Gyllenhaal: Herectví už mě unavovalo. Forman mi pomohl objevit můj vkus

Na karlovarském festivalu mluvila o inspiraci Milošem Formanem i o tom, jak se česky naučila větu z nejpodstatnějších: Jedno pivo, prosím. Osmačtyřicetiletá Maggie Gyllenhaal známá z filmů Donnie Darko, Sekretářka nebo Temný rytíř ale v rozhovoru u kulatého stolu, kterému naslouchalo několik novinářů, vyprávěla také o své cestě od herectví k režii.

„Jako herečka jsem se dostala do bodu, kdy mě unavovalo chodit tou úzkou, dlouhou uličkou, abych se mohla umělecky vyslovit,“ objasňuje Američanka. „Měla jsem pocit, že se většina režisérů, až na světlé výjimky, začne bát, když vaše osobní vyjádření nekoresponduje s tím, co si představovali, když film připravovali někde o samotě v pokoji.“

V rozhovoru vzpomíná také na půlrok strávený v Praze v rámci vysokoškolských studií i na okamžik, který ji naučil, že se nemá bát mluvit vlastní filmovou řečí.

Na zahajovacím ceremoniálu karlovarského festivalu jste zmínila Miloše Formana a jeho Lásky jedné plavovlásky, film, který vám pomohl najít vlastní hlas. Co přesně vás na něm inspirovalo?

Bylo mi devatenáct, trávila jsem semestr v Praze, dokonce byla i na výletě v Karlových Varech, ale do školy jsem vůbec nechodila. Jen na hodiny o české kultuře, protože na nich občas pouštěli filmy. Jednou pouštěli Lásky jedné plavovlásky. Pamatuji si, že jsem si tehdy uvědomila „aha, tohle není film pro všechny“. Věděla jsem, že nešlo o takový ten platónský ideál Formanových filmů. Lásky jedné plavovlásky jsou jeho raná tvorba, trochu obskurní, netypická, ale líbila se mi. Když jsem ten snímek viděla, říkala jsem si: „Tak tohle je můj vkus.“ Tím si musí projít každý umělec.

Když jsem později dokončovala svůj film Temná dcera, měla jsem po ruce výborného střihače, který mi neustále doporučoval další a další snímky ke zhlédnutí. Říkala jsem si: „Snaží se mi ukázat filmy, které by byly tonálně blízko tomu mému? Nebo chce, abych se jimi inspirovala?“ Byly tak rozdílné. Pak mi došlo, že to dělá z jiného důvodu. Chce mi jen připomenout, že si mám věřit. Ukazoval mi díla filmařů, kteří vyprávějí příběh svým tempem, svou osobitou cestou.

Abyste takové filmy mohli sledovat, a jako divačka mám tenhle pocit moc ráda, musíte se občas dostat do fáze, kdy si říkáte: „Tenhle snímek nemluví jazykem, který ovládám. Musím nejdřív pochopit, jakým způsobem tenhle filmař komunikuje.“ Vážně zbožňuju, když tohle u filmů zažívám. A myslím, že to ve své tvorbě sama nabízím. Jestli máte čas naučit se nový jazyk, můžete ho tam najít.

Když už mluvíme o jazycích, líbí se mi feministicky laděná vize vašeho filmu Nevěsta. Hrají v něm Jessie Buckley nebo Christian Bale a obrací naruby slavný příběh Frankensteina. Musela jste při natáčení nebo konzultacích se studiem dělat kompromisy?

Rozhodně nemusela. Nebylo těžké si ten snímek prosadit. V průběhu natáčení a později v postprodukci se dost proměnil, ale celou tu dobu šlo o verzi, kterou jsme si vytyčili na samém začátku. Celou tu dobu zůstalo Nevěstě stejné DNA.

Existuje mnoho verzí a interpretací Frankensteinova příběhu. Preferujete znát jich co nejvíce, nebo se raději věnovat jen té své?

Řekla bych, že mě ostatní interpretace zajímaly. Ale má verze, přestože je v ní Frankenstein samozřejmě také, se vlastně zabývá jiným příběhem. Je opravdu příběhem nevěsty. Dokonce ani ve snímku Frankensteinova nevěsta z roku 1935 tu ženu vlastně téměř vůbec nevidíme, ostatně ani nepromluví. Měla jsem proto pocit, že mám spoustu prostoru pro své vlastní nápady.

