Karlovy Vary online: Americké mumlání po česku. Jaký je nový film Mistryně

Aktuální zpravodajství, recenze i rozhovory z posledních dnů festivalu najdete zde.

Francouzskou hvězdu posledních festivalových dnů Juliette Binoche mohli návštěvníci festivalu tento čtvrtek zažít také na debatě v rámci cyklu KVIFF Talks. Vzpomínala v ní mimo jiné na svůj první mezinárodní film Nesnesitelná lehkost bytí podle románu Milana Kundery, v němž hrála Češku.

„Obsadili mě deset dní před natáčením, tak jsem se rychle musela naučit mluvit anglicky s českým přízvukem. Na natáčení mám ale krásné vzpomínky. Každé ráno jsem četla Kunderu,“ líčí herečka, která si pamatuje i setkání s dnes již nežijícím literátem. „Byli jsme spolu všichni před natáčením na večeři. Byl jemný a pozorný, ale mluvila hlavně jeho žena,“ dodává Juliette Binoche v narážce na Věru Kunderovou.

Divákům vyprávěla Francouzka také o polském režisérovi Krzysztofu Kieslowském, v jehož slavném dramatu Tři barvy: Modrá ztvárnila hlavní roli. „Natáčení bylo bezstarostné, hodně jsme se smáli. Vše bylo rychlé a jednoduché. Chtěl hodně zkoušet a pak točil jen jeden dva záběry. Byl tak zvyklý z Polska, kde neměli peníze. Říkala jsem mu, že ve Francii si může dovolit víc záběrů. Ale on odpověděl, že to by pak měl ve střižně moc voleb,“ uvedla herečka.

Se zahraničními režiséry spolupracuje pravidelně, jeden takový projekt jí vynesl Oscara. „Ceny jsou jen důsledek a je nebezpečí brát si je osobně, jako že si je zasloužíte. Ale mohou vám dát křídla,“ okomentovala ocenění za Anglického pacienta z roku 1996. O přesunu do Hollywoodu prý nikdy neuvažovala, už proto, že má dvě děti, řekla v debatě moderované novinářkou Martou Balaga z časopisu Variety.

O nezdolné odvaze lezců, kteří se vydali pokořit druhou nejvyšší horu světa K2, vypráví dokumentární film Poslední vrchol. Snímek s tragickým vyústěním představil režisér Amir Bar-Lev na karlovarském festivalu.

Divákům popsal, že pro štáb byla klíčová komunikace s účastníky, jelikož vyprávění stojí na jimi pořízených záběrech. Komplikovanou situaci chtěli autoři prostřednictvím rozhovorů nahlédnout z různých perspektiv a nabídnout co nejvíce interpretací. Součástí filmu jsou tragická úmrtí. Tvůrci se ptají, zda se jim dalo předejít nebo kdo udělal chybu. V centru stojí nekompetence zážitkové firmy, jež výstup organizovala.

Podle uměleckého ředitele festivalu Karla Ocha film nabízí „spektakulární podívanou do míst, kam se většina horolezců nikdy nevyšplhá“. Zároveň předkládá „komplexní úvahu o mnohdy naivní lidské pošetilosti tváří v tvář přírodě a jejím extrémům, stejně jako o postupné komercializaci extrémních outdoorových sportů, jdoucí ruku v ruce s nárůstem sociálních sítí“, uvedl Och.

V karlovarské hlavní soutěži měl světovou premiéru snímek Za deštěm. Natočila ho sedmasedmdesátiletá chilská režisérka a střihačka Valerie Sarmiente, která na sebe upozornila jako střihačka děl tamního režiséra Raúla Ruize. Dnes už má na kontě dávno spoustu vlastních snímků, za něž dostala cenu v San Sebastiánu a které uvedla na Berlinale nebo v Benátkách. Její retrospektivu před časem představila pařížská Cinémathèque Française, sympozium o jejích dílech se konalo na Stanfordově univerzitě.

Diváky v Karlových Varech režisérka oslovila španělsky. „Dobrý podvečer, moc vám děkuji, že jste se přišli podívat na film, který vám přivážíme z takové dálky. Chtěla bych zmínit dva lidi, kteří na něm pracovali, ale už s námi bohužel nejsou, a to jsou autor hudby Jorge Arriagada a Omar Saavedra​, který pracoval na scénáři,“ řekla pouze Valerie Sarmiente.

