Recenze: Nezbývá než žasnout. Festival ve Varech uvedl mistrovský film

Znáte ten pocit, když ve vás umělecké dílo roste? Když zároveň chápete i nechápete, proč je tak dobré? Že zrovna zažíváte jakýsi tichý zázrak uprostřed potemnělého kinosálu? Japonský režisér Rjúsuke Hamaguči vyvolává v mysli publika přesně takový stav v novince nazvané Znenadání, kterou právě promítá karlovarský festival.

Takřka třiapůlhodinový opus je vybroušený jako vrstevnatý román, ale není v něm nic literárního. Naopak pozvolna přenáší na publikum jemnou sílu kinematografie, jež umí zachytit drobná lidská gesta nejlépe ze všech uměleckých forem.

Marie-Lou vede pečovatelský dům, v němž zavádí humánnější praktiky péče o klienty. Podle jasných pravidel nabádajících personál, aby přistupoval ke klientům jako k rovnocenným lidským bytostem. Aby jim věnoval pohled do očí, až poté se jich dotýkal, ale opatrně, protože zmatení senioři potřebují čas na obnovení zbytků kognitivních funkcí, aby pochopili, co se zrovna děje.

Metoda by měla vést k mobilnějším i spokojenějším klientům a vlastně i zaměstnancům. Jenže potřebuje čas, školení, trpělivost. A výsledky se nedostaví hned, nýbrž třeba v horizontu dvou tří let.

Ředitelka naráží na odpor části personálu, sama je trochu přepracovaná a chvílemi dochází trpělivost i jí. Náhodné setkání s japonským chlapcem, jenž trpí těžkým autismem a rozjařeně běží okolo tramvaje, kterou Marie-Lou právě jede, však zásadně změní hrdinčino vnitřní rozpoložení. Ale tak jako metoda, kterou zavádí, je i její proměna velmi pozvolným procesem.

Marie-Lou se potkává s chlapcovým dědečkem, jenž je herec, a s režisérkou divadelní hry, kterou právě uvádějí v Paříži. Obě ženy záhy zjistí, že je mezi nimi zvláštní pouto. Japonka Mari studovala filozofii na Sorbonně, Marie-Lou zase antropologii v Japonsku. A obě procházejí komplikovaným životním obdobím, o němž mohou sáhodlouze promlouvat a plynule při tom přecházet z japonštiny do francouzštiny.

Když se takto naznačí premisa snímku, může znít jako to nejhorší z francouzské artové kinematografie. Obzvlášť když se k tomu připočtou další podstatné prvky: Zásadní roli tu hraje experimentální divadlo, obě ženy si v jedné scéně kreslí diagramy o povaze kapitalismu, film stojí na sáhodlouhých konverzacích.

Sedmačtyřicetiletý Hamaguči je však držitelem Oscara za film Drive My Car, kromě toho obdržel například Stříbrného lva z benátského festivalu za snímek Zlo neexistuje. Jeho novinka funguje mimo jiné proto, že je pozoruhodnou fúzí japonského a francouzského přístupu k filmařině.

Známé intelektuální tropy obaluje klidem, něhou, jemným humanismem. Nikde není ani náznak pozérství. Hamaguči se projevuje jako trpělivý pozorovatel, který skrze své hrdinky uvažuje o smrti, konečnosti, možnostech proměny, péči o sebe i druhé – zkrátka o zcela univerzálních tématech. Tím zásadním rozdílovým artiklem je emoční dopad na diváka.

Film je rozdělený do více kapitol, dělených ručně psaným titulkem, jenž vyobrazuje datum v kalendáři. A podobně „ručně psaný“ je celý snímek.

Jde o dílo vyprávěné s péčí, vlídností a něhou, jakkoli se dotýká extrémně bolestivých otázek. Navzdory struktuře není epizodické, dění se na sebe nabaluje, krůček po krůčku roste před očima.

Režisér pracuje s přirozeným světlem, jeho obrazy jsou uhrančivé, přitom všední. Když se postavy ocitají v Japonsku, Hamaguči mísí záběry na fotogenickou přírodní scenerii, kde protagonisté za úsvitu rozjímají, s obyčejností. Japonská obřadnost se mění v běžné tiché spočinutí, hrdinky tu nepopíjejí čaj v jakési pomyslné zenové zahrádce, ale čekají, až jim asistentka Siri z mobilu oznámí, že uplynul čas, kdy jsou jejich instantní nudle z kelímku hotové.

Podobných detailů je snímek plný. Všechny mají ve vyprávění svůj význam. Nic není zbytečné. Některý nenápadný moment zarezonuje znovu třeba až o hodinu později.

Přitom nejde o nějaké komplikovaně vysoustružené dílo. Znenadání funguje na základě jednoduchého přenášení přítomného okamžiku na diváka, na schopnosti pobývat s postavami, chápat, s čím se vyrovnávají. Ale chápat to nejen rozumově.

O tom filmu se těžce mluví či píše. Zůstanou poněkud prázdná slova o uhrančivé lekci z humánnosti, o tom, jak nuancovaný herecký výkon předvádějí představitelky obou žen Virginie Efira a Tao Okamoto, které na festivalu v Cannes dostaly cenu za nejlepší ženský herecký výkon – nestandardně obě dvě.

Hamaguči ovšem klidně mohl převzít sošku za nejlepší scénář, protože takhle precizně vystavěné, komplexní, přitom nikoli robustní, nýbrž přirozené a jemné dílo už dlouho nebylo na plátnech k vidění.

Je to snímek, kde se opravdu hodně mluví. A každá věta tu má smysl. Ale v důsledku jde také o film, jehož největší síla se odvíjí od doteků. Proměna instituce, v níž bývají senioři často tak trochu odložení, až „na odpis“, v centrum poklidu by jinde možná působila jako z naivní pohádky. Tady však publikum tu proměnu zakouší dlouze a přímo hmatatelně. Terapie založená na masážích chodidel proměňuje klienty i personál v jednu pohybující se lidskou hmotu povalující se na trávníku.

Podobně se pohybuje i celý snímek. Zapojuje diváka do zvláštního prostoru sounáležitosti, do vlídné změti horních i dolních končetin. Zve ke hře, v níž jde o všechno podstatné, a přitom působí tak nenápadně. Ke hře, která propojuje dvě kinematografické tradice. Jde o snoubení, z něhož vzešel takřka bezprecedentní tvar.

Úžas je pocit, jaký lze jen těžko popsat. Je to střet s něčím, co člověka přesahuje. U tohoto filmu se tohoto pocitu zbavit nelze. Nezbývá než zírat a žasnout.