Článek
Za velké hospodářské krize na přelomu 20. a 30. let minulého století řada zemí uvalila vysoká cla na dovoz zboží. Pro firmu Baťa se stalo problémem exportovat boty. A tak Tomáš Baťa místo toho začal s „vývozem“ celých továren, klonů zlínského impéria.
V Evropě, Asii, Africe i Americe nakupoval pozemky, postavili na nich továrnu a také zázemí pro zaměstnance. Takových satelitů s ucelenější urbanistickou strukturou vybudoval na tři desítky. Řada z nich se stala novými obcemi či městy, některé i se jménem Baťa v názvu. Vysílal do nich mladé lidi vyškolené ve Zlíně, aby nové továrny řídili. Po smrti Tomáše Bati ve stejném duchu pokračovali i jeho následovníci ve vedení firmy.
Jak se v baťovských městech žilo zaměstnancům, kteří byli tisíce kilometrů od domova, ale přesto pod dohledem zlínské centrály? Podle čeho firma vybírala místa pro své pobočky? Vše vysvětluje Jan Herman, spoluautor nové knihy Baťova města, která nyní vyšla u příležitosti 150. výročí narození Tomáše Bati.
Pro absolventy baťovské školy byla cesta do ciziny rozhodně zajímavou možností, jak vyzkoušet něco nového. Mnohdy se ale ocitli ve zcela odlišném kulturním i náboženském prostředí. Jak si na tuto změnu zvykali?
Každý baťovec musel respektovat místní poměry. Měl stejná práva, ale i povinnosti bez ohledu na barvu kůže nebo náboženské vyznání. Pokud tohle nerespektoval, pak ho firma Baťa stáhla, ale takových případů moc neznáme.
Můžete jmenovat nějaké konkrétní příklady?
Máme vzpomínky baťovce, který byl na Dálném východě. Když tam dorazil, tak zjistil, že musí mít osobního sluhu, protože bez něj by ho místní nerespektovali. Zajímavý je příběh Josefa Kramoliše. Měl na starosti prodejny a sklady v Singapuru a v dalších městech jihovýchodní Asie. Náročné pracovní tempo a spory s nadřízeným ho nakonec přiměly k tomu, že ze dne na den podal výpověď. Vrátil se do Československa a odešel od firmy Baťa.
Zaměstnanci museli akceptovat, že firmu zajímají nejen jejich pracovní výsledky, ale také to, co dělají ve volném čase. Jak tohle ze Zlína uhlídali?
Do ciziny se dostávali zpravidla mladí kluci bez závazků, kterým bylo okolo dvaceti, takže se samozřejmě mohlo stát, že nějakým svodům podlehli. Nadřízení ze Zlína pravidelně jezdili kontrolovat jednotlivé baťovské pobočky a referovali o tom, jak se tam Čechoslováci chovají.
Kromě toho se zaměstnanci v baťovských městech pravidelně potkávali, takže to byl takový vzájemný dohled, kdyby tam někdo tropil neplechu – pak ho prostě nahlásili. Například pokud by hrál karty nebo holdoval alkoholu. Pak byli povoláni do Zlína, tam zůstávali nějakou dobu a potom je poslali zase někam jinam. Existují také případy, kdy zaměstnanci zpronevěřili peníze a dostali okamžitou výpověď.
Tomáš Baťa byl v mnoha směrech progresivní, ale co se týká zapojení žen do pracovního procesu, měl spíše konzervativní postoj. Baťovské ženy vystudovaly školy, jenže málokdy mohly stoupat po kariérním žebříčku, ani nebyly vysílané do zahraničí. Proč?
Ženy měly pracovat, dokud byly svobodné. Po svatbě, ideálně s baťovcem, muž pracoval a od manželky se očekávalo, že bude zajišťovat chod rodiny, vychovávat děti. A muž měl domů přinášet peníze.
Vybavuji si lékařky nebo učitelky, které firma Baťa vyslala do Indie nebo do Afriky, ale to jen díky tomu, že to jsou specializovaná povolání. Určitě je potřeba vnímat i historický kontext: v meziválečném období ještě stále nebylo úplně běžné ani v Československu, aby svobodná žena dělala kariéru.
Některé se uplatnily v propagačních aktivitách ve Zlíně. Například Hermína Týrlová se proslavila díky animovaným filmům. Nebo slavná automobilová závodnice Eliška Junková, která propagovala baťovské pneumatiky.
Baťovské satelity
- Čechy a Morava: Otrokovice–Baťov, Sezimovo Ústí–Velký Dvůr, Třebíč–Borovina, Zruč nad Sázavou, v menší míře Napajedla, Ratíškovice
- Slovensko: Svit (Batizovce), Partizánske (Baťovany), Bošany
- Polsko: Chełmek, Krapkowice-Otmęt (Ottmuth, tehdy Německo)
- Francie: Hellocourt (Bataville), Vernon
- Chorvatsko: Borovo (Vukovar, tehdy Jugoslávie)
Firma Baťa cíleně vysílala pracovníky židovského původu mimo Evropu. Co se vám k této méně známé aktivitě, kterou koordinoval Jan Antonín Baťa, podařilo zjistit?
