „Na západní části vily byly tři další salony,“ popisuje Jozef Lucák. Ze sálu vede dřevěné schodiště do prvního patra, kde bylo šest pokojů: dva pro rodiče a syny se společnou koupelnou, dále pokoje pro učitelku a chůvu a dva pokoje pro hosty.

„Úplně nahoře ve vile byla komora, kam jsme odkládali staré věci. Tam jsem si zřídil takový malý ateliér, kde jsem sestavoval primitivní rádia,“ popsal Ladislav Čerych v rozhovoru pro Český rozhlas.

Vilu obklopuje velkoryse pojatá zahrada. Navrhl ji známý zahradní architekt Josef Kumpán. „Kumpán po druhé světové válce sestavil portfolio, které zahrnuje téměř 1400 realizací zámeckých zahrad, zahrad u nemocnic a přírodních divadel, lázeňské sady či urnové háje po celém Československu,“ píše historička Šárka Steinová v článku, který se věnuje české zahradní architektuře na přelomu 19. a 20. století.

Zahradu autor rozdělil na několik částí. Své místo zde našly sad, rozárium, bazén s vodotryskem a pozemek pro pěstování zeleniny. Dle vyprávění Ladislava Čerycha byla zahrada místem, kde si s bratrem rádi hráli. „Zahrada pro nás byla přinejmenším stejně důležitá jako ten dům. Čas od času jsme si na zahradě postavili stan a přespávali tam,“ uvedl pro Český rozhlas.

Marie Čerychová s manželem žila ve vile do roku 1949. Už za druhé světové války se jim však život zkomplikoval. Protektorátní úřady jim do domu nastěhovaly dvě další rodiny a Čerychovy závody byly nuceny přejít na výrobu pro německou armádu.

Ještě těžší časy nastaly po válce. V letech 1945 a 1946 byly závody zestátněny a po únoru 1948 přišli Čerychovi jako buržoazní rodina o zbývající majetek.

Během té doby se oběma synům podařilo vycestovat za studiem do zahraničí. Mladší Jiří odjel už v roce 1947. Vystudoval ekonomii ve Švýcarsku, řadu let byl zaměstnancem firmy Siemens a od roku 1971 až do důchodu pracoval ve Světové bance ve Washingtonu.

Tři měsíce po únoru 1948 získal stipendium v Anglii jeho starší bratr Ladislav a ještě i on mohl legálně odjet. Dostudoval v Ženevě a na Evropské koleji v Bruggách. Na počátku 50. let dva roky pracoval v české redakci Rádia Svobodná Evropa v Mnichově, kam ho přivedl Pavel Tigrid. Od šedesátých let žil v Paříži a pracoval jako konzultant a výzkumný pracovník pro UNESCO a OECD. Jako uznávaný odborník na vzdělávací politiku stál u počátků programu pro mezinárodní studentskou výměnu Erasmus.

Od 90. let Ladislav Čerych jezdil do Česka. V rozhovoru pro Paměť národa popsal, jak se dostali ven jeho rodiče. Podle něj bylo jen otázkou času, kdy emigrují, protože měli v cizině oba syny. Kromě toho byli jako bývalí továrníci pod tlakem komunistického režimu.

„Žádnou protekci jsem neměl, nikoho jsem nemusel uplácet. Horší to měli o rok později moji rodiče. Ti už museli odcházet, jak se říkalo, přes kopečky. To znamená přes Šumavu, měli nějakého paséra (převaděče), který je převáděl,“ popsal Ladislav Čerych.

Rodiče se usadili ve Švýcarsku, kde měl dle Ladislava Čerycha otec uloženy nějaké prostředky. Oba synové se pak přistěhovali za nimi.

Po odchodu Čerychových do zahraničí v již státní vile začala fungovat krajská politická škola Československého svazu mládeže. Od 50. do 90. let tam pak sídlilo zdravotní středisko.

V roce 1958 se dům dostal do památkového katalogu. Dvacet let poté se dočkal nové střechy. Podle Jozefa Lucáka právě tahle oprava zabránila tomu, aby stavba úplně zchátrala. Doba komunismu ji však přesto poznamenala. Desítky let se uvnitř dělaly menší úpravy a z původního vybavení domácnosti Čerychových do dneška nic nezůstalo.

