Spiritismus v Krkonoších přežil do komunismu. Poslední duchařka zemřela v roce 1975

Spiritismus, který vznikl jako reakce vzdělanců na technický pokrok, si před více než sto lety našel cestu až do odlehlých krkonošských stavení. Už čtvrtstoletí se tomuto fenoménu věnuje antropolog, etnolog, skialpinista a horolezec Libor Dušek, který o něm s kolektivem dalších autorů chystá film a knihu.

Rodák z Vrchlabí, kde dodnes žije, našel pamětníky, kteří potvrzují, že například v Kořenově se pravidelně „duchařilo“ ještě v roce 1975. „Někteří badatelé jsou ovšem přesvědčeni, že hrstka spiritistů přežila v utajení i celou éru komunistů,“ říká Libor Dušek.

„O intelektuálním, městském spiritismu by se dnes řeklo, že ho vyznávali největší progresivisté své doby,“ nabízí. Bývali to prý abstinenti, nekuřáci a vegetariáni, odmítali také hazard. „Na venkově šlo spíš o sousedství, pospolitost, komunitu,“ přibližuje Dušek lidovější odnož spiritismu. „Lidé se scházeli u média doma. Slibovali si od toho odpovědi na obyčejné otázky: Kdy máme zasít? Vrátí se syn z fronty? Za koho máme provdat dceru?“

Co vás přivedlo k zájmu o spiritismus?

Úplné začátky souvisejí s heavy metalem. Když mi bylo třináct, dostalo se mi do rukou album Jilemnický okultista, které v roce 1992 vydala česká blackmetalová kapela Master’s Hammer.

Byli jsme puberťáci a lákala nás revolta, chtěli jsme dělat něco temného a být „proti“. Hudba a texty frontmana kapely Františka Štorma, civilním povoláním skvělého typografa, tohle naplňovaly vrchovatě. Byť v tom je umělecká nadsázka až parodie a spiritismus a okultismus se tam chybně zaměňuje. Roli samozřejmě sehrálo i to, že jsme byli parta z Vrchlabí a to album čerpá inspiraci z našeho regionu.

Později mě spiritismus a jeho specifické projevy v našem regionu začaly zajímat jako kulturní fenomén. I proto jsem si po gymnáziu vybral ke studiu kulturní antropologii a historii. A dneska už se tomu tématu věnuji čtvrt století.

V čem je krkonošský spiritismus specifický?

Prosákl z elitních vrstev mezi chudé chalupníky, kteří si ho přizpůsobili pro svoje podmínky a potřeby. Neslibovali si od něj většinou nic moc intelektuálního, ale odpovědi na úplně obyčejné otázky. Jaká bude úroda? Vrátí se nám Pepíček, případně Hans, z fronty? Narodí se nám dítě zdravé?

Kdo tvořil v Krkonoších ony elitní vrstvy?

Továrníci. Klíčovou postavou pro náš příběh je Ignác Etrich. Jeho dědeček založil v Trutnově textilní manufakturu, otec pak podnikání rozjel ve velkém. Ignác byl od malička zajištěný, ale aby rodinný byznys obstál na prudce se rozvíjejícím trhu, poslali ho na zahraniční univerzity a do největších fabrik na zkušenou – strávil nějaký čas v Leedsu, Manchesteru, Lipsku… Tehdy patřilo mezi technicky vzdělanými a obchodně úspěšnými lidmi ke společenskému bontonu zajímat se o dobové trendy, k nimž spiritismus patřil, v salonech už to jelo ve velkém. Takže se vrátil jako docela ostřílený spiritista.

Jak s tím naložil?

V roce 1879, to mu bylo skoro čtyřicet, se usadil v Horním Starém Městě, tehdy Oberaltstadt, což je dnes součást Trutnova, kde převzal jednu z rodinných fabrik. Se seancemi už měl zřejmě zhruba patnáctiletou zkušenost a on i jeho kumpáni tomu dost propadli. Takzvaná „média“ nacházeli hlavně mezi mladými dívkami, dvě z nich byly například dcery provozního vedoucího v Etrichově fabrice.

To zní dost… účelově.

Rozumím, ale zrovna u těchto dívek se medijní schopnost opravdu objevila, jiný podtext to myslím nemá. A Etrich sám si tehdy od seancí sliboval hlavně spojení se svou první manželkou, která zemřela velmi mladá, a on jako vdovec k ní stále cítil silné pouto.

Podařilo se mu se zemřelou ženou navázat kontakt?

