Hollywoodská hvězda Harvey Keitel: Námořní pěchota mi dala pocit, že jsem někdo

Za svou téměř šedesátiletou hereckou kariéru zažil začátky nejvýznamnějších hollywoodských režisérů. Od Martina Scorseseho po Jane Campion. V rozhovoru pro uzavřenou skupinu novinářů ale sedmaosmdesátiletý americký herec Harvey Keitel vzpomíná hlavně na to, jak důležité pro něj byly roky strávené u námořnictva. „Dala mi pocit, že jsem někdo,“ říká o armádě, která ho vysvobodila z období plného bloumání po newyorském Coney Islandu.

Keitel, který je hostem karlovarského festivalu už potřetí, líčí také setkání s Quentinem Tarantinem, nebo uvažuje nad budoucností umělé inteligence v herectví. A záludně odpovídá na otázku, jakým projektům by se v příštích letech chtěl věnovat.

Ve Varech jste uvedl film Špinavé ulice. Pochází téměř ze samého startu vaší kariéry. Jaké bylo točit se začínajícím režisérem Martinem Scorsesem a tušil jste, že to pro vás bude zlomové?

Ano i ne. Dělal jsem svůj první film. To byla velká věc. Jestli jsem tušil, že to bude zlomový moment? Určitě ne. Nevěděl jsem, že to dojde tak daleko. Byla to nízkorozpočtová záležitost. Potkal jsem Martyho na New York University, měl dělat svůj studentský film, myslím, že to byl první snímek na 35mm pásku natočený studentem. Nedostal jsem za tu roli zaplaceno. S Martym jsme se skládali na sendviče.

Jaký byl váš první dojem z Martina Scorseseho?

Velmi silný. Pocházel z křesťanské rodiny na newyorské Lower East Side, já z židovské čtvrti v Brooklynu. Měli jsme hodně společného: sice jiná náboženství, ale lásku jeden ke druhému, vzájemnou hravost. Hned jsme to v sobě navzájem poznali. A také jsme si všimli, že židovské i křesťanské rodiny mají stejné problémy. Takže to byl hezký začátek, hned jsme se měli rádi a měli jsme stejný smysl pro humor.

Nestál jste jen u začátku Scorseseho kariéry, stejně tak jste se objevil v debutech Paula Schradera, Ridleyho Scotta a spousty dalších filmařů, ze kterých se staly hvězdy. Jak se vám podařilo držet prst na tepu doby a mít přehled o nových talentech?

No, zároveň je třeba říct, že spousta úžasných, talentovaných lidí je bez práce. Přiznejme si, filmařina je obor, kde je poměr nezaměstnaných tak vysoký, až by si člověk říkal, že se do toho nemá smysl pouštět. Přitom filmy nutně potřebujeme. Politika nám nepomáhá, náboženství nám nepomáhají, jsou spolu v konfliktu, všichni se navzájem zabíjejí.

Můj hrdina je Aristoteles, který řekl, že ke změně člověka a kultury je potřeba víc než slova. Je k tomu třeba umění. Věřím tomu. Neznamená to, že musíte být malířem nebo hercem. Ale musíte zvládnout být sám sebou.

Zmiňujete náboženství a sílu umění. V začátcích jste měl hodně drsných, katolických rolí. Pak jste se posunul k židovským rolím. Natočil jste třeba Tatéra z Osvětimi. Mluvil jste pak o snaze porozumět tomu, jak se náboženství vyrovnávají se světem a jak to ovlivňuje vaši tvorbu. Stal jste se během kariéry duchovnějším?

Určitě ano. Ale povím vám o jiném místě, které velice respektuji. V sedmnácti letech jsem se stal příslušníkem námořní pěchoty Spojených států. To mi zásadně změnilo život. Dalo mi to sílu, naučilo mě to být v kontaktu s vlastními emocemi – se strachem, láskou, s kamarádstvím, s hrdostí. Takové věci člověka posílí. Nesetkával jsem se s předsudky ohledně náboženství, jen zřídkakdy. Opravdu to byl pro kluka z Brooklynu dobrý začátek.

Jak to ovlivnilo vaše pozdější umění?

