Přírodou z kavárny do kavárny. Výlet z Hejnic za vodopády a koupelí v horské tůni

Když se v Hejnicích ocitnete po třídenním přechodu Krkonoš a Jizerských hor, těžko se divit, že následující ráno nespěcháte. V pomalém startu nás ještě utvrdila útulná kavárna Hugo na zdejším náměstí, s výhledem na velkolepý chrám a horský masív.

Opouštět její terasu se nám příliš nechtělo, až k poledni jsme se rozhoupali k nenáročnému výšlapu. Na půl dne to však byl výlet akorát.

Volba padla na výstup k vodopádům na říčce Bílý Štolpich, kolem nichž lze pokračovat k bufetu Hřebínek a odtud bukovými lesy požívajícími ochrany UNESCO ke korytu Černého Štolpichu. Tady se podle místních znalců skrývají místa vhodná ke koupání – po desítkách kilometrů ušlapaných v předchozích dnech bychom rádi smočili nejen nohy.

Hned u Huga se můžeme chytnout zelené značky, která v tomto úseku nese jméno Přemysla Šámala – kancléře prezidentů T. G. Masaryka a Edvarda Beneše, jenž se zasloužil o rozvoj českého školství v sudetském pohraničí. Vzdáme tichou poctu statečnému muži, umučenému za války v Berlíně, a současně už nahlížíme přes ploty rodinných domků do bujně kvetoucích zahrádek, využívajících příznivých vodních poměrů horského úbočí.

Po kilometru pohodlné chůze hejnickým předměstím se ráz výpravy mění. Asfalt střídají kameny a kořeny, začínáme nabírat výškové metry. Míjíme první z mnoha křížků a svatých obrázků – znamení, že jsme se napojili na Novou poutní cestu. Vznikla na počátku 18. století a vedla z Liberce přes Jizerské hory právě do Hejnic. Její součástí bývala Křížová cesta se čtrnácti zastaveními, z jejichž původní podoby nic nezůstalo.

Dochovaly se však písemnosti, ze kterých je možné vyčíst, jak vypadala zdejší procesí: „Poutníci putovali s uzlíkem tvarohu v jedné ruce a s růžencem v druhé, bosí s botami přes rameno,“ uvádí infotabule. Úpadek tradice načala druhá světová válka, dokonalo ji vysídlení německého obyvatelstva a nástup komunismu.

V šedesátých letech vyfotografoval autor nádherných knížek o zdejší krajině Miroslav Nevrlý náznaky křížů a obrázků, které poutníci vztyčovali podél cesty a věšeli po stromech. Během následujících let i ty zmizely a až po roce 1990 se místním nadšencům podařilo ve starých mapách nalézt alespoň zlomek míst, kde obrázky visely, a stejná místa ozdobit obrázky novými. Zvolili motiv svatých ochránců, takže je tu vyobrazen například patron houbařů svatý Vít či patron pocestných svatý Kryštof.

V polovině stoupání nás čeká kratičká odbočka k největší přírodní atrakci celého výletu, která nese komplikovaný název: vodopád Malý (Bílý) Štolpich II. Z pohledu do mapy vidíme, že cestou vzhůru k této štolpišské „dvojce“ jsme minuli vodopád označený číslem III., zatímco „jednička“ je ještě kus nad námi. Ke dvojce jako jediné ze všech tří vede turistická značka a je přes ni vystavěna dřevěná lávka se zábradlím. Přesto jsme tady uprostřed krásné květnové soboty sami.

Vodopád není v důsledku jarního sucha nijak monumentální. Víc nás přitahuje pohled do hlubiny, kde se mezi obrovitými balvany s hukotem střídavě vynořuje a mizí horská bystřina. Na opačný břeh oficiální cesta nevede, je sem dokonce zákaz vstupu – všude kolem se rozprostírá Národní přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny.

Teď už se těšíme k bufetu Hřebínek. V lyžařské sezoně bývá obležený běžkaři, teď by tam – soudě podle toho, že jsme dosud potkali pouze jednu skautskou výpravu – nemuselo být takové hemžení. Je to správný odhad: jsou tu všehovšudy tři opalující se dámy, dva cyklisté a hurá, jediná lavička s opěradlem je volná.

K mání je dnes čočková polévka, borůvkový koláč nebo taky „víííítr z Libverdy“ (grog ze zelené s citrónem) a „tetřeví trus“ (rozinky v rumu, čokoláda, šlehačka). Humorné ambice mají i nápisy na víku popelnic: „Papír (ne toaleťák), tácky, peníze, dluhopisy.“ Naopak vážně míněný je vzkaz: „Jsi-li nespokojený, řekni nám to tady. Na síti je každý chytrák, buď odvážný!“

Po vydařeném občerstvení na křižovatce hřebenových cest nás čeká takřka nepřetržitý sestup. A to je správná chvíle poučit se, zač jsou toho Jizerskohorské bučiny, kterými po celou dobu procházíme: „Nejsouvisleji zachovalý komplex horských a podhorských bukových a smíšených lesů v Čechách, vázaný na unikátní vysokohorský reliéf s četnými výchozy žulového podloží,“ necháváme se poučit z informační tabule.