Zpočátku ne, později ano. Také ho napadlo, že k seancím přizve i tovární dělníky. Zhruba v té době se začínají při Etrichových seancích objevovat první lidová média: pan Just z Trutnova, paní Votočková z Jestřabí, paní Pochopová ze Žalého, paní Erlebachová z Benecka… Zároveň si tito chudší lidé – dělníci a chalupníci – začali pořádat své vlastní seance. Zatímco městský spiritismus se věnuje zkoumání bible, otázkám po smyslu života a dalším vznešenostem, ten venkovský je zaměřen praktičtěji a zemitěji.

Mělo pořádání seancí nějaká pravidla?

Mimo města se k nim lidé obvykle scházeli v neděli, protože měli míň práce. Nebylo důležité, jak seance vypadá, ale aby tomu všichni věřili. Scházeli se u někoho doma, bývalo tam přítmí. Propojili si prsty nebo se drželi za ruku, ale nebylo to nutné – důležitější bylo duchovní propojení. Z výpovědí lidí, které jsem ještě stihl nabrat krátce před jejich smrtí, vyplývá, že se obvykle duchařilo v domě, kde bydlelo médium.

Scházeli se dohromady muži a ženy?

Ano a v některých spiritistických spolcích ženy dokonce zastávaly funkce. Což bylo v té době hodně neobvyklé – jinak všechno vedli chlapi, pokud nešlo třeba o draní peří. Prostě se sešli příbuzní a sousedi. Někdy se předtím po křesťansku pomodlili, případně si zazpívali písničku – církevní, nebo si vymysleli svoji. Dali si bábovku, popovídali si, pak došlo ke spojení se zásvětím. Nebo obráceně. Důležitý byl místní, dnes bychom řekli komunitní rozměr.

Do kdy se v Krkonoších duchařilo?

Vrchol spadá do období první světové války a dvacátých let minulého století. Hitler spiritismus zakázal, ale po válce to v kopcích ještě nějakou dobu docela žilo, zatímco od padesátých let už zájem rapidně klesal. Od pamětníků z Kořenova mám zprávy, že se tam pravidelně duchařilo do roku 1975 – dokud neumřela paní, která byla posledním žijícím lokálním médiem. Někteří badatelé jsou ovšem přesvědčeni, že hrstka spiritistů přežila v utajení i éru komunismu a kontinuita nebyla zcela zpřetrhána dodnes.

Jak se ke spiritismu stavěla církev?

Katolická církev spiritismus nepřipouštěla, jeho vyznavače označovala za heretiky a odpadlíky. Což mělo ve své době velmi nepříjemné praktické důsledky: nikdo vás neoddal ani nepohřbil. Našly se i výjimky, když byl farář tolerantnější a přimhouřil oko. U evangelíků se faráři obvykle snažili najít kompromis. V podstatě říkali: „Hlavně choďte dál do kostela a s tím vaším duchařením to moc nepřehánějte.“

A chodili dál do kostela, jak si přál farář?

Většinou ne, stačili jim duchové a partičky, se kterými se scházeli. Lidé z odlehlejších míst v Krkonoších ale ani normálně do kostela moc nechodili – jen v neděli a ještě ne pokaždé, protože to bylo daleko. Raději si vytvořili svůj „kostelíček v duši“, jak říkali.

Vzdát se kněžské autority asi v té době vyžadovalo velký kus odvahy.

V počátcích spiritismu na konci devatenáctého století byla církev docela v krizi. Světem se šířily pokrokové myšlenky, především víra ve vědu a techniku. Zatímco v chrámech jelo všechno postaru, včetně kázání v latině, kterému obyčejní lidé nerozuměli. Přitom měli spoustu otázek, na které jim farář nedokázal dát odpověď. Místo toho slyšeli pořád dokola: „Modlete se, pánbůh vám odpustí…“ – „A to má být všechno?“ říkali si.

Jaké otázky se jim honily hlavou?

Třeba jestli mají zasít žito teď, nebo až za čtrnáct dní, když to zjednoduším. Nebo jestli mají dceru provdat za toho a toho, když je takovej a makovej.

Spiritismus tohle v jejich očích uměl zodpovědět?

Hodně to nakopla první světová válka. Při seancích se třeba zeptali: „Přežije náš syn/manžel? Vrátí se?“ A médium jim sdělilo: „Prásknul ho šrapnel, ale přežil a bude mít jednu nohavici.“ Bum, za měsíc přišel do chalupy chlap s ustřelenou nohou. Taková zvěst se samozřejmě rozšířila a spiritismus získával další vyznavače.