Vedení firmy vysílalo zaměstnance do zámoří už od roku 1937, ale bohužel nemáme kompletní dokumentaci, protože spoustu materiálů lidé ze zlínské centrály zničili, aby se k nim nedostali nacisté.
Prostudoval jsem seznam baťovského právníka Jiřího Steina, kterého firma poslala do Jižní Afriky. Po válce napsal dobrozdání pro Dominika Čiperu, jednoho z ředitelů firmy Baťa, když byl obviněn z kolaborace s nacisty. Stein poslal seznam 110 lidí, kteří díky tomu, že odjeli, unikli nacistické perzekuci.
Určitě ale nemůžeme říct, že firma vyslala všechny židovské pracovníky. Někteří nechtěli odjet, nebo už nemohli.
Mluvili jsme o zaměstnancích v zahraničí, ale zatím jsme nezmínili, jak to vlastně s expanzí do Evropy a do zámoří bylo.
Baťovská města vznikala v zemích, kde už existovaly prodejny. V roce 1932 se uvádí 660 zahraničních prodejen a před druhou světovou válkou jich bylo více než dva a půl tisíce.
První baťovský satelit nechal majitel obuvnické firmy postavit v roce 1929 v Otrokovicích, pak vybudoval baťovská města v Německu, Polsku, tehdejší Jugoslávii a ve Francii.
Podle čeho Baťa místa vybíral?
Měl tři základní podmínky: dostupnost železnice, blízkost velké řeky a chtěl najímat pouze místní pracovníky, kteří neměli zkušenost z továren. Jeho cílem totiž bylo, že si je firma chtěla vychovat podle svých principů. Jakmile baťovci zakoupili pozemek, začali s výstavbou výrobní části, potom následovala obytná a později další budovy, jako například společenský dům nebo škola.
Kniha Baťova města
Nová publikace Baťova města je výsledkem badatelské práce Zdeňka Pokludy, Jana Hermana a Milana Balabana. Autoři představují 24 průmyslových satelitů obuvnické firmy, které vyrostly v Evropě i v zámoří a měly ucelenou strukturu se třemi zónami – tovární, obytnou a volnočasovou. V každé kapitole o baťovském městě jsou archivní i současné fotografie. Kniha propojuje historii podnikání, urbanismus, architekturu, ale také každodenní život zaměstnanců firmy Baťa. Knihu vydala Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně.
V knize Baťova města zmiňujete také protesty, kdy se v několika evropských zemích místní bouřili proti zlínské firmě. Jak se s nimi slavný podnikatel vypořádal?
Například v Dánsku, které nebylo tolik zasažené první světovou válkou, a tudíž tamní prodejny prosperovaly, místní ševci vyvinuli takový tlak na vládu, že firmě Baťa nezbylo nic jiného než prodejny v Dánsku uzavřít a ze země odejít.
Další protesty byly například v Polsku, Německu, ve Francii nebo v Anglii, kde byl majitel zlínské firmy obviňován z toho, že má podhodnocené ceny a prý vykořisťuje dělníky. Ve Švýcarsku a Francii dokonce vznikly takzvané „Lex Baťa“ – zákony, které zásadně omezovaly firemní podnikání v zemi.
Součástí nové publikace jsou nejen archivní, ale i současné fotografie jednotlivých měst. Podle čeho jste je vybíral?
Publikaci jsem dal dohromady se Zdeňkem Pokludou a Milanem Balabanem. Vybrali jsme 24 měst v Evropě i v zámoří, kde fungovala nejen továrna, ale byla tam také obytná zóna a například společenský dům, hřiště nebo škola.
Seřadili jsme je chronologicky podle toho, jak postupně firma expandovala. Začínáme v roce 1929, když začala fungovat továrna v Otrokovicích, a končíme v Keni. Každé město se snažíme představit tak, aby bylo jasné, jak se postupně rozvíjelo, a zaměřili jsme se i na poválečný vývoj. V závěru každé kapitoly se věnujeme současnému stavu baťovského města.
Jan Herman

Jan Herman
Vystudoval historii na Ostravské univerzitě, specializuje se na firmu Baťa v meziválečné době, přední osobnosti firmy, vývoj firemní dopravy a exportu. Od roku 2013 působí v Informačním centru Baťa na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně (UTB). Je autorem a spoluautorem několika publikací a odborných článků, které publikuje v České republice i v zahraničí. Na UTB vedl kurz pro Univerzitu třetího věku a pravidelně pořádá přednášky o firmě Baťa.
Baťovská města se stavěla ve dvou vlnách. Přibližte to, prosím, a popište, jaký vliv na to měla druhá světová válka.
První etapa výstavby měst skončila v polovině 30. let. Tehdy byla dokončena města ve Francii, v Německu, tehdejší Jugoslávii. Kromě toho také indický Batanagar, který byl první mimo evropskou pobočkou, jež splňovala ty tři atributy, jež jsem zmiňoval.