Hrdinka jejího filmu Sofía právě dokončila studium psychologie ve Valparaísu a vrací se do rodného chilského města Valdivia. Když je nalezena mrtvola malé holčičky, v Sofíi to probudí vzpomínky na sexuální zneužívání, které zažila v dětství. „Jako na poškrábaném filmovém pásu, který připomíná déšť, se Sofía musí rozhodnout, zda potlačí vyplouvající vzpomínky, nebo se podívá dál za déšť, až za pohřbený strach celé jedné země,“ stojí v anotaci snímku.

Ke snaze vlády převést financování veřejnoprávních médií na státní rozpočet se na karlovarském festivalu tento čtvrtek vyjádřil prezident Petr Pavel. Toho večer čeká schůzka s českými filmaři.

„Rád bych si vyslechl jejich názor na českou filmovou tvorbu a její podporu, co považují za dobré, co případně vidí jako rizika. Samozřejmě to souvisí s otázkou financování České televize, protože ta financuje nebo do značné míry přispívá k tvorbě našich nových filmů. A nějaké podstatnější snížení zdrojů na veřejnoprávní televizi by určitě se odrazilo i na naší filmové tvorbě, což by byla škoda. Co jsem měl možnost dosud slyšet, tak její kvalita obecně roste a byla by škoda ten trend nějakým způsobem pokazit,“ uvedl prezident vpodvečer na krátkém setkání s novináři.

Hlava státu chce proto ze své pozice upozorňovat na problémy, které se ve vládních návrzích objeví. „A jestli je záměr udělat jakoukoliv změnu, tak by měl být dobře zdůvodněn a zanalyzován. Například i tím, když řeknu, že jakoukoliv činnost převedu finančně na státní rozpočet, tak kde na to vezmu zdroje. Což jsme zatím také neslyšeli. Já si myslím, že je fér tyto otázky klást a vláda by na ně měla taky správně odpovědět,“ uvedl Petr Pavel.

Na karlovarském festivalu ve čtvrtek viděl jen film Šeptej od režiséra Davida Ondříčka z 90. let minulého století. „Přiznám se, že jeden z důvodů byl i časový, protože jsem měl okno pouze dnes,“ objasnila hlava státu. „Byl jsem rád, že se to tak sešlo, protože je to český film. Jsem rád, když se mohu podívat na českou tvorbu,“ uzavřel prezident.

Deset let se Zdeněk Tyc, režisér filmů Žiletek nebo Smradi, snažil natočit svůj nejnovější projekt Město otců. Tento týden jej představil na karlovarském festivalu. Vyprávění o hledání rodinné identity vymýšlel, zatímco řešil vztah s bratrem. S ním mnoho let těžko nacházeli společnou řeč, což novinka reflektuje.

Vypráví o otci a synovi, kteří mají společné snad jen křestní jméno Richard a panelákový byt v Adamově. Hřmotný dobromyslný třicátník z fabriky poslouchá metal a přítelkyni si do života pouští jen částečně. Subtilní učitel na penzi, který jej po odchodu matky vychoval sám, je ztělesněním něhy a pochopení. Jejich poklidně sdílenou realitu naruší náhlá smrt matky, jež žila opodál.

„Film se narodit chtěl, byť jsem si deset let připadal jako oběť svého rozhodnutí,“ říká Zdeněk Tyc, který novinku do Varů přivezl po boku herců Vladimíra Javorského, Igora Chmely a Jana Vondráčka.

Ten si film pochvaluje. „Během projekce jsem se dojal tak, že ze mě všechno spadlo. Viděl jsem něhu. Jako otce dvou velkých dětí mě rodinné hledání a ztrácení se v průběhu let zasáhlo,“ řekl Vondráček.

„Neberte mě za slovo, neviděl jsem všechny filmy, ale mám pocit, že teď se v kinematografii upřednostňují ženská témata, jež například ukazují trpící matky. Tenhle film ukazuje, že mohou trpět i muži,“ doplnil Chmela. Dále ve snímku účinkují Tomáš Vravník, Lucie Trmíková nebo Pavlína Štorková. Město otců do kin zamíří v říjnu.

