Jesse Eisenberg o darování ledviny: Dostal jsem tolik, že musím něco dát

Předchází ho pověst neurotika, který se rád shazuje – a dokáže přitom rozesmát celý sál. Jesse Eisenberg, jeden z hlavních hostů 60. ročníku Mezinárodního filmového festivalu Karlovy Vary, představil chystaný film nazvaný The Debut a mluvil o tom, proč ho tíží privilegia vlastního života.

„Je šílené přemýšlet nad tím, co předtím prožívali mí prarodiče. Museli uprchnout před nacisty,“ říká v rozhovoru pro uzavřenou skupinu novinářů muž, jehož předkové pocházejí z Polska. Část jich byla zavražděna za druhé světové války. „Začal jsem být posedlý vlastními privilegii v kontrastu s tím, čím si prošla má rodina. Říkal jsem si: co mám dělat se svým životem? Jak mám takovou zodpovědnost unést?“ ptá se čerstvý nositel ceny prezidenta festivalu.

V rozhovoru mluví také o absurditě slávy, o psaní pro herečku Julianne Moore nebo o tom, proč daroval ledvinu.

Váš nový film The Debut se odehrává ve světě divadla a jste pod ním podepsán nejen jako scenárista a režisér, ale také coby autor hudby. Jak moc je The Debut muzikál? A jak moc se podobá komedii Čekání na Guffmana z roku 1996?

Miluju Čekání na Guffmana. Chtěl jsem, aby v Guffmanovi někdo doopravdy bojoval s nervovým zhroucením při hraní divadla, což je přesně to, co se stalo mně. Jako kluk jsem se divadlu věnoval. Můj film se odehrává roku 1990 v New Jersey, kdy jsem se k divadlu dostával. Miloval jsem ho a zároveň mě děsilo - bylo to jediné místo, kde jsem se cítil pohodlně a kde jsem zároveň byl naprosto vyděšený. Budilo ve mně hrůzu, že se na mě někdo má přijít podívat.

Takže o tomhle pocitu je můj film. Jako kdyby Catherine O'Hara v Čekání na Guffmana opravdu zažívala nervové zhroucení. V The Debut jsou komické prvky podobně jako v Guffmanovi, ale jinak tu jde o mnohem větší risk.

A je to tedy muzikál?

Ne. Ne v tom smyslu, že by postavy zničehonic uprostřed scény začaly zpívat. Je to film o ženě, která dostane roli v muzikálu a vy ji vidíte zkoušet, připravovat se na premiéru a tak dále. Jinak to ale není muzikál v pravém slova smyslu, z čehož má myslím studio radost.

Kolik písní jste k filmu napsal?

Bože. Asi deset, ale ve finální verzi jich je jen devět. A navíc jsou všechny rozkouskované. Protože když stříháte film, jako první jdou pryč scény, ve kterých postavy zpívají dlouhé písně. Nikam to neposouvá zápletku. Ohledně vlastní tvorby nejsem nijak přecitlivělý, takže to zkracuju a zkracuju. Z některých z těch devíti skladeb uslyšíte třeba jen čtyři vteřiny.

Hlavní roli v Debutu ztvárnila Julianne Moore. Proč ne vy?

Protože jsem ho napsal pro ni. Když jsme pracovali na mé režijní prvotině Až skončíš se zachraňováním světa, měla v ní scénu, ve které jde s takovým mladým klukem do etiopské restaurace a po dlouhé době od doby, kdy se stala matkou, se zase cítí naživu. Julianne hned po první klapce předvedla hlas, díky kterému zněla jako bohatá panička z jihu. Říkal jsem si: bože, ona je tak fascinující herečka. Všichni víme, že patří mezi nejlepší herce naší doby, ale když ji sledujete při práci, nestačíte se divit, jak ji tohle vůbec napadlo.

Takže když jsem přemýšlel nad novým filmem, v hlavě se mi ozval ten zpěvavý jižanský hlas a už nezmizel. Začal jsem scénář psát s tím hlasem v myšlenkách a říkal si: „Jestli v tom filmu Julianne Moore nebude chtít hrát, prostě nevznikne.“ Jedině ona tu roli zvládne. Je jediná na světě, která to dokáže.

Takhle by člověk neměl uvažovat, neměl by psát filmy pro konkrétního člověka. Co když nebude mít čas? Nebo ho váš nápad nebude zajímat? Prostě je docela pravděpodobné, že vás dotyčný odmítne, a pak jste v háji. Ale já si nemohl pomoct. Polovinu času, kdy jsem psal scénář, jsem si říkal: Bože, to je konec, ona mě odmítne.

Přivezete Debut opět do Varů? O víkendu jste řekl, že chcete trávit víc času ve střední Evropě a navázat s karlovarským festivalem hlubší vztah.

Moc rád bych sem ten film přivezl, byla by to pro mě čest. Bohužel vím, že je to trochu složitější. Z mé zkušenosti o tom, na které festivaly snímek pojede, rozhoduje studio.

Tak v širším slova smyslu. Jaké jsou vaše plány, co se Evropy týče? Brzy obdržíte polské občanství.