Na počátku 90. let bratři Čerychovi získali vilu zpět v restituci. A rozhodli se, že ji věnují rozvoji občanské společnosti. Představovali si, že se zde budou konat kulturní a vzdělávací aktivity pro veřejnost.

Rodinnou historií Bartoňů a Čerychových se zabývala Jana Novotná v diplomové práci na Univerzitě Karlově. V rozhovoru s Ladislavem Čerychem se dozvěděla: „V době, kdy jsem pobýval v emigraci, jsem měl jeden sen, a to o Evropě, která nebude rozdělena na dva nepřátelské bloky železnou oponou, jak se tomu tenkrát říkalo, a která bude domovem všech Evropanů. Proto jsem se také účastnil různých dění, která vytvářela podmínky pro uskutečnění takové vize.“

Když s bratrem Jiřím v roce 1991 požádali v rámci restituce o navrácení vily Čerych, už věděli, že ji darují Nadaci rozvoje občanské společnosti. „Myslím, že to tehdy bylo na doporučení přátel v Evropské unii v Bruselu… Ale hlavně - na prvním místě byla tradice naší rodiny Čerychů a i Bartoňů nějakým způsobem se zasloužit o rozvoj vzdělanosti naší vlasti,“ dodal Ladislav Čerych.

Od roku 2000 vilu spravovala zmíněná nadace a snažila se i o její částečnou obnovu. Sídlila však v Praze a bylo pro ni obtížné koordinovat aktivity na dálku. Dům proto svěřila neziskové organizaci Centrum rozvoje Česká Skalice. Ta zde pořádala vzdělávací kurzy, přednášky, konference a mezinárodní setkání.

Během té doby si vila také zahrála ve filmu. Když v roce 2010 dramatik a bývalý prezident Václav Havel řešil, kde bude natáčet svůj filmový režijní debut Odcházení, zaujala ho právě vila Čerych. Přesně splňovala to, co potřeboval. Havel připravoval příběh o kancléři Vilému Riegerovi v podobě Josefa Abraháma, který končí ve funkci a řeší, že musí opustit bezstarostný život v nádherném domě s bazénem.

Díky natáčení se přišlo na nečekaný objev. Jak také zaznělo v dokumentu v Českém rozhlasu, filmaři věnovali peníze na výmalbu vily. Když přišli malíři a seškrábali starší barvy, ve spodní vrstvě objevili v některých místech zachované fresky z doby života Čerychů.

Producentem filmu byl Jaroslav Bouček, nevlastní otec Elišky Kaplický Fuchsové. Ta vilu během natáčení několikrát navštívila. „Před lety jsme se dozvěděli, že je vila na prodej,“ říká Jozef Lucák. Začali se o ni proto zajímat. Centrum rozvoje Česká Skalice zde ukončilo provoz roku 2019 a nadaci se nedařilo najít nového provozovatele. Proto dům nabídla k prodeji s tím, že zájemci musí naplnit odkaz Čerychových.

„V roce 2022 jsme tento dům koupili a spolu s ním i věcné břemeno, kterým se zavazujeme, že bude otevřený pro veřejnost,“ popisuje Lucák. Jejich koncept zaujal i Ministerstvo kultury a podařilo se jim získat finance z Národního plánu obnovy. Díky tomu mohli uvnitř vybudovat mimo jiné i špičkově vybavené kino Kaplicky Boutique Cinema.

Vloni v srpnu vilu otevřeli pro veřejnost, kino hraje téměř denně. Kromě filmových zážitků jsou v domě i prostory pro vzdělávání. Jezdí sem například studenti uměleckých škol z Prahy či z Brna, majitelé spolupracují i se zástupci Institutu dokumentárního filmu nebo s Českou komorou architektů. Konají se zde různé přednášky, workshopy, školení či prezentace. Na jednu z akcí do vily letos zamíří třeba producent Hvězdných válek Richard McCallum.

Nové centrum také obohatilo kulturní život České Skalice. „Vila Čerych je pro Skaličáky novou kulturní mekkou. Jsme moc rádi, že souzní s tím, co jsme tu vymysleli. Už nemusí za kulturou až do Hradce Králové. Vozíme jim sem kvalitní filmy a zveme renomované umělce z Česka i ze zahraničí,“ pochvaluje si Jozef Lucák.