Podle filmového kritika Tomáše Stejskala rozvíjí režisér Bohdan Karásek v české kinematografii žánr, kterému se v Americe začalo říkat mumblecore. Stojí na přirozených, často improvizovaných dialozích, na neokázalosti a přesvědčivosti. „V novince Mistryně, kterou uvedl na karlovarském festivalu, jej dovádí do ještě jemnější podoby než v předchozím snímku Karel, já a ty,“ líčí kritik.

Tento film z roku 2019 zachytil dvojici, která si dává pauzu ve vztahu, aby zjistila, co jí chybí. Nyní natočil Karásek snímek o lékařce, jež zjišťuje, že je těhotná. A rozhodne se to osobně sdělit expříteli, jenž náhodou zrovna přijíždí do Liberce, kde se děj odehrává.

„Většina filmu zachycuje tohle celkem obyčejné setkání dvou lidí, kteří se nerozešli ve zlém a mají po letech potřebu toho hodně probrat. Karásek v té všednodennosti nachází řadu křehkých témat, která prostě jen plynou. Nestane se nic převratného, přesto se hrdinové promění: díky schopnosti a ochotě naslouchat tomu druhému,“ popisuje kritik.

Jiří Havelka a Marie Švestková v hlavních rolích kráčejí ke kameře podobně jako hrdinové například romantického dramatu Před úsvitem od Richarda Linklatera. „Lze tu cítit ozvuky autora francouzské nové vlny Érica Rohmera i mladších amerických nezávislých filmařů jako Andrewa Bujalského, s jehož jménem bývá žánr mumblecore spojován,“ srovnává dále recenzent.

Podle něj je Mistryně subtilní drama zachycující intimitu mezi dvěma lidmi. Nepotřebuje krize, dramatické střety ani vášnivá vzplanutí citů. „Možná kvůli této obyčejnosti se snímek nedostal do žádné ze soutěžních sekcí a Karlovy Vary ho zařadily do kategorie Zvláštní uvedení. Klidně by si ale místo v soutěži zasloužil. Už proto, že jde o dílo vybízející k empatii a ochotě naslouchat. Což jsou vlastnosti, které jsou v dnešní době potřebné a vzácné,“ uzavírá Tomáš Stejskal.

20 minut. Tolik mají novináři na rozhovor s největšími hvězdami karlovarského festivalu, jako jsou Harvey Keitel, Jesse Eisenberg, Maggie Gyllenhaal či Juliette Binoche. Podle redaktora Seznam Zpráv Jonáše Zbořila se interview většinou odehrávají v salonku grandhotelu Pupp, případně v hotelu Thermal.

„Jdete na řadu,“ usmívá se pracovnice festivalového tiskového oddělení a zve čtyři až pět žurnalistů českých i zahraničních médií do místnosti, kde už sedí připravený host. Harvey Keitel se usmívá ve slunečních brýlích, prosí ještě jedno espresso bez kofeinu. „Z toho hrníčku se hrozně zvláštně pije,“ vtipkuje osmaosmdesátiletý herec v uvolněné atmosféře.

Z novinářů je ale cítit nervozita, popisuje redaktor. Každý má trochu jinou agendu, chce se dotázat na jiné věci. Ti čeští se potřebují ptát na dojmy z Varů či vzpomínky na natáčení s českými režiséry. Novináři ze zahraničních médií chtějí vědět víc o aktuálních projektech.

Podle Jonáše Zbořila je před setkáním s hvězdou nutné se mezi sebou dobře zkoordinovat, promyslet systém, jakým by otázky mohly jít za sebou. „Platí také nepsaná pravidla: neskákat si do řeči, nepokládat víc než jeden doplňující dotaz. A proboha - hlavně to špatnou otázkou nepokazit ostatním,“ líčí Zbořil.

Jeden zahraniční novinář se ptá Maggie Gyllenhaal na to, proč feminizovala příběh spisovatelky Mary Shelley o Frankensteinovi. Herečka je zaražená: „Feminizovala?“ Vlídná atmosféra mizí. Ale jen na pár vteřin. Hollywoodská hvězda je dost profesionální na to, aby znovu nasadila úsměv.

