Vilu Löw-Beer za komunistů obložili umakartem, dnes už zase září luxusem

V ulici Drobného v brněnských Černých Polích, vedle parku Lužánky, stojí na první pohled běžná řada bytových domů. Při bližším zkoumání si však lze všimnout jedné anomálie. V uliční řadě je mezi činžáky z různých období neobvykle vklíněná i třípodlažní rodinná vila.

Je to slavná Vila Löw-Beer, v níž v první půlce 20. století bydlela židovská rodina významných podnikatelů. Když projdu volně přístupným průchodem do zahrady, z opačné strany získám úplně jiný dojem. Namísto ploché fasády zarovnané se sousedními činžáky má na této straně typický charakter členitého nóbl rodinného domu, s terasou, balkonem a věžičkou. Stylově si tu podávají ruce secese a historismus.

Stavba se tak otáčí do velké svažité zahrady, která zasahuje až k jinému, ještě slavnějšímu domu – vile Tugendhat. Není to náhoda, Alfred a Marianne Löw-Beerovi byli rodiče Grete Tugendhat. Část svého pozemku jí na stavbu domu darovali a Alfred také vybudování funkcionalistického skvostu financoval.

Celek mezi stromy doplňuje bývalý domek zahradníka, takzvaná Celnice, nyní s kavárnou a galerií. Skromná modernistická stavba je stylově zjevně inspirovaná britským hnutím Arts and Crafts.

Ze zahrady se dnes dá projít i na pozemek sousední Arnoldovy vily, jejíž poslední majitelkou byla sestra Alfreda Löw-Beera. Zdarma přístupné propojené zahrady tak tvoří zelenou enklávu, která Brňanům nabízí možnost klidného odpočinku od rušného města i různé akce jako výstavy, koncerty, dětský den či letní kino.

Vilu si v roce 1903 podle projektu vídeňského architekta Alexandera Neumanna nechal původně postavit textilní podnikatel Moriz Fuhrmann, který měl s Löw-Beerovými hodně společného.

„Nejenom, že byl židovského původu jako Löw-Beerové, byl také textilní továrník, i když v menším rozsahu. A ještě bych připomněl, že začínal u Löw-Beerů. Teprve potom se osamostatnil a založil si vlastní podnik. Takže těch vazeb je tam relativně hodně,“ napovídá mi Vladimír Březina, ředitel Muzea Brněnska, které vilu spravuje a má zde i kanceláře.

Když Fuhrmann zemřel, roku 1913 jeho dědicové prodali vilu za 290 tisíc korun Alfredu Löw-Beerovi. Spolu s Alfredem a jeho manželkou Marianne zde pak bydlely i jejich tři děti Max, Grete a Hans. K dispozici měli čtyři luxusní byty a další ubytování zde našlo také služebnictvo.

Alfred nechal později interiér částečně upravit, najal si na to vídeňského architekta Rudolfa Baumfelda. „Na přelomu 20. a 30. let byla provedena modernistická přestavba schodišťové haly, která překryla původní secesní vzhled ve spodní části. V horní části vily zůstal vzhled z počátku dvacátého století zachovaný,“ ukazuje mi Vladimír Březina. Dvě rozdílná období lze dobře rozlišit i podle různé barvy dřeva.

Když přišla v roce 1939 nacistická okupace, většině Löw-Beerových se podařilo včas uprchnout do Velké Británie a odtud odešli do dalších zemí. Alfred zůstal o něco déle, aby zachránil co nejvíce z rodinného majetku. Byla to však osudová chyba. O Velikonocích téhož roku za nejasných okolností zahynul na útěku. Jeho mrtvé tělo bylo nalezeno na železniční trati u Stříbra. Dnes žijí potomci rodiny na mnoha místech v Evropě a USA.

Za druhé světové války vilu zabavili Němci a využili ji pro potřeby své tajné služby Sicherheitsdienst, označované za sesterskou organizaci gestapa. „Měla tady kanceláře a nepředpokládá se, že by tady byly nějaké cely nebo něco podobného,“ přibližuje ředitel Březina.

Po válce stát vilu nevrátil rodině, ale uvalil na ni národní správu. Před rokem 1948 v ní pak krátkou dobu sídlil Americký ústav. „Toto období ještě není přesně zmapované, ale byla to oficiální americká instituce. Amerika se asi snažila zvýšit povědomí o tom, jak to tam chodí – Amerika jako vzor, co by se měl následovat,“ uvažuje Březina. Ústav nabízel promítání dokumentárních filmů a přednášky o cestování po USA či pořádal oslavy Dne nezávislosti.

V roce 1954 se vila stala oficiálně majetkem státu a ten v ní zřídil domov mládeže. Fungoval pak dlouhá desetiletí až do června 2012. „Převážnou dobu tu byly holky, potom v 90. letech kluci z nedaleké konzervatoře. Takže to tady znělo hudebními nástroji, bývalí žáci na to vzpomínají,“ přibližuje Vladimír Březina. S nimi tu bydleli i studenti z jiných škol.

