Kouzelné Podkrkonoší. Výhledy na Sněžku, setkání se záhrobím i lázeňská oáza

Když se člověk z města ocitne pracovně v Podkrkonoší, je mu líto hned zase odfrčet zpátky domů. Tak jsem toho využil, zlákalo mě městečko Nová Paka a pak pěší trasa odtud přes hrad Pecka do Lázní Bělohrad.

Radostný údiv zažije výletník v Nové Pace hned po vystoupení z autobusu. Místní terminál z betonu, oceli, dřeva a skla, dokončený v roce 2023, má útulnou čekárnu, úschovnu jízdních kol a veřejné toalety. Je vzdušný, poskytuje dostatek stínu a hned za přechodem silnice na něj plynule navazuje pěší zóna.

Stačí projít kolem fontány s moderním sousoším nazvaným Kryptolebci na lovu a jste u kavárny Saky paky, odkud je to kousek na náměstí. Tady zaujme zašlá sláva Hotelu Central, novorenesanční stavby z roku 1906, která také nabízí dostatek kýženého stínu – tentokrát v podobě širokého podloubí.

Hlavní atrakci Nové Paky představuje budova z roku 1996, ve které jsou shromážděny místní polodrahokamy společně s dalšími horninami, zkamenělinami a minerály. Odtud název muzea: Klenotnice. Některé kameny zpracovali zdejší brusiči a šperkaři a jsou tu i kousky k zakoupení.

Horní patro je věnováno podivuhodnému fenoménu krkonošského spiritismu. Jeho nejvýraznější představitel a propagátor Karel Sezemský (1860–1936) žil v usedlosti zvané Na Duchárně kousek od Nové Paky, pořádal zde seance a vydával časopis Posel záhrobní.

V muzeu jsou vystaveny také takzvané medijní, neboli automatické kresby a malby, které teoretici umění zahrnují pod pojem art brut. Jsou také úzce spojeny se spiritismem, neboť se má za to, že autorova ruka je při jejich tvorbě vedena andělem, duchem či jiným druhem energie prýštící z hlubin nevědomí.

K Paulánskému klášteru, tyčícím se na opačném konci města, se mi ve vedru nechce. Uprostřed letošního léta víc potěší počet nových fontán a dalších vodních prvků v centru města (čtyři). A když jsme u sčítání: i turistu dobře obeznámeného s realitou českých maloměst překvapí množství kebabáren – napočítal jsem jich pět.

K opuštění devítitisícového městečka směr hrad Pecka stačí chytnout se červené značky. Zpestřit si to můžete zastávkou v kavárně U Ámose či nakouknutím do areálu firmy SQS Optická vlákna – staré továrny, která prošla sympatickou architektonickou konverzí. Potom už se nevyhnete poněkud úmornému stoupání periferií, jejíž fádnost po pár stovkách metrů ukončí půlkilometrový silniční most na trase Jičín – Trutnov.

V tu chvíli už je na dohled autokrosové závodiště Štikovská rokle, což mě naplňuje nostalgií. Televizní přenosy ze soubojů bizarních vozítek, zvaných též „buginy“, bývaly vítaným zpestřením jednotvárných normalizačních nedělí. Zabahněné jezdce jsem tak obdivoval, že si jejich jména pamatuju dodnes. Jak vidno z plakátů na letošní mistrovství Evropy, sláva tohoto sportu i novopackého závodiště trvá.

Za autokrosovou tratí, na které si můžou zařádit i předem objednané skupiny, například v rámci teambuildingu, se nořím do lesa. Vyjdu z něj po třech kilometrech na kraji vesnice Stupná, kterou zanechávám svému osudu a odbočuji ke kostelu svaté Máří Magdaleny. Stojí na vršku obklopeném loukami a jsou odtud krásné výhledy, nechybí ani lavičky – ideální chvíle i místo ke svléknutí propoceného trika a chvilce spočinutí.

Následují dva kilometry po červené značce a otevře se pohled na vesnici Pecka a stejnojmenný hrad. Kolem bývalého kina s bývalým hostincem a monumentální prvorepublikové školy vede stoupání na nedávno zrekonstruované náměstí, kde jsou dva hotely, bistro, kavárna a Muzeum legionářů z Pecky. Hrad, respektive jeho zbytek, se tyčí ještě o něco výš a kromě silnice i schodiště k němu vedou vyšlapané cestičky.