Když se všechno daří, což se naštěstí stává ve většině případů, novináři fungují jako jeden člověk. A rozhovor s hvězdou připomíná dialog dvou vzájemně si důvěřujících lidí. Když pak Harvey Keitel vypráví o svém mladickém bloumání po newyorském Coney Islandu nebo o tom, jak se s režisérem Martinem Scorsesem při natáčení skládali na sendviče, v salonku grandhotelu Pupp je ticho jako v kinosále.

Po 25 letech mohli diváci karlovarského festivalu opět vidět hořkosladkou komedii Babí léto od Vladimíra Michálka. Dominují jí herecké výkony Vlastimila Brodského, Stanislava Zindulky a Stelly Zázvorkové. Každý za svou roli získal Českého lva.

„Jsem rád, že se naše malá delegace po letech zase sešla,“ řekl producent Jaroslav Bouček, který na festivalu uváděl i tragikomedii Kopytem sem, kopytem tam. „Tenhle film je vázaný k Jirkovi Bartoškovi. Šlo totiž o jeho první a poslední producentský počin. Evokuje vzpomínku na mého nejlepšího kamaráda, díky kterému tento festival existuje,“ dodal.

Režisér Vladimír Michálek poděkoval divákům, že jich přišlo tolik. „Pamatuji si, když mě Jarda se scénářem oslovil. Chtěl udělat Vlastimilu Brodskému takový medailonek. Já se s tím tehdy nehodlal spokojit a trochu jsem bojoval. Nakonec ale film obletěl svět a všichni byli fascinováni hereckými výkony. Tak si ho užijte,“ vzkázal Michálek sálu v Císařských lázních.

Také na takzvaný trezorový film Vtáčkovia, siroty a blázni, který natočil Juraj Jakubisko, vzpomínala na karlovarském festivalu herečka a diplomatka Magda Vášáryová. Snímek vznikl v roce 1968. „V některých záběrech byli skuteční ruští vojáci při invazi. Jeden do mě strčil samopalem, to se opravdu stalo,“ popsala představitelka Marty. Film šel okamžitě po natočení do trezoru, podle Vášáryové dvacet let nebylo možné vyslovit ani jeho název. Až na karlovarském festivalu v roce 1990 obdržel Cenu Mezinárodní asociace filmových kritiků FIPRESCI.

Sedmasedmdesátiletá herečka a diplomatka tuto klasiku následně slavnostně uvedla v městském divadle. Na letošním ročníku festivalu Vášáryová převezme cenu prezidenta festivalu.

„Vybrala jsem ten film proto, že je to jedno z vrcholných děl Juraje Jakubiska. Jako každé geniální dílo obsahuje varování a odkaz, na co bychom si měli dát pozor,“ zdůvodnila herečka, proč si přála připomenout právě Vtáčkovia, siroty a blázni. „Je to film, který si pouštěli každý rok na Ústředním výboru Komunistické strany Československa, aby se přesvědčili, že tohle už nikdy nedopustí,“ dodala s nadsázkou.

Při besedě pro KVIFF.TV se jí publikum ptalo na odkaz Václava Havla, postavení žen nebo která z profesí ji nejvíce ovlivnila. „Každá mě ovlivňuje jinak, třeba součástí každé diplomatické večeře je losos, často se špenátem. Lososa už nemusím,“ uzavřela odlehčeným tónem diskuzi Vášáryová, která byla velvyslankyní v Rakousku a Polsku.

Na debatu ji doprovodila dcera, spisovatelka Hana Lasicová, která je podle časopisu Forbes nejúspěšnější slovenskou influencerkou. „Herečkou jsem nikdy být nechtěla, to mě ani nenapadlo. Otec filmování nesnášel a máma vždycky vzdychala, když odcházela,“ řekla dcera Vášáryové a herce a dramatika Milana Lasici. „Já když napíšu nějaký článek, tak si ho přečte pár tisíc lidí. Ale nedávno jsme uklízely ledničku a to video vidělo asi 150 tisíc,“ reagovala matka na dceřin výběr povolání.

Stříbrného medvěda za režii na letošním ročníku německého Berlinale získal Grant Gee s hraným filmem Everybody Digs Bill Evans. Snímek o skutečné krizi v životě slavného jazzového pianisty Billa Evanse poté, co mu v roce 1961 při autonehodě tragicky zemřel kontrabasista, nyní promítá karlovarský festival. Film zde slavnostně uvedl herec Barry Ward, bývalý porotce festivalu a představitel jedné z menších rolí.