Moc bych chtěl v Evropě pracovat. Všiml jsem si, že oproti Americe se tu ještě pořád klade důraz na umění. V USA se zdůrazňuje ekonomické hledisko. Takže i když točíte nějaký malý, osobně laděný film, stejně musíte řešit finanční aspekty a cokoliv, co vám pomůže donutit diváky, aby za váš film zaplatili. Kdežto tady v Evropě lidé spíše riskují, dělají neobvyklé, více umělecké věci. Pro režiséry nebo autory je překvapivě úlevné tu pracovat.

Máte už v hlavě nějaký konkrétní plán?

Tak daleko přemýšlet nedokážu. Ale mám kamaráda, jmenuje se Riley Stearns a natočil film jménem Duel. Odehrává se v Americe, ale on natáčel v Helsinkách. Vypadá to skvěle, jako taková podivná verze Spojených států. Něco takového bych chtěl udělat taky.

Je odchod do Evropy motivovaný jen tvůrčími důvody, nebo i těmi politickými?

Ne, vůbec ne. V mém odchodu do Evropy je nula procent politiky. Narodil jsem se jako Američan. Amerika zachránila mou rodinu. Má žena učí na pěti veřejných školách v New Yorku a její studenti vedou mnohem složitější životy než já. Myslím, že je důležité neutíkat z politické atmosféry, se kterou nemusíme souhlasit, a raději pomáhat těm, kdo jsou na tom hůř než my. To, že obdržím polské občanství, je prostě má snaha o duševní propojení s místem, kde má rodina žila stovky let. Bylo to ryze osobní rozhodnutí.

Současná americká politika se mě vůbec nedotýká. Dotýká se jiných lidí. Mám hezký život. Bydlím v New Yorku, vydělávám si peníze uměním. Je to, jako kdybych tisíckrát za sebou vyhrál loterii. A protože máme dobré životy, snažíme se pomoct těm, kdo se mají hůře.

Jak jste se vypořádával s úspěchem filmu Opravdová bolest z roku 2024? Snad se neurazíte, když řeknu, že ho zjevně nezvládáte moc dobře.

Ano, máte pravdu, bylo to zvláštní. Šest měsíců jsem dělal rozhovory a tolik se pak styděl. Proč o sobě šest měsíců někde mluvím? Člověk zapomene, že to opravdu musí dělat - musíte prodat svůj film. Můj kamarád Richard Ayoade říká: „Naše práce je říct název filmu a datum, kdy jde do kin.“ Jenže stejně vždycky skončíme u toho, že hodiny a hodiny mluvíme o sobě. Je to tak nepřirozené. Podle Richarda je zajímavé, jak se lidi dávají na umění proto, že je jim pohodlnější vyjádřit se třeba skrze fikci. Když pak ale natočíte úspěšný, oblíbený film, stejně nakonec mnohem víc mluvíte o sobě.

Takže já třeba šest měsíců mluvil o Polsku. Každý den. I když o něm nic nevím. Šest měsíců jsem řešil židovskou zkušenost. Nic o ní nevím. Jsem idiot. Jediné, co znám, jsou postavy v mých filmech. Nic jiného. Pak potkávám novináře, kteří toho vědí mnohem víc než já. Trvalo mi 18 let dostudovat bakaláře na New School. A pak sedím v panelech s lidmi, kteří mají doktorát, a diskutujeme spolu o polské historii. Nic o ní nevím! Já fakt vím jen to, jak to udělat, aby spolu dvě postavy mluvily na plátně a znělo to vtipně.

Říkáte, že nic nevíte o polské historii, ale určitě jste byl v kontaktu se svou pratetou Marií Greber, kterou jste navštěvoval. Zemřela v roce 2020.

Ano, zemřela na covid.

Můžete nám říct víc o evropské části své rodiny?

Maria byla sestřenice mého dědy, který do Polska přijel před válkou. Narodil se ve Spojených státech, ale jeho starší sestry byly Polky. Maria byla úžasná žena. Přežila válku díky tomu, že se ukrývala ve sklepech ve Lvově. Zavraždili jí rodinu přímo před jejíma očima. Viděla zemřít svého bratra, zastřelili ho na hřbitově v polském Krasnostavu.

Napsal jsem o ní divadelní hru nazvanou Revizionista, ve které ji hrála Vanessa Redgrave. Kvůli roli se naučila polsky. Vlastně jsem byl pratetou svým způsobem posedlý. Nedokázal jsem uvěřit, že jsem v kontaktu s někým, kdo utrpěl opravdové historické trauma. Jedna věc je číst si o historii, druhá být s ní v kontaktu.

Představte si, že vyrůstáte na předměstí New Jersey jako já, neřešíte, odkud se bere jídlo, které jíte, uvažujete nad tím, jak se vyvíjet, jak najít naplnění, jak moct dělat umění. Je šílené přemýšlet nad tím, co předtím prožívali mí prarodiče. Museli uprchnout před nacisty. Začal jsem být posedlý vlastními privilegii v kontrastu s tím, čím si prošla má rodina. Říkal jsem si: co mám dělat se svým životem? Jak mám takovou zodpovědnost unést?