I prostí lidé přece museli mít pochyby a říkat si, že si médium vymýšlí, protože se chce zavděčit, vyhovět očekávání, udělat se zajímavým.

Takoví se seancí nezúčastňovali, zůstali věrni kostelu. Pro „duchaře“ to ale byla důležitá kotva v jejich svízelném životě a kdyby si nemysleli, že to funguje, nedělali by to. A nezapomínejme, že to mělo i důležitý sociální rozměr: sešli se lidé, kteří k sobě mají nejblíž.

Objevovaly se pokusy využít médium a jeho schopnosti finančně?

Na venkově podle mě ne, v městském prostředí se to stávalo. Určitě to přilákalo i dost šejdířů, případně se jeho protagonistům zalíbila pozornost, kterou na sebe jako médium poutali. V některých případech se „spojení se záhrobím“ stalo novinářskou senzací, pořádaly se různé show s placeným vstupným. V tehdejších Krkonoších něco takového nehrozilo, vyznavači spiritismu tam byli za podivíny.

Jak to máte se spiritismem vy osobně? Věříte v něco z toho?

Věřím i nevěřím. Kdyby to nebylo tak úchvatné, nezabývalo by se tím tolik lidí – od největších vzdělanců své doby až po chudáky v odlehlých končinách. Určitě je kolem toho hodně podvodů, absurdit a směšností, ale některé ty věci si fakt rozumem nevysvětlíte. Dívka třeba upadla do transu a začala psát jiným než svým obvyklým písmem. Nebo médium začalo mluvit úplně jinou větnou skladbou a používalo jiné termíny, než se používaly v tu dobu. Vůbec mě nenapadá, jak by se tohle dalo zmanipulovat.

Jaký typ lidí se ke spiritismu hlásil?

O intelektuálním, městském spiritismu by se dneska řeklo, že ho vyznávali největší progresivisté své doby. Byla to nauka stojící na křesťanských základech, ve které byly vedle víry důležité tyto hodnoty: pokrok, rovnost, askeze. Spiritisté bývali abstinenti, nekuřáci a vegetariáni. Odmítali také hazard, což bylo v té době hlavně karbanictví. Chtěli mít čistou duši i tělo. Nebáli se východních nauk, z různých náboženství si vybírali kousky, ale nechtěli do toho tahat magii. Víc než o náboženství a spásu jim šlo o smysl života a hledání harmonie.

Pohlíželi na ně ostatní lidé jako na sektáře?

Možná ano, ale já to srovnání nemám rád. Pro sektu je charakteristický autoritativní vůdce, zatímco nejvýznamnější postavou tuzemského spiritismu byl Karel Sezemský – vyučený rukavičkář a pouzdrař, nadšený organizátor spiritistických setkání, přednášek i divadelních představení. Vydával časopis Posel záhrobní, lidé ho brali jako přirozenou autoritu a věděli, že všechno, co vydělá, dá zase zpátky do svých aktivit.

Byli čeští spiritisté nějak perzekuováni i úředně?

Spíš jenom v rámci obce. Příklad: farář si přišel na radnici postěžovat, tak okresní hejtman vydal nařízení, že spiritisté mají na půl roku utrum – nesmějí vydávat časopis ani se shromažďovat. Ale že budili „všeobecné“ pohoršení, o tom žádná. V něčem mi to připomíná underground 70. a 80. let, který po totalitním režimu chtěl jediné: „Nechte nás být.“ Komunističtí papaláši namítali: „Ale vy jste proti nám!“ – A „vlasáči“ reagovali: „Ne, my na vás kašleme, nezajímáte nás. Jenom chceme žít a dělat věci po svém.“

Existují nějaká čísla o počtu vyznavačů spiritismu?

Odhaduje se, že ve dvacátých letech s ním mělo nějakou zkušenost 300-400 tisíc lidí v celém Československu, přičemž zhruba 60-70 tisíc se pravidelně účastnilo seancí. Co se týče Krkonoš, představte si vesnici o 300 lidech a věnuje se tomu desetina lidí ve třech až čtyřech skupinách, čili chalupách. Dnes to nejvíc jede v Brazílii, kde se ke spiritualismu – americké verzi spiritismu – hlásí až šest milionů lidí, nicméně snahu o spojení se záhrobím lze dnes najít prakticky všude na světě.