„V roce 2016 koupil režisér Grant Gee a producentka Janine Marmot práva na knihu Intermission, pak pověřili jednoho z nejlepších irských scenáristů Marka O'Hallorana, aby podle ní napsal scénář,“ popsal vznik snímku herec.

Natáčeli na západě Irska. „Výborná irská architektka Ellen Kirk tam vytvořila New York a Floridu začátkem 60. let. Spolu se skvělým kameramanem Piersem McGrailem se inspirovali fotografickou sérií Jazz Loft od W. Eugena Smithe, která se celkově hodně odrazila v estetice filmu,“ dodává Barry Ward.

Divákům také přetlumočil doporučení od režiséra, aby si hned pustili nahrávky Billa Evanse. „Možná je teď víc oceníte, když budete vědět, jak nelehká cesta k nim vedla,“ vzkázal Grant Gee do Karlových Varů.

Na začátky seriálu Rodina Sopránů vzpomínal jeho tvůrce David Chase na karlovarském festivalu. Podle něj se stanici HBO, jež průkopnické drama uváděla, nedostává zaslouženého uznání. Když na přelomu milénia začala vysílat Rodinu Sopránů, nic podobného tu dle Chase neexistovalo.

„Seriál dlouho testovali. Hodně riskovali. Já jsem nikdy předtím neměl úspěšný pořad. Někdejší šéf HBO mi říkal, že nemusím dělat věci jen proto, že můžu, to bylo velmi chytré. Primárním cílem televize bylo tehdy prodávat produkty, reklamní sloty. Nechtěli tak nikoho rozladit. Program byl velmi striktní v tom, co tvůrci mohli vyjádřit. Jakmile se průmysl tohoto zbavil, bylo to skvělé,“ řekl ve Varech David Chase.

Pragmaticky a osobitě odpovídající scenárista i producent popsal filmový průmysl bez obalu. Souhlasil s tvrzením, že filmařské prostředí je motivované strachem a chamtivostí. Podivil se, že je tento byznys stále udržitelný, když dle jeho slov bylo v historii jen něco okolo 6 procent filmů výdělečných. „Studia chtějí točit to, co už lidi dříve viděli. To, co jim vydělalo peníze. Z těchto predikcí ale nikdy nic dobrého nevzešlo. Diváci by neměli vidět, co chtějí, element překvapení je zásadní,“ uvažuje Chase.

Na otázku, co si dnešní tvůrci mohou vzít z jeho úspěchu, odpověděl: „Dělej, co chceš, a ty nahoře neposlouchej. Zní to směšně, jako ze střední školy. Ale je to tak. Navíc musíte mít štěstí.“

Chase začal psát Rodinu Sopránů původně jako filmový scénář o muži, který musí dát svou problematickou matku do domova důchodců, něčím podobným totiž procházel sám tvůrce. Chtěl však do příběhu implementovat napětí, nebezpečí a humor. Vyplynulo mu z toho, že by protagonista měl být mafián. Když však námět prezentoval agentovi, ten mu sdělil, že mafiánských filmů teď bylo hodně a nikdo je nechce. Chaseův čas přišel až ve chvíli, kdy televize chtěla natočit adaptaci Kmotra. Chase jí místo toho nabídl svůj námět a z filmu se stal seriál.

Scenárista se rozmluvil také o přijetí filmu Všichni svatí mafie z roku 2021. „V kinech šlo o neúspěch, na streamu se mu dařilo dobře. Od začátku jsme chtěli dělat béčkovou gangsterku. Ne jak se dnes říká origin story Tonyho Soprana. Film byl totiž propagovaný jako prequel. Udělali jsme ale chybu. Třeba o otci Chrise v seriálu několikrát mluvíme jako o alkoholikovi a feťákovi. Ve filmu jsme na tuhle skutečnost evidentně zapomněli,“ uzavírá David Chase.

Francouzská herečka a režisérka Juliette Binoche, která přiletěla ve středu, má za sebou první oficiální vystoupení na karlovarském festivalu. Ve čtvrtek odpoledne se prošla po červeném koberci a uvedla ve Velkém sále hotelu Thermal svůj film V nás, který také režírovala.