O tom je ve skutečnosti film Opravdová bolest. Je o klucích, kteří se snaží usmířit s vlastní minulostí. Jednomu z nich se trochu rozpadá život. Jenže jak se vám může rozpadat život, když vaši předci unikli smrti jen o vlásek?

Podařilo se vám filmem vyřešit vlastní výčitky svědomí?

Ne. Protože jsem za Opravdovou bolest sklidil uznání. Takže to dopadlo přesně naopak. Snažil jsem se přijít na to, jak vzhledem ke své vlastní minulosti žít skromněji. Místo toho mi lidi začali říkat: „Tady máte zdarma smoking. Prosím, přijďte na naše předávání cen!“

Jediná správná verze by byla, kdyby ten film všichni nenáviděli a já se mohl cítit špatně, skončil bych na ulici a konečně bych zakusil utrpení. Ale tak to nedopadlo. „Ten film o tom, jak cítíte vinu za to, že vaši předci zažili holokaust? Přijďte si o tom popovídat do televize!“

Ne, že bych to chtěl porovnávat, ale opravdu teď žijete privilegovaný život? Vážně je všechno perfektní?

Chápu, na co narážíte. Přesto vím, že jsem zatraceně šťastný. Může se to zítra změnit? Samozřejmě. Nepřemýšlím sám o sobě jako o oběti. Ale znám lidi v New Yorku, kteří jsou opravdu na mušce. Žijí v bezdomoveckých ubytovnách a mají strach, že budou deportováni. Snažíme se jim pomáhat, najímat jim právníky. A když jste s takovýmihle lidmi v kontaktu, nemůžete si neuvědomovat, jak šťastně si žijete. Mám kamarády, kteří se cítí jako oběti. Ale nejsou. Jsou bohatí, mají bezpečí - a stejně si připadají ublížení. Mám chuť jim říct, ať se podívají kolem sebe: tohle jsou ty oběti, tihle lidé jsou opravdu v bezprostředním nebezpečí.

Koho máte na mysli?

Nechci prozrazovat moc, to by ty lidi mohlo ohrozit. Jsou to ale imigranti, pracuje s nimi má žena. Každý den žijí ve strachu z razií. Nemají kam jít. Přesouvají je do ubytoven daleko za městem, najednou nemohou do školy. Tohle jsou věci, které se ve světě opravdu dějí. A přesto mám bohaté kamarády, kteří si myslí, že trpí. Protože je někdo nemá rád.

Jak snášíte předávání cen? Oscary a podobně?

Táta mi jednou řekl, že když se vám podaří jednou či dvakrát dostat na takovou akci, je to obrovský úspěch. Sedět na Oscarech, kdekoli v tom sále, je šílené. Chce to hodně štěstí, načasování, nějaké speciální světlo, díky kterému jste v tom svém filmu vidět.

Když jsem byl mladší, snil jsem o tom, že budu dělat hudební divadlo. Stačilo by mi alternovat v Bídnících. Říkal jsem si, že to by bylo nejvíc. Nikdy jsem nevěřil, že si jednou budu před zrcadlem cvičit děkovnou řeč pro Oscary. To je jako cvičit na výhru v loterii.

Nakonec jsem se dvakrát přiblížil loterii. Jednou díky oscarové nominaci za hraní, jednou za psaní. Nedovedu si představit, že by se mi to stalo potřetí. To by bylo jako vyhrát loterii potřetí. A to se fakt neděje.

A jak vlastně vnímáte slávu?

Myslím, že je na ní něco absurdního. Veřejnost chce být blízko něčemu, co je vlastně nepoznatelné. Lidi vás neposuzují podle toho, jak jste pracovití, jak dlouho jste se na něco připravovali, jak dlouho jste ve sprše pilovali své monology. Reagují prostě na něco absolutně nevýslovného.

Vlastně nesnáším být středem pozornosti. Je to tak ponižující. Ale vzal jsem si ženu, která celý život pomáhá druhým. Cítím, že mě to učí nějaké zodpovědnosti. Takže jsem letos třeba daroval ledvinu. Říkal jsem si, že o tom bych třeba mohl mluvit, protože by to mohlo ovlivnit další lidi, aby to udělali také. To mě zajímá víc než řešit své filmy nebo cancel culture.

Komu jste daroval ledvinu?

Nevím. Je to anonymní. A čeká na ni 90 tisíc lidí.

Co vás k tomu vedlo?

Pocit zodpovědnosti. Pocit, že jsem v životě dostal tolik, až je třeba něco někomu dát. A měli byste také vědět, že lidé, kteří darují ledvinu, mívají delší život než ti, kdo to neudělají. Musíte totiž projít tak obsáhlou řadou testů, že z vás na konci musí vyjít jen dokonale zdravý jedinec.

Takže se teď cítíte dobře?

Cítím se perfektně. Mám elán. Cítím se lehčí. Když přemýšlím, jaký je můj úkol jakožto veřejně známé osobnosti, myslím na to, že bychom měli zdůrazňovat nějaké pozitivní věci. Jinak budeme roky mluvit o herectví. A koho to zajímá?