Váš režijní debut Temná dcera je inspirovaný textem italské spisovatelky Eleny Ferrante. Věnuje se otázce mateřství, svobody i pocitu viny. Proč jste si Temnou dceru vybrala jako předlohu pro svou prvotinu?

Vlastně jsem původně chtěla zfilmovat jiný román Eleny Ferrante, Dny opuštění. To je výborná kniha, asi má nejoblíbenější.

V té době jsem se jako herečka dostala do bodu, kdy mě unavovalo chodit tou úzkou, dlouhou uličkou, abych se mohla umělecky vyslovit. Měla jsem pocit, že se většina režisérů, až na světlé výjimky, začne bát, když vaše osobní vyjádření nekoresponduje s tím, co si představovali, když film připravovali někde o samotě v pokoji. Ti nejlepší režiséři se o umělecké projevy herců či kameramanů samozřejmě zajímají. Také jsem to zažila. Stala jsem se režisérkou po dvaceti letech herectví, takže jsem pracovala s mnoha filmaři, mám dost zkušeností a znám spoustu různých způsobů práce. Ale rozhodně jsem se za ta léta naučila, že musím chránit ten malý prostor kolem sebe, abych mohla říct to, co chci.

Ale unavovalo vás to.

Ano. Začala jsem mít pocit, že potřebuji víc prostoru pro sebevyjádření. A chtěla jsem takový prostor poskytnout dalším hercům, kameramanům, kostýmním designérům. Myslím, že už jsem podvědomě toužila po tom stát se režisérkou, ale ještě jsem si to plně neuvědomovala.

Natočila jsem film Básník ze školky, jehož tvůrkyni, Saru Colangelo, mám moc ráda, ale v něčem jsme se neshodly. Byl to příjemný nesouhlas, neměly jsme spolu problémy. Producenti toho filmu mi ale řekli: „Myslíme, že bys měla režírovat.“ Tak jsem jim pověděla o knize Eleny Ferrante, o níž jsem si myslela, že by se dala adaptovat.

Práva na Dny opuštění byla v té době svázaná s italským filmem, který byl natočen dřív. Tým Eleny Ferrante mi ale nabídl Temnou dceru, vyprávějící o podobných tématech. Brala jsem to pak postupně, krok po kroku. Říkala jsem si: Přečtu si knihu. Když se mi nebude líbit, jdu od toho. Pak: Zkusím napsat kus scénáře nanečisto. Laťka je nízko. S výsledkem jsem ale byla spokojená. Pak už zbývala jen poslední úvaha. Vážně to mám režírovat?

Když Elena Ferrante navrhovala smlouvu, přidala do ní dodatek, že práva na Temnou dceru poskytne pouze za podmínky, že adaptaci budu režírovat já. Napadlo mě: „Wow, ale co kdyby to chtěla točit třeba Jane Campion?“ Elena Ferrante ale řekla: „Ne. Jedině vy.“ A tak jsem to udělala.

Dá se porovnat, který z vašich filmů byl náročnější? Temná dcera, či Nevěsta?

Asi víte, jak vám odpovím. Každý byl jinak těžký. Nevěsta byla jednodušší v tom, že už jsem za sebou měla Temnou dceru. Lidé už si mohli říct: „Ok, ona je režisérka.“ Předtím se mnou podstupovali riziko. Nic jsem do té doby nenatočila. Na druhou stranu bylo skvělé, že Temná dcera měla tak malou produkci. Točili jsme za covidu ještě v době, kdy neexistovaly vakcíny, na malém ostrůvku v Řecku. Byli jsme tam jen my. Celý proces, psaní, příprava, budování rozpočtu, natáčení a postprodukce, všechno to bylo tak maličké a křehké. Postprodukce toho filmu znamenala prostě dvanáct týdnů s mým střihačem v jedné místnosti. Lidé nám nosili poznámky a my jsme říkali jenom: „Fajn, díky, ano, tuhle připomínku beru, tyhle tři další neřeším, díky!“ A to je všechno. U Nevěsty už to bylo naprosto jinak. Ale nevím, jestli dokážu říct, který z těch filmů byl těžší a který lehčí. Byly prostě jiné.