Snímek se ohlíží za jejím projektem s tanečníkem a choreografem Akramem Khanem, s nímž Juliette Binoche v roce 2007 vytvořila taneční představení In-I a objevila s ním sto nejrůznějších míst po celém světě.

Herečka karlovarským divákům popsala, že první myšlenka natočit film vznikla, když ležela v Londýně na masáži čelem dolů. „Navštívila jsem taneční představení muže mé masérky, pak jsme se zavřeli do studia a tančili. Po dvou letech jsme se sešli. Neznali jsme se, jen jsme se chtěli naučit to, co umí ten druhý. On chtěl hrát, já tančila,“ řekla.

Po půlročním turné s naučenou choreografií ji prý herec a režisér Robert Redford ponoukl, že z toho musí být film. „A já ho poslechla. Nechtěla jsem ve filmu vysvětlovat úplně všechno, čím jsme si prošli. Naopak jsem chtěla, aby ho diváci sami procítili, aby byli tvůrci. Občas je to celé zamlžené, je tam víc otázek než odpovědí. Ale na konci se ze všech stanou tvůrci a budou chtít dělat to, co ještě nikdy nezkoušeli,“ uvedla herečka ve Varech.

Někteří hosté 60. ročníku festivalu pokračovali do Prahy, kde měli další program. Například hollywoodský herec Dustin Hoffman se byl podívat na výstavě Hit By News v holešovickém Centru současného umění DOX.

V letním kině na jeho terase mohou lidé 11. srpna zhlédnout film Všichni prezidentovi muži, ve kterém Hoffman hraje po boku Roberta Redforda.

Krátce poté, co zastupoval Česko na ostře sledovaném summitu NATO, zavítal prezident Petr Pavel na karlovarský festival. Do lázeňského města přijel ve čtvrtek po poledni s první dámou Evou Pavlovou. Přivítal je výkonný ředitel festivalu Kryštof Mucha.

Pavel s manželkou navštívil projekci filmu Šeptej režiséra Davida Ondříčka z 90. let minulého století. Také stihl krátký rozhovor s moderátorem Markem Ebenem, který se ho zeptal, jaký film by zhlédl, kdyby si ho mohl sám vybrat. „Asi by to bylo podle nálady, kvůli odreagování třeba nějakou komedii, klidně českou klasiku,“ řekl prezident. Večer ho čeká setkání s českými filmaři.

Tři muže, kteří v roce 2014 dobrovolně narukovali do ukrajinské armády, aby se na východě země bránili ruské invazi, sleduje dokumentární film nazvaný Zemřít za život. Ukrajinská režisérka Julija Hontaruk ho představila na karlovarském festivalu.

Po dvou letech na frontě protagonisty každou vteřinu provázejí strašlivé zážitky, přesto se snaží navrátit do civilního života. Po začátku plnohodnotné ruské invaze v únoru 2022 však jsou nuceni opět čelit válce.

Všichni tři vojáci se štábem přijeli do Karlových Varů a debatovali s diváky, kteří je odměnili dlouhým potleskem vestoje. „Když v roce 2014 vypukla válka na východě, řada Ukrajinců ji nevnímala jako svou válku, jako válku proti celé Ukrajině. Vnímali ji s určitou lhostejností a právě ta umožnila, aby se ta válka rozrostla. Všichni známe rčení o tom, že aby zlo zvítězilo, stačí, aby dobrý člověk nedělal nic. Dnes svobodný svět opakuje stejnou chybu. Vnímá válku na Ukrajině jako cizí, ne svou,“ řekl ve Varech protagonista přezdívaný Šachta.

Podle něj dnes svobodný svět dospěl k tomu, že své domovy bude muset bránit silou. „Teď na cestě Ruska stojí Ukrajina. Vzali jsme na sebe břímě, aby existovala možnost pořádat tak krásné festivaly, jako je tento. Abyste byli v bezpečí. Potřebujeme jen vaši podporu, ne lhostejnost,“ zakončil svou řeč jeden z hrdinů filmu a vysloužil si další potlesk.