Na nádvoří se chystá večerní koncert Václava Noida Bárty s doprovodem Orchestru Karla Vlacha. Lístky jsou vyprodané, hlásí slečny u vchodu. Nezbývá než vzít zavděk pivem, které v bistru nazvaném Polžicích čepuje spolek Bezdružic. Jde o odkazy na Kryštofa Haranta z Polžic a Bezdružic, který na Pecce pobýval před svou popravou. Ale také na lžíce. Akcí se tu ovšem celé léto koná více.

Kousek za Peckou se od červené odpojuji na modrou. Zaskočí mě cedule s nápisem: „Je-li ti život milý, neváhej a obětuj chvíli. Radši než v ohradníku měřit síly, směřuj kroky okolo k cíli.“ Veršovánku bohužel nedoprovází návod, jak tento pokyn vykonat, takže se nakonec musím dvakrát podplazit pod elektrickým ohradníkem a koutkem oka sledovat, jestli se pasoucí stádo dobytka nedává do pohybu mým směrem.

Útěchou za nevyžádané dobrodružství v podobě přehrazené trasy Klubu českých turistů je Krkonošská vyhlídka na kótě 513 metrů po dalším kilometru chůze. Dřevěná konstrukce připomínající vyšší posed působí bytelně, po osmnácti příčkách tedy vystoupám na horní plošinu. Jsem odměněn rozhledem na všechny strany, přičemž nejdramatičtěji působí severní horizont: Kotel, Studniční hora, Sněžka, Černá hora…

Pak se odehraje setkání, u něhož si ani o mnoho dnů později nejsem jistý, jestli nebylo vyvolané halucinacemi z rozpálené krajiny. Proti mně kráčí lesem mladá černovlasá žena s dívkou předškolního věku a s nimi stádo koz. Výjev působí jako ze starého obrazu: jednoduché plátěné šaty, proutěný košík, provázkové sandály… „Určitě se zastavte u studánky, je to jen krátká odbočka,“ říká mi žena zasněně, než se po krátké konverzaci zase rozloučíme.

Další cesta vede polňačkou, jejíž povrch má cihlově červenou barvu. Způsobuje to vyšší obsah železa v půdě, což je pro tuto část Podkrkonoší typické. Stačí pár kroků a mám nohy od chodidel po kolena zaprášené, jako kdybych právě dohrál tenisovou bitvu na antukovém kurtu. Utěšený úsek mezi poli s dalekými a měnícími se výhledy vystřídá osada Bukovina se vzorně opečovávanými roubenkami chalupářů.

Další amatérský nápis, tentokrát vyvedený vyšisovaným vápnem na prkenných vratech stodoly, na mě vykoukne ve vesnici Brtev: „Václav Havel je nejchytřejší a moc hodný hezký kluk. Je to první pořádný president ČSFR.“ Usmívám se ještě dlouho potom, co tuhle devadesátkovou euforii nechám za sebou. To už se na obzoru vynořují obrysy Lázní Bělohrad, což je cíl mé osmnáctikilometrové výpravy Podkrkonoším.

Jezírko Pardoubek u resortu Tree of life vypadá lákavě, ale jen z dálky. Bohužel ho postihl jev známý z většiny tuzemských vodních nádrží. Namnožily se v něm řasy a sinice, což je obvykle způsobeno přebytkem fosforu, který pochází ze splašků z našich domácností i polí – tedy z čistících prostředků a umělých hnojiv. A když vody ubývá tak dramaticky jako letos, koncentrace těchto živin se ještě zvyšuje.

Z koupání tedy nic nebude. Zbývá ujít poslední kilometr mezi lázeňskými domy, sokolovnou, nepřístupným zámkem. Starosvětské romantiky a technické nadšence potěší funkční meteorologický, nebo též povětrnostní sloup, který v roce 1907 nechal zhotovit a osadit na náměstí K. V. Raise místní okrašlovací spolek – na původní místo byl po opravě slavnostně vrácen loni v červnu.

Mysl výletníka zchváceného hicem a pěti hodinami pochodu je v tuto chvíli už ale pevně upnuta k vidině oroseného půllitru v místní nádražce. Protože do odjezdu vlaku zbývá i po jeho dopití ještě pár minut, lze ocenit domácky vedený výčep s příjemným venkovním posezením nikoliv jedním, ale dvěma kousky z novopackého pivovaru – a na dálku tak pozdravit výchozí bod dnešní trasy.