Režírování máte v rodině. A žijete obklopená herci i režiséry. Kde se ve vás brala nejistota?

Režírování je mnohem intenzivnější. Je to větší výzva, ale slibuje i větší odměnu. Vyžaduje mnohem větší zodpovědnost, přináší mnohem víc hrůzy, ale i potěšení než herectví. Je to prostě násobně větší ve všech ohledech.

Takže vám herectví vůbec nechybí?

Spíš na něj vůbec nemyslím. Možná existuje svět, ve kterém bych se k herectví ještě vrátila, ale teď na něj nemám pomyšlení.

Plánujete tedy režírovat další film?

Ano, pomalu začínám pracovat na dvou filmech, i když určitě nebudu dělat oba zároveň. Teprve se vyjeví, který z nich si zabere mou plnou pozornost. Zatím mě velmi zajímají oba. Hodně času jsem ale trávila na festivalech v Chorvatsku, Řecku a teď tady, takže zatím je to všechno na úrovni denního snění.

Jedním z těch filmů by měl být špionážní thriller, pokud se nepletu?

Ano. Jde o adaptaci velmi zajímavého románu Creation Lake od Rachel Kushner. Vlastně nechápu, jak se to dostalo do médií. Ještě vůbec nedokážu mluvit o své práci na téhle knize, někdo z novinářů se ale o tomhle projektu doslechl a prostě to zveřejnil. V pořádku. Jen mám pocit, že aby člověk něco udělal opravdu dobře, musí mít čas jen pro sebe, kdy ohledává témata, která s ním nějak hýbou.

Když jsem se o tom, že chystám adaptaci Creation Lake, dozvěděla z médií, byla jsem v šoku. Stejně tak Rachel. „Jak se to stalo?“ ptala se mě udiveně. Ale já jsem na tyhle věci zvyklá. Užívám si, jak mi v hlavě pomaloučku klíčí první nápady.

O tom druhém projektu nicméně zatím neřeknu vůbec nic.

Tak prozraďte, jak jste v Praze v 90. letech zabloudila do Divadla Na zábradlí.

Mám pocit, že jsem do tohohle malého, experimentálního divadla prostě vešla. Musela jsem o něm něco zajímavého slyšet. Viděla jsem Racka, Čechovovu hru jsem trochu znala, a každopádně tahle inscenace mě absolutně pohltila. Fakt, že si pamatuji název toho divadla, myslím, dost vypovídá.

Nevadilo vám, že nerozumíte ani slovu? Byl to takový ten zážitek, který přesahuje jazykové hranice?

Pamatuji si, jak představitelka Niny předváděla tanec a opakovala: „Jsem racek… Ne, co to povídám.“ A já jsem byla tak vděčná. Mám ráda experimentální divadlo, ale nijak zvlášť ho nevyhledávám. Už v pátek jsem říkala, že v tom, co mám, nebo nemám ráda, bývám dost nevybíravá. Tehdy v Divadle Na zábradlí jsem ale měla pocit, že vidím něco úžasného. A máte pravdu, byl to zážitek mimo jazyk. Nemluvím česky, krom těch pár vět, které jsem zmínila: Dobrý den, jedno pivo, prosím. Přesto to byl naprosto výjimečný zážitek.

Slyšela jsem také, možná to platilo ještě za Stalina, že se v jednu chvíli v Praze nesmělo veřejně scházet více než sto lidí. Proto tu vznikala malá divadla, kam se nevešlo více jak 99 lidí. Stala se z nich místa, kde si lidé vyměňují radikální myšlenky.

Proč jste si vlastně ke studiu vybrala Prahu?

Studovala jsem na Kolumbijské univerzitě a vždycky jsem školu brala dost vážně. Ale měla jsem pocit, že potřebuji pauzu. Chtěla jsem prostě utéct. Rodiče to dost vyděsilo, prosili mě, ať to nedělám. Mysleli si, že už bych se ke studiu nevrátila. A to já bych se vrátila. Ale poradili mi, ať jedu studovat do zahraničí, hlavně ať neopouštím školu. Měla jsem velké zpoždění s přihláškami - jedním z mála otevřených míst byla Praha. Tak jsem prostě nasedla na letadlo a přiletěla.