Jizerskohorské bučiny byly před pěti lety zařazeny na Seznam světového dědictví UNESCO. „Jsou skvělou ukázkou přirozeného vývoje lesa bez výraznějšího zásahu člověka. Díky tomu tu můžeme pozorovat procesy, které jinde dávno zanikly – pomalé stárnutí stromů, vznik tlejícího dřeva a obnovu lesa vlastní silou,“ uvádí zdůvodnění.

Roste tady lýkovec jedovatý, kokořík mnohokvětý či bažanka vytrvalá, u vody se daří mléčivci alpskému, čípku objímavému nebo pryskyřníku platanolistému. Najít tu lze i vzácné houby, kterým prospívá množství mrtvého dřeva: vláknice štětinatá nebo korálovec bukový, připomínající mořský korál. To vše se dočítáme na cedulích, při rozpoznávání jednotlivých druhů jsme ale marní. Spíš se tedy kocháme příjemnou chůzí mezi samými listnáči.

Široká a rovná cesta je v mapách zanesená pod názvem Riegelweg a skutečně je z ní cítit německý smysl pro „ordnung“. Některé její úseky jsou navíc vysekané ve skalách, na které je tato odlehlejší část Jizerských hor mimořádně bohatá, necelý půl kilometr vzdušnou čarou odtud je nejvýraznější reprezentant této geomorfologie, skalnatý vrch Ořešník – na zdejší vyhlídce, na rozdíl od Riegelwegu, o turisty nebývá nouze.

Kdybychom se na rozcestí zvaném Pod vodopády dali doprava a vzhůru, dorazili bychom k dalším vodopádům, které leží na říčce Černý (Velký) Štolpich. Pokračujeme však v klesání k Hejnicím, abychom si mohli dopřát koupel v některé z tůní či peřejí na jejím spodním toku.

Zvěsti nelhaly: místeček vybízejících k ponoření do ledové, zato průzračné vody je tu habaděj a k některým vedou vyšlapané pěšinky. Takže ručník s sebou, nebudete litovat… a ochránci přírody snad odpustí.

To už jsou Hejnice takřka na dohled, k asfaltu zbývá poslední půl kilometr. Po napojení na výchozí „Šámalku“ se už zelené trasy nemusíte držet, doporučuji vzít to některou z bočních cest nebo i po loukách rovnou směr klášter – chrámové věže vás spolehlivě povedou. Můžete také zamířit na místní koupaliště.

Duchovněji založení výletníci zřejmě zvolí za cíl etapy Poutní kostel Navštívení Panny Marie – unikátně orientovaný chrám s oltářem obráceným k jihu místo k východu, aby lépe vynikla silueta hor na pozadí monumentální stavby.

Od letošního jara se hejnický kostel může chlubit staronovou parádou: čerstvě zrestaurovaným lustrem, který zdejším farníkům věnoval v roce 1853 hejnický rodák a sklářský magnát Josef Riedel. Téměř pětimetrový objekt z olovnatého křišťálu vyrobila firma Josef Herzel & Co z Kamenického Šenova, aktuální opravu provedla společnost Preciosa.

„V Hejnicích hned za mostem přes řeku Smědou bývala kašna, kde si poutníci omyli nohy, obuli boty a poté teprve vstoupili do kostela,“ uvádí vzpomínka na procesí, která po staletí vedla k severnímu pomezí Jizerských hor.

Jak náš výlet začal, tak i končí. Zavítáme do další, tentokrát klášterní kavárny, respektive Cukrárny u kostela, kde mají na výběr z téměř padesáti druhů lázeňských oplatek a některé příchuti jsou hodně divoké (nechte se překvapit). Doplnit energii ostatně dle místního kronikáře potřebovali i zbožní poutníci, když sem chodili v dobách minulých: „Děti se těšily na vuřty a sladkosti,“ stojí ve vzpomínce na dávná procesí.

Zato při dalších větách už se mírně zastydíme: „Spalo se na seně v ambitech nebo u některého z hejnických sedláků. Brzy ráno se konala zpověď a mše. Odpoledne, opět s botami přes rameno, aby se podrážky neprošlapaly, zase zpátky přes hory domů…“

My raději zůstáváme obutí a vydáme se na nádraží, odkud jezdí autobusy i vlaky směr Liberec. A víme, že se sem máme zase za čím vracet. Dalších zajímavých výprav lze z Hejnic podniknout nespočet.

Hodit se může i tip na pivovar Albrecht v nedalekém Frýdlantu, který musíme taky prozkoumat. Je z něj výhled na zámek, který mohl být předlohou pro stejnojmenný román Franze Kafky. Vlak z Hejnic do Frýdlantu jede dvacet minut s přestupem v Raspenavě. Kafka cestoval do Sudet jako pojišťovák kontrolovat bezpečnost práce v textilních továrnách. My můžeme rovnou do pivovaru.