Wright: S Bartoškou jsme se rychle spřátelili. Tak to s ním měli všichni

Poprvé se do Karlových Varů podíval téměř před třiceti lety. Šedesátiletý Jeffrey Wright tehdy s Christopherem Walkenem přivezl snímek Basquiat, v němž ztvárnil výtvarníka, jehož díla ovlivněná pouličním uměním strhla pozornost Ameriky.

Tento pátek se Wright na festival vrátil, aby ve Velkém sále hotelu Thermal opět uvedl tentýž slavný film, který stál na počátku jeho herecké kariéry zahrnující role ve filmech Casino Royale či Batman nebo v seriálech Westworld, The Agency a The Last of Us. Festival herce uvítal fotkou, na níž je zachycen s Jiřím Bartoškou a Christopherem Walkenem.

„Nedávno na mě znovu vyskočila v počítači a já jsem se u ní rozesmál,“ vzpomíná Wright v uzavřeném okruhu novinářů. „Vytiskl jsem si ji a dal si ji na stůl. To jsem ještě ani netušil, že sem opět zavítám,“ dodává herec, který v rozhovoru mluví mimo jiné o poselství filmu Basquiat nebo o tom, proč považuje rasu za politický konstrukt.

Ve Varech jste uvedl snímek Basquiat. Jde o váš kariérní průlom. Tehdy už jste byl etablovaný ve světě divadla, ale ne ve filmu. Uvědomoval jste si tehdy, o jak zásadní snímek pro vás půjde?

Když první den přijdete na plac, kde stojí David Bowie a Dennis Hopper, tušíte, že jste možná součástí něčeho docela zásadního. Brzy mi došlo, že dostávám nádherný dar. Točit jsem začal poté, co jsem účinkoval v inscenaci Andělé v Americe, což byl další krásný dar, výjimečně napsané divadlo, zásadní příběh - svou kreativitou, politicky i pro mě osobně. Po Andělech jsem hledal nějakou podobně výjimečnou látku. A záhy přišla možnost být součástí tohoto filmu.

Měl jsem také tušení, že náš snímek bude pro mnoho lidí prvním setkáním s umělcem Jean-Michelem Basquiatem. Nevěděl jsem ještě, co si diváci pomyslí o jeho díle, ale pro mě to bylo velice smysluplné. Jednalo se o tak originálního malíře a myslitele, například způsob, jakým ve své tvorbě používal slova, byl opravdu jedinečný. Jeho poezie se mnou rezonuje stejně jako jeho obrazy.

Uvědomoval jsem si, že náš film bude pro mnohé prvním seznámením s Basquiatem. Bylo skvělé sledovat, jak jeho dílo postupem času stále získává na popularitě. Netroufám si tvrdit, že to bylo jen díky našemu filmu. Ale že jsme v tom sehráli nějakou roli, na to jsem opravdu hrdý.

Teď navíc budete ve filmu Samo Lives hrát Basquiatova otce.

Nebyl jsem si jistý, jestli se do toho chci pustit. Nakonec mě ale přemluvili. Vlastně jsem měl pocit, že mám příležitost vrátit něco z toho, co jsem kdysi sám dostal. Kelvin Harrison, který tentokrát ztvárňuje Basquiata, je skvělý herec. Moc chtěl, abych ve filmu hrál. Už jednou jsem byl jeho filmovým otcem ve snímku Monster a fungovalo nám to spolu skvěle.

Jsem rád, že jsem na nabídku nakonec kývl, protože jsem se mohl zamyslet nad některými stránkami Basquiatova života, které jsem předtím neřešil. Samozřejmě, Julian Schnabel vyprávěl ze své perspektivy, postava otce v jeho snímku nehrála důležitou roli. Ve filmu Julia Onaha Samo Lives už má ale silný vliv. Protože on v Basquiatově životě opravdu měl zásadní místo.

Basquiat je stejně jako my všichni produktem svých rodičů. Tenhle mladý muž a jeho umění byl zásadně formován tím, kdo byl jeho otec. To jsem dřív nedokázal docenit. Doufám, že až film přijde do kin, ukáže se tenhle motiv tak, že lidé budou Basquiatovo umění zkoumat s ještě větším obdivem a zájmem.

V prvním Basquiatovi je slavná replika. „Jsi umělec, nebo jsi černošský umělec?“ Basquiat oponuje: „Jsi spisovatel, nebo jsi bílý spisovatel?“ Je tenhle moment důležitý i dnes?

Myslím, že film o Basquiatovi se zajímavě překrýval s americkou literaturou. Vypráví totiž o dvou tvůrčích mladých lidech toužících po dosažení vlastní autenticity. Oba se snaží dosáhnout sebevyjádření jako každý umělecky založený člověk. Touží po tom být přijati takoví, jací jsou. Jenže svět tam venku říká: „Ne, ne, ne. To, kým jsi, musí mít nějaké limity, patříš do nějaké kategorie.“

Tohle se děje napříč společností. Ale hodně se to stává černochům. Podívejte se na Mbappého, kterého rasisticky urážela paraguayská senátorka. Je to jeden z nejlepších fotbalistů na světě, což chápe každý, kdo není úplný idiot. Stačí se podívat, co dělá na hřišti, jak zásadní hráč to je, jak přispívá hře, jak moc ho svět obdivuje. A stejně pak musí poslouchat, co si o něm myslí úplní hlupáci. Lidi, kteří doufají, že se budou cítit silnější, když poníží to, jak je on silný na hřišti. Děje se to pořád dokola.