No, to je složitější. Námořní pěchota mi zachránila život. Byli jsme tři – já a mí dva kamarádi. Nechali jsme školy, to byla chyba číslo jedna, poflakovali jsme se po ulicích, po promenádě na Coney Islandu. Nebyli jsme špatní kluci, nebyli jsme v žádném gangu, nic takového. Ale po škole jsme se vydali špatným směrem. Měli jsme zůstat a vzdělávat se.

Námořní pěchota mi každopádně dala pocit, že jsem někdo. Získal jsem identitu, na kterou můžu být hrdý a které se můžu oddat. Inspirovalo mě to, zároveň to byla výzva. Dokážu tohle přežít? Nakonec jsem to zvládl. Já i mí dva přátelé.

Herectví je ale skoro jako krádež identity. Proč jste si vybral zrovna tenhle obor?

Identita se nedá koupit v krabici s keksy. Identita je cesta na celý život. Někdy se to zastaví, pak to znovu začíná, říká se tomu dospívání.

Často mluvíte o tom, že vaši rodiče měli imigrantské kořeny, tvrdě pracovali, otec vám herectví rozmlouval. Přejít z námořní pěchoty k herectví zní dost bláznivě. Nebylo to těžké rozhodnutí?

Vůbec ne. Když jsem odešel z námořní pěchoty, nudil jsem se. Pracoval jsem v New Yorku, nějakou dobu prodával dámské boty na Manhattanu, ale holky, které se mi líbily, chtěly jen vysokoškoláky. Pak jsem dělal nějakou nicneříkající práci pro město. Přišel za mnou jednou mladý muž, takový pohledný Řek, a povídá: „Nechceš se mnou zajít na lekce herectví?“

Tak to celé začalo. Zase jsem se cítil jako nikdo. Jako postava z Kafkovy povídky. Tak jsem řekl ano. Šel jsem s ním na ty lekce. On z pohovoru odešel a já zůstal. A dopadlo to takhle.

Na čem teď pracujete?

Na něčem, co mě opravdu vzrušuje. Moje žena napsala scénář, je také režisérka a herečka. Pracujeme na tom spolu. Je to tak trochu jako partyzánská válka – není to hollywoodský film, ale natáčí se v Hollywoodu, protože tam bydlíme. Máme ve štábu spoustu vysokoškoláků. Uvidíme, kam se to vyvine.

Podle čeho si teď vybíráte projekty? Co byste si přál dělat?

Co bych si přál dělat? Poslyšte, jako lidská bytost musíte čelit tolika věcem. Já bych toho chtěl hrozně prozkoumat. Svoje strachy, svoje lásky, touhy, své chyby, úspěchy, všechno. To, že budu muset čelit smrti. To se dá všechno propátrávat skrz umění.

V Karlových Varech jste potřetí. Co vás přivedlo zpátky?

Přece filmový festival. Chci říct, že festivaly jsou důležitější než kdy jindy - kvůli společenské situaci ve světě. Politika je katastrofa, náboženství v konfliktu. Nedokážu si představit nic pitomějšího než soudit někoho podle jeho vyznání nebo barvy kůže. A stejně to pořád děláme. Takže co nám pomůže objevit něco jiného, produktivnějšího? Umění, jak řekl můj přítel Aristoteles, je východisko.

Na chvíli se vrátím k těm začínajícím filmařům, se kterými jste spolupracoval. Jedním z nich byl i Quentin Tarantino.

Ano. Napsal scénář, dala mi ho jedna kolegyně z hereckých studií. Jednou mi zavolala a řekla: „Mám tu něco, co by se ti myslím mohlo líbit.“ Jmenovalo se to Gauneři, Reservoir Dogs. A takhle jsme se seznámili s Tarantinem.

Pamatujete si první dojem ze setkání s ním?

Zaklepal na dveře, otevřel jsem a on povídá: „Dobrý den, pane Keitl.“ Já na to: „Je to Keitel. Ale stejně pojďte dál.“

Dlouho jste byl spoluprezidentem organizace The Actors Studio. Jak se stavíte k umělé inteligenci v herectví?

Je před námi nebezpečí. Možná se dá umělá inteligence využít k dobrým věcem, ale je v tom také riziko. Právě jsem četl o Michaelu Caineovi, jednom z největších herců na světě. Prodal svůj hlas firmě, která ho převedla do umělé inteligence. A teď vychází jím načtená audiokniha Odyssea.

Jenže to má háček. Nedokázali reprodukovat krásu Caineova hlasu. Úplně mu totiž chybí emoce. Takže to bychom měli.