Článek
Asi nikdo mezi sebe nechce pustit zemi s olbřímí korupcí a tak úrodnou černozemí, že zničí všechny konkurenty, protože v ní vykvete i židle.
Stejně tak nikdo nechce mít za souseda čtyřicetimilionovou černou díru v područí Ruska, kde bude všeho nedostatek, až na korupci, zbraně a stovky tisíc bojeschopných mužů.
Obavy z ukrajinského členství v Evropské unii jsou známé, stejně jako obavy z možného vývoje, pokud by se země nestala členem západního společenství a zůstala jako kořist Kremlu.
Debata o budoucích scénářích byla teď nějakou dobu u ledu. Přesně sedmnáct měsíců, během kterých Viktor Orbán blokoval ukrajinské přibližování k EU. Ukrajinská vláda v něm chtěla pokročit, Orbán ale řekl ne a tak se nedělo nic.
S nástupem Pétera Magyara veto padlo. Nový maďarský kabinet dal ve středu zelenou tomu, aby Ukrajina - a také Moldavsko - začala vyjednávat o členství v unii. Stane se tak přesně 15. června.
Souhlasila s tím také vláda Andreje Babiše. Pokud by Češi byli proti, blokace by pokračovala, jen by nesla jinou vlaječku. Můžeme se na tomto místě posmívat Tomiu Okamurovi a Jindřichu Rajchlovi, že tak moc chtějí zpřísnit podmínky pro ukrajinské uprchlíky v Česku, až všem Ukrajincům přes Brusel otevřou vrata všude.
To, ale není důležité; podstatné je něco jiného.
Vstupní rozhovory, během kterých bude Ukrajina přizpůsobovat svoje zákony a instituce unijním, jsou velmi efektivní nástroj, jak mít detailní přehled o vývoji v zemi a udržet její propojování se Západem pod kontrolou.
Bylo to tak i v českém případě. Když na začátku nultých let Zemanova vláda „lakovala“ evropské úředníky, jak chrání nezávislost státní správy, bruselští vyjednavači věděli, že to tak není. A když rakouská vláda vykreslila Temelín jako elektrárnu před výbuchem, evropští úředníci také věděli, že to není pravda. Přes slaďování legislativy viděli do kuchyně země.
Malé a v zásadě bezproblémové Česko, které nečelilo dobyvačné válce, vyjednávalo o vstupu šest let. Čtyřikrát větší Ukrajina s mnohem většími problémy bude dle odhadů vyjednávat deset, patnáct let. V každé fázi procesu může jakákoliv členská země zvednout hlas a postup zastavit, pokud by nabyla přesvědčení, že Ukrajina ohrožuje stabilitu unie a její občany.
Téměř jako přírodní katastrofa
Co Ukrajina nejen vlastním vstupem, ale už samotným vyjednáváním získá, je jasné - šanci na svobodu a prosperitu. Na odpoutání se od ruských nájezdníků, kteří se zemi rozhodli napadnout právě kvůli její touze zapíchnout národní vlajku do Bruselu.
Ukrajina měla v roce 2013 podepsat Asociační dohodu s EU, prezident Viktor Janukovyč to ale na pokyn Putina odmítl. Následovaly několikaměsíční protesty mladých Ukrajinců na Majdanu, poté vpád neoznačených zelených mužíků na Donbas a zbytek je historie.
Rozšíření EU o Ukrajinu se někdy vykresluje téměř jako přírodní katastrofa. Jako by se miliony Ukrajinců měly ze dne na den zvednout a lidská tsunami měla zaplavit města v Česku, Německu a jinde v Evropě. Ukrajina se ale nikam nepřestěhuje. To, co se označuje vstupem do EU, je především rozšíření unijních pravidel do dané země.
V případě Ukrajinců navíc vyřešila dramata minulých rozšíření válka. Na prostoru unie žije 4,3 milionu Ukrajinců a většina přišla po ruské invazi. Z rozhodnutí EU mají legální statut a mohou tu tedy studovat, pracovat, podnikat. Parafrází Andreje Babiše - ti, kteří chtěli přijít, už přišli. Až válka skončí, nebude jich o moc víc; lidé se spíš budou vracet domů.
A teď budeme platit my
Zbývá drama, které má co dělat se zmíněnou ukrajinskou černozemí a opečovávanými unijními farmáři včetně českých. Je jasné, že ukrajinští zemědělci nedostanou hned všechny dotace, pokud nemá evropský rozpočet explodovat, na úřady práce nemají bušit sedláci a vlády v EU kolabovat. Kolik Ukrajinci získají, bude předmětem budoucích vyjednávání.
Více o tématu:
Česko bohatne a s připojením chudší Ukrajiny se podle stávajících parametrů rázem stane z čistého příjemce plátcem do společného evropského rozpočtu. Jinými slovy, Ukrajinci nás připraví o dotace.
Zatímco dosud platí bohatší Němci, Dánové či Švédové na nás, napříště budeme my platit na Ukrajince. Kolik přesně a o kolik méně dostaneme, i to bude předmětem vyjednávání.
Co získáme? Zemi s mladou populací schopnou rychle se adaptovat na nové podmínky. Odolnou společnost, která chce žít jako my. Stát s nejvycvičenější armádou na kontinentu, která sama pátým rokem kryje Evropě záda. Za druhé světové války překonali Rusové 1600 kilometrů během čtyř let a došli do Berlína. Teď se nedostali dál než pár desítek kilometrů hlouběji do Donbasu.
Není to tedy žádná sentimentální volba. Se svobodnou prosperující Ukrajinou bude Evropa silnější a v ní bude bezpečněji. Kdo ví, jestli si Babišova vláda připouští, s jak strategickým rozhodnutím souhlasila.