Interiér bylo nutné pro ubytování většího množství mládeže uzpůsobit. „Některé velké pokoje byly přepříčkované, byly tu nastěhované patrové postele, vybudované umývárny a studijní místnosti. Stěny obložili umakartem a na podlahy dali linolea. Takže interiér vypadal úplně jinak, než jak jej vidí návštěvník dnes. Ale nedošlo k nějakým nevratným zásahům do interiéru,“ popisuje ředitel Březina.

Jak řada studentů vzpomínala v dokumentu, který natočili pracovníci muzea, na pokojích bydleli po šesti či sedmi a k dispozici měli jen minimum nábytku. Ve vile se konaly i turnaje ve stolním tenisu nebo diskotéky. Na zahradě kluci hrávali fotbal a využívali ji jako kuřárnu. Zažili tu i natáčení jednoho z dílů seriálu Četnické humoresky, v němž vila vystupovala jako cukrárna.

Stav vily se však postupně zhoršoval, od 50. let se tu nedělaly žádné větší opravy. Při deštích protékal střešní světlík jako vodopád a v roce 2006 hodně zateklo i do dvou pokojů. Studenti byli probuzeni kapající vodou a museli se vystěhovat. Na stěnách byly běžně velké mokré mapy a plíseň. „Když jsme spávali, pamatuji si, že na nás třeba spadla omítka. Ne nějak moc, že by nás to zranilo, ale vzbudilo nás to,“ uvedl bývalý student Adam v dokumentu.

Přestože byla vila památkou už od 50. let, teprve po dokončení rekonstrukce sousední Vily Tugendhat se začalo více mluvit i o ní a její hodnotě. Nakonec byl uzavřen provoz internátu a přišla na řadu obnova podle projektu brněnského ateliéru Arch.Design.

Léta neúdržby a nedostatku financí měla i své plus. Díky tomu, že se do vily stavebně moc nezasahovalo, se zachovala velmi autenticky. „Za fungování domova mládeže byly plány, že by se kvůli navýšení kapacity přistavělo jedno patro, ale vzhledem k nedostatku financí nebyly naštěstí realizovány,“ říká kurátorka vily Eva Svobodová.

Vila je nyní v majetku Jihomoravského kraje a ve správě Muzea Brněnska. Po důkladné rekonstrukci financované krajem, při níž mimo jiné přibyl výtah kvůli bezbariérovosti, byla v roce 2016 otevřena veřejnosti. Historické vybavení se nedochovalo, takže bylo na místě využít ji jako muzeum.

Nejprve v ní fungovala expozice o rodině a architektuře vily. Před třemi lety ji nahradila nová, věnovaná nejen Löw-Beerům a vile, ale také židovskému osídlení na Moravě od počátků až do současnosti. Jinak se zde konají i dočasné výstavy věnované různým tématům i současnému umění. Muzeum nyní také pod vedením kurátorky Jany Černé provádí výzkum zaměřený na vilu a její obyvatele i na dějiny židovských obyvatel na Moravě.

Současně s rekonstrukcí vily dostal podle návrhu architekta Radka Hašky nový kabát i zahradní domek. „Říká se mu Celnice, ale je to mýtus. Ve skutečnosti to žádná celnice nebyla,“ říká Vladimír Březina. Název odkazuje na mýtnice, které stávaly u přístupových cest do Brna a v nichž se vybíralo clo na dovážené potraviny. V těchto místech však dle Březiny žádná silnice nevedla a žádná taková budova zde nestála. Jak tedy označení vzniklo, je trochu záhada.

Březina vyvrací i často opakovaný omyl, že domek pochází z 18. století. „Máme dochované v Archivu města Brna stavební plány na stavbu toho objektu a jsou zhruba ze stejné doby, kdy se stavěla vila,“ potvrzuje ředitel muzea. Začátku 20. století ostatně budova odpovídá i stylově.

Dům zajišťoval bydlení zahradníkovi, fungoval jako konírna a garáž pro kočáry a později pro auto. Za časů domova mládeže v něm byl ubytovaný správce. Dnes je v přízemí kavárna a v patře galerie.

Díky zachovaným fotografiím a plánům dostala při renovaci zpátky svou podobu ze 30. let také zahrada. Projekt připravila Eva Damcová z ateliéru Zahradní a krajinářská architektura. Kromě obnovy zeleně, terénních úprav, renovace plotů či zpevnění a odvodnění některých ploch se opravovala fontána, zprovozňoval vodotrysk a přibylo nové osvětlení. Hřiště, na kterém studenti hrávali fotbal či volejbal, se rušilo, naopak přibyla dětská prolézačka se skluzavkou. V plánu byla i obnova loubí, ale z toho nakonec sešlo.