Druhá vlna zakládání měst byla těsně před vypuknutím druhé světové války. Firma Baťa se tehdy snažila decentralizovat své podnikání. Expandovala do zemí, kde její zástupci doufali, že nebudou v případě války ohroženi. Během této etapy se otevřely pobočky v Severní Americe, Kanadě a dnešním Zimbabwe, pak následoval Senegal a Keňa.
Právě baťovská města v Africe pak plnila důležitou roli československých center, která se přihlásila k našemu odboji. Podobná situace byla i v Batanagaru. Klíčoví pracovníci této pobočky byli potřební pro vedení výroby, a proto se nezapojili přímo do válečných operací, ale podporovali odboj alespoň finančně.
Nejúspěšnější éra baťovských měst po válce pomalu končila. Proč?
Města se po válce rozvíjela, ale zhruba od 70. let firma postupně redukovala výrobu, a tím se měnil i život v baťovské komunitě. Firma začala nabízet obytné domy k odkoupení svým zaměstnancům. Další vlna poklesu výroby nastala v 90. letech, když tovární města už nezvládala konkurovat levným výrobkům z jihovýchodní Asie. Tehdy se omezovala výroba v Anglii, v Americe a ve Francii. Jedním z mála měst, kde se stále ještě nějaká výroba udržuje, je Batanagar, ale nyní zde probíhá developerská výstavba.
Většina baťovských měst postupně měnila charakter. Firma rozprodala budovy i domky a město opustila. Poté se do výrobních budov nastěhovaly nové firmy, domky si koupili soukromníci a město začalo novou éru po Baťovi.
Navštívil jste některou ze zahraničních poboček zlínské firmy?
Jel jsem se podívat do Anglie, v East Tilbury je v bývalém areálu baťovského města stálá expozice a knihovna. Něco podobného je v Hellocourt ve Francii. Milan Balaban, můj kolega z Informačního centra Baťa při zlínské univerzitě, navštívil města ve Francii, Švýcarsku, v Nizozemí a také indický Batanagar.
Zlínská architektura v Seznam Zprávách

Baťovské domky ve Zlíně.
- Unikátní Baťovo město. Čím udivují jeho skvosty?
- Baťovo město: Vily měli vedle sebe ředitelé a dělníci. Sídla šéfů na ně shlížela
- Budovu Baťova památníku postavili za čtyři měsíce. Pro firmu běžná rychlost
- Honosná zlínská vila Baťovy pravé ruky se otevírá. Po obnově za 200 milionů
- Filmaři zachránili legendární ateliér, kde točili Karel Zeman či Geislerová
- V Zikmundově vile se potkává cestování s unikátní architekturou a designem
- V centru Zlína má stát budova vysoká podobně jako Baťův mrakodrap
Zaujalo mě, že v zahraničních městech nejsou vždy domy z červených cihel s neomítnutou fasádou, která je typická pro centrum Zlína. Proč?
Baťovská města, která byla v Evropě, měla stejný styl jako Zlín, ale skutečně to není všude stejná typická červená „kostka z cihel“. Například v Polsku vláda zakázala firmě Baťa stavbu výškové tovární budovy, a proto tam jsou přízemní haly. Když přijedete do dnešního Partizánského na Slovensku, pak tam uvidíte velmi podobné budovy jako ve Zlíně, včetně internátních škol nebo obchodního domu. V kanadské Batawě se stavělo původně ze dřeva, nikoliv z cihel, v indickém Batanagaru s ohledem na klimatické podmínky se budovaly domky s bílou fasádou.
Jsou některá z těch měst památkově chráněná?
Sonja Baťová, manželka Tomáše Bati juniora, se zasadila o to, že kanadská Batawa zůstala zhruba v původní podobě. Areál je památkově chráněný, z výrobních hal jsou dnes loftové byty. Anglické East Tilbury je určitě také pod památkovou ochranou. Zcela odlišná situace je v Batanagaru, kde památková ochrana není vůbec. Baťovské město bylo původně mimo Kalkatu, nyní už je její součástí. Částečně tam ještě funguje výroba, ale o pozemky mají zájem developeři, kteří tam chtějí stavět.
Tomáš Baťa junior prý zavedl po roce 1945 pravidlo, že všichni baťovci spolu musí komunikovat už jen v angličtině.
Měl k tomu dva důvody: zaprvé, ta firma působila po celém světě. Svého času tam bylo více než 80 jazyků a různých dialektů. Takže museli mít jeden společný jazyk. Běžně se stávalo, že seděli u jednoho stolu lidé různých národností z různých kontinentů. Baťovec měl vlastně univerzální národnost, kamkoliv přijel po světě a navštívil firemní pobočku, tak se s ním jednalo jako se sobě rovným.
Tomáš Baťa junior měl ještě jeden důvod, proč zavedl všude angličtinu. Po roce 1948 mu bylo jasné, že už žádný další „dorost“ ze Zlína přijede. A věděl, že pro baťovce je návrat do Československa nereálný. Tedy… vrátit by se mohli, ale velmi pravděpodobně by měli velký problém sehnat práci, protože cokoliv spojené s Baťou bylo zapovězené.