Francie ve čtvrtek vyhrála nad Marokem.

Ano! A v tomhle je klíč. Musíte mít jasno v tom, kdo jste, a být sám sebou, ať se děje cokoliv. Pokud jste silný, nic vás nemůže zastavit. To je přesně Basquiatův případ. Podívejte se na jeho dílo, na jeho odkaz. Bohužel za svou tvůrčí práci možná zaplatil vysokou cenu, ale to souviselo i s jinými věcmi. Umělecký život je komplikovaný. Nakonec zvítězil silou svého díla.

Takže když se vrátím k těm limitům, které vám diktuje svět… Pocházím z dost specifického prostředí Ameriky. Ale myslím, že je to výhoda. Ukázalo mi to totiž, jaká Amerika doopravdy je. Musel jsem jí porozumět, z nutnosti. Jsem černoch. Pro mě je to politický termín. Ne biologický. Rasa je konstrukt – ze všeho nejvíc je to politický konstrukt. Nic víc.

No a já jsem herec. Nezáleží mi na tom, odkud pocházíte, jakou barvu pleti máte. Vylezu s vámi na pódium a budu s vámi pracovat na příběhu, který nás společně zajímá. Škatulky jako černošský herec, asijský herec, bílý herec jsou mi opravdu ukradené.

Ještě k Basquiatovi. Když jste film uváděl ve velkém sále Thermalu, vzpomínal jste, jak jste ho představoval před téměř 30 lety na stejném místě. Mluvil jste také o Jiřím Bartoškovi a o tom, že vás naučil se smát. Jak jste to myslel?

Myslel jsem tím, že jsme měli stejný smysl pro humor. Byl tak vřelý hostitel. Ten festival, vaše země, víte, všechno se to prostě tak perfektně sešlo.

Na plátně kinosálu se dnes objevila vaše fotografie s Jiřím Bartoškou a Christopherem Walkenem. Všichni tři v zubech svíráte růži. Jak vznikla?

Už si nevzpomínám, kde jsme ji pořídili. Museli jsme sedět v nějaké hospodě. Ale ta fotografie na mě nedávno znovu vyskočila v počítači a já se u ní rozesmál. Vytiskl jsem si ji a dal si ji na stůl. To jsem ještě ani netušil, že sem opět zavítám.

Nicméně abych se vrátil zpět k Jiřímu Bartoškovi. Spřátelili jsme se velice rychle. Dovedu si ale představit, že stejné pocity vyvolával u spousty lidí. A být tu po boku Christophera Walkena bylo také skvělé. Vzpomínám si, že tu hledal nějaké speciální maďarské papriky. Byl přesvědčený, že je tu určitě najde. A opravdu jsme je našli, dali jsme si guláš v nějaké restauraci nad kolonádou, tehdy pršelo.

Pořád se mi vyjevují vzpomínky, jako bych se jich mohl téměř dotýkat. Bylo to tak skvělé. Byl tu i Jason Robards. I s ním jsem mohl strávit čas. Další opravdový umělec, opravdový herec. Víte… typy jako Dustin Hoffman. To je stará škola. Tenhle festival má prostě úplně jinou úroveň kvality.

Jste shakespearovský herec, přitom za sebou máte také spousty seriálových rolí. Přistupujete k tak odlišným látkám jinak?

No, víte, všechno je menší než Shakespeare. Ale také by šlo říct, že všechno ze Shakespeara vychází. Všechny ty příběhy byste našli v jeho kolekci her. Žádného Shakespeara jsem ale dlouho nedělal. Viděl jsem za svůj život dva skvělé shakespearovské výkony. Jedním z nich byl Albert Finney ve filmu Garderobiér. A nesmím zapomenout ani na Paula Scofielda, jeho Král Lear je něco.

Nicméně ten další výkon, o kterém jsem chtěl mluvit, vás trochu překvapí. Christopher Walken hrál Iaga po boku Raula Julia jakožto Othella v newyorském Central Parku, kde se konal festival Shakespeare in the Park. Měl jsem v té inscenaci výplňovou roli, řekl jsem asi dvě repliky. Bylo to poprvé, kdy jsem po Christopherově boku pracoval, pět let před Basquiatem. Nikdy jsem nikoho neviděl tak pevně převzít vládu nad jazykem. Nezněl afektovaně. Nesnažil se působit anglicky nebo jako nějaký Lawrence z Arábie. Byl to prostě Christopher Walken vyslovující slova alžbětinské angličtiny, tenhle chlapík z Queensu, a vy jste rozuměli každé jeho slabice, jako by vznikla přímo na jeho rtech. Bylo to vzrušující.

O tohle přitom v každé roli jde. Vzít jazyk postavy za svůj, dát mu smysl. Takže všechno není Shakespeare, ale od Shakespeara se všemu naučíte - bez ohledu na to, co nakonec hrajete.