Recenze: Barnevernet rodině odebere děti. Vary uvedly strhující film

Nejslavnější představitel rumunské nové vlny Cristian Mungiu natočil svůj první snímek odehrávající se mimo rodnou zemi. A opět s ním – tak jako se svým debutem 4 měsíce, 3 týdny a 2 dny – získal nejvyšší ocenění Zlatou palmu na festivalu ve francouzském Cannes. Novinka nazvaná Fjord znovu potvrzuje, že Mungiu patří k nejpřemýšlivějším režisérům a nejpečlivějším scenáristům současnosti. V těchto dnech se o tom mohou přesvědčit návštěvníci karlovarského festivalu.

Film vypráví o rumunsko-norské, silně nábožensky založené rodině, která se přestěhovala do Norska. Mihai a Lisbet Gheorghiuovi vychovávají svých pět dětí velmi konzervativně, bible je jim vším, naopak tancování či videohry do jejich domu nepatří.

Během tělocviku si učitelka všimne, že jedno ze starších dětí má na zádech modřiny. A rozjede se poměrně rychlá akce, v níž ochranu nad nejmenšími přebírá místní orgán Barnevernet. Okamžitě. Bez důkazů o nějakém násilí v rodině. Dokud se vše neprošetří.

Z této premisy by snadno mohlo vzniknout černobílé drama. Mungiu však vystavěl vrstevnatý příběh, který od počátku rafinovaně útočí na naše stereotypy.

Tvůrce, jenž vždy vynikal schopností vést precizní řezy různými druhy institucí v postkomunistickém Rumunsku, nyní neodhaluje nešvary a neduhy vlastní země, ale podobnou metodou zkoumá kulturní střety evropských rozměrů.

Sebastian Stan v roli Mihaie dokazuje, že se dovede převtělit jak do Donalda Trumpa v nedávném snímku The Apprentice: Příběh Trumpa, tak do obyčejného proplešlého rumunského chlapíka od rodiny. Nevykresluje ho jako nějakého náboženského fanatika. Své děti má skutečně rád, jak je zjevné hned z úvodních scén. Podobně jako jeho norská manželka Lisbet, kterou přesvědčivě ztvárnila Renate Reinsve. Jen vyznávají jiné hodnoty.

A pak přijde úřad, jednající klidně, metodicky, pro „dobro“ dětí, se seversky pečlivou, ale chvílemi dost absurdně znějící agendou a argumenty. Mantra, že vše je pro dobro těch nejmenších, působí velmi zneklidňujícím dojmem, obzvlášť když matce odebírají všechny potomky včetně kojence, zatím zcela závislého na mateřském mléce.

Rozehrává se intenzivní procedurální drama, v jehož základu stojí rozdíl mezi „plácnutím přes zadek“ a bitím, za jaké rodičům potenciálně hrozí vězení. Ale vrstev, pohledů a interpretací je tu mnoho. Režisér Mungiu odvážně polidšťuje lidi, kteří vychovávají své děti možná zpátečnicky, každopádně podle hodnot, jaké nemají v moderní Evropě místo. Ale je to skutečně pravda?

Fjord nestojí na jednoduchém relativizování. Spíše ze všech stran zkoumá situaci, jež nemá řešení. Mluví o tom, že některé problémy jsou nepřekonatelné, protože se střetávají světy, které si zkrátka zatím neumí porozumět.

Není to políček západnímu světu, nebo nějaký výpad proti progresivním hodnotám, jen důkladná analýza jednoho případu. Může sloužit jako obraz širších problémů, kterým v rámci evropské integrace budeme muset nějak čelit.

Mungiu po nás na jedné straně žádá empatii k lidem, jejichž hodnoty nevyznáváme a možná ani neuznáváme. Ale zároveň nezavírá oči před náboženským fanatismem. Mihai nejprve dlouho nechává úřady a manželku, aby hledaly řešení. Když pak v zoufalství povolává rumunské představitele církve, přiváží tím do snímku ono mungiovské, v minulosti a předsudcích uvázlé Rumunsko.

Fjord nestraní nikomu. Sice umně využívá prvky soudního dramatu, kde jako onen klasický vychytralý právník působí zástupce Barnevernetu, ale cílem není obžaloba této instituce. Spíše vykreslení různých vzorců uvažování.

Když podobné snímky o neduzích severských společností natáčejí tamní tvůrci, také často kriticky poukazují na jisté pokrytectví a absurditu institucí, které někdy touží po dobru za každou cenu, jako v dramatu Hon od režiséra Thomase Vinterberga. V tom je ovšem tragickým hrdinou místní učitel, obviněný ze zneužívání dětí.

Mungiu oblíbené téma komplikuje tím, že obžalovaný je tu cizinec. A otevírá se tu tak mimo jiné mnohem širší úvaha o podstatě svobody. Co lze tolerovat a respektovat, co je už škodlivá ideologie?

Fjord řešení nenabízí. Ale přibližuje podobné úvahy na základě jemného, lidského příběhu, ukazuje rodinu, která zapadla i nezapadla do sousedství obklopeného monumentálními přírodními sceneriemi.

Sousedé mají Gheorghiovy rádi, obzvláště děti se sblížily. Přesto třeba ředitel místní školy přemítá, zda by se s nimi měla jejich dcera kamarádit. Snímek rozebírá nejen střety ideové, ale také mezigenerační.

Fjord je Mungiův nejvíce divácký, vtahující, až strhující film. Neustále nám před očima vyvstává nějaké bezpráví, přitom neútočí na pudy a emoce. Spíše přemítá nad tím, proč ono bezpráví vzniklo. Je to řez neduhy evropské společnosti, ale neztratil nic na nemilosrdnosti a preciznosti Mungiových čistě rumunských snímků.