Jeho kolega přezdívaný Tanečník přidal recept, jak v této době vychovávat děti. „Nejdůležitější v životě je zažít a dát co nejvíc lásky. Být upřímný, slušný a statečný. Děti to uvidí a budou vás následovat,“ vzkázal.

Traumatizovaný hrdina přijíždí vyučovat na malém gymnáziu do podhorského městečka, kde jsou všichni až podezřele šťastní. Ukáže se, že je to díky patnáctiletému Matteovi a jeho nadpřirozenému daru. Hororový film nazvaný Údolí úsměvů uvedl na karlovarském festivalu italský režisér Paolo Strippoli.

Podle něj snímek pojednává o uzdravování, které se zvrtne v nezdravý fanatismus. „Sám jsem ze všeho v životě hodně vyděšený. Nejsem odvážný, i když bych rád byl. Při psaní mě zajímají vnitřní démoni, ty jsou nejděsivější. Nevěřím v koncept dobra a zla. Chci vyprávět morálně ambivalentní příběhy, ukázat, jak jednoduché je stát se dobrem, nebo naopak zlem,“ řekl ve Varech.

Kombinace křehkosti a násilí pro něj tvoří opěrný bod. Postava Mathea, teenagera přinášejícího víru, je prý roztomilá i děsivá zároveň. „Není to kritika náboženství. Ale film o útlaku a násilí, které si náboženstvím ospravedlňujeme. Vyprávím o zneužívání víry,“ přibližuje filmař religiózní motivy.

Ačkoli jsou Italové silně věřící a katolicky založení, snímek podle něj doma kontroverzi nevyvolal. „Pracuji s kanonickými jevy, které Vatikán neuznává. To, že specifická komunita někde uctívá konkrétní osobu, bylo ve 20. století velmi běžné. Dělal jsem film s respektem k těm, kteří v podobná dogmata věří. Vyrůstal jsem v katolické rodině, byť ne tolik konzervativní. Teď mám ale problém věřit. Věřící plně respektuji a obdivuji je. Je důležité v něco věřit, ale musíme být opatrní,“ dodal Paolo Strippoli.

V programové sekci Horizonty dnes karlovarský festival uvedl film Domovina polského režiséra Pawla Pawlikowského. Černobílý snímek vyprávějící o návratu spisovatele Thomase Manna do poválečného Německa letos získal cenu za režii ve francouzském Cannes. Hlavní role slavného spisovatele a jeho dcery Eriky ztvárnili Hanns Zischler a Sandra Hüller.

Novinku začnou česká kina promítat koncem roku, návštěvníci festivalu ji mohou vidět ještě v sobotu večer v Městském divadle.

Přes 40 procent šetření, které zatím inspektoři České obchodní inspekce provedli na karlovarském festivalu, skončilo konstatováním nedostatků.

Inspektoři v prvních dnech uskutečnili 48 kontrol. „Nedostatky dosud zjistili ve 20 kontrolách. V devíti kontrolách se jednalo o porušení v oblasti poctivosti prodeje, nejčastěji jsme zjišťovali nedodržení deklarované míry nápoje či hmotnosti pokrmu a neumožnění spotřebiteli ověřit si správnost podaného množství kvůli tomu, že prodávající neměli k dispozici úředně ověřené měřidlo,“ říká ředitel regionálního inspektorátu Jan Řezáč.

V 18 případech se inspektoři zaměřili na prodej alkoholu mladistvým. Podávání a prodej piva, vína či lihovin osobám, které ještě nedosáhly plnoletosti, shledali v 11 případech. „V jednom případě rovněž nebyla u alkoholického nápoje podaného mladistvým figurantům dodržena míra,“ doplňuje Řezáč.

V sedmi případech, kdy šlo o méně závažné nedostatky, byla uložena pokuta příkazem na místě v úhrnné výši 19 tisíc korun. Dalších 13 závažnějších případů bude řešeno ve správním řízení. Na loňském ročníku festivalu inspektoři provedli 94 kontrol, z toho ve 46 případech shledali nedostatky.

„Pocit, že jsi dobrá máma, musíš najít v sobě,“ říká herečka Tereza Ramba. V rozhovoru s Jonášem Zbořilem z karlovarského festivalu mluví o nedávné minisérii Monyová i o tom, jak člověka ničí vlastní tlak na výkon.