Ukrajinský hrdina se vrátil domů 88 let po smrti. Svůj boj začal v Praze

V rakvi zabalené do modro-žluté ukrajinské vlajky uložili s vojenskými poctami na kyjevském vojenském hřbitově Jevhena Konovalce. Vojáka a politika, kterého český ukrajinista David Svoboda ve své knize Jablko z oceli charakterizuje jako první postavu vznikajícího Olympu ukrajinských nacionalistů, přičemž slovo nacionalista nepoužívá jako pejorativní.

Na ukrajinských sociálních sítích mnoho lidí vzdávalo Konovalcovi čest. „Obnovený ukrajinský stát dlouho ani nehledal své vlastní kořeny. Žil jako kácející se trávník, unášený cizími větry po polích dějin,“ napsal k fotografiím z pochování ostatků Konovalce ukrajinský historik Volodymyr Vjatrovyč.

„Teprve hrozba zkázy nás donutila hledat své kořeny v minulosti, pevněji se držet své země a odolávat bouřím současnosti. Hroby našich hrdinů na naší půdě jsou důležitou součástí těchto kořenů. Dávají nám sílu stát dnes a růst dál,“ dodal.

Uložení rakve je přitom jen dočasné. Po válce má vzniknout panteon hrdinů, a to v centru Kyjeva blízko Kyjevskopečerské lávry, klášterního komplexu z 11. století, který Rusové nedávno poškodili při bombardování.

Jevhen Konovalec se narodil v Haliči blízko Lvova, což byla tehdy součást Rakouska-Uherska. Po začátku první světové války narukoval do armády a Rusové ho zajali na východní frontě. Dva roky strávil v internaci v Caricynu (pozdějším Stalingradu a nyní Volgogradu), v roce 1917 uprchl.

Ukrajincům se na rozdíl od Čechů nepodařilo po skočení války založit svůj nezávislý stát. Země zůstala po mnoha bojích a převratech rozdělená. Střední a východní část obsadili ruští bolševici, západ Polsko a malá území připadla Rumunsku a Československu.

Konovalec patřil k těm, kteří se s touto situací nesmířili. V červenci roku 1920 založil organizaci, která si dala za cíl ozbrojeným bojem sjednotit všechny Ukrajince v jednom státě.

Seskupení s názvem Ukrajinská vojenská organizace (UVO) vzniklo na tajném zasedání v Praze, což přispělo k rostoucímu napětí mezi Polskem a Československem. Varšava totiž Konovalce považovala za teroristu. Zvláště poté, co se o rok později jeden ze členů UVO pokusil zastřelit vrchního velitele polské armády maršála Józefa Piłsudského.

Konovalec opakovaně pobýval v Československu a jednal tam s dalšími ukrajinskými exulanty. Ukrajinci ale tehdy pracovali v utajení a hluboké konspiraci.

„Konovalcovo přebývání v Praze je opředeno nejasnostmi. Lze se setkat s tvrzením o jeho údajném setkání s prezidentem Masarykem, protokoly návštěv hradní kanceláře za inkriminované období to však nepotvrzují. Jisté je, že Praha i její příměstské části sehrávaly v aktivitách ukrajinské konspirace podstatnou roli. (…) Československo se objevuje ve výčtu míst Konovalcova dlouhodobějšího pobytu,“ napsal po zpracování historických pramenů ukrajinista David Svoboda.

Vůdce UVO ale ve 20. a 30. letech měnil místa pobytu několikrát, a to proto, aby unikl polským nebo sovětským atentátníkům. Žil také v Berlíně, Vídni, Ženevě a Římě. Ačkoliv nechoval sympatie k německé nacionalistické ideologii a Adolfu Hitlerovi, doufal, že Německo by mohlo pomoci Ukrajině získat nezávislost.

V jeho deníku z roku 1937 je zápis, podle kterého očekával dříve či později německo-italský útok na Sovětský svaz a porážku Stalina. „Pokud se Hitler nechystá zešílet se svým imperialismem Velkého Německa, bude mít Ukrajina autonomii a své vojsko,“ napsal tehdy.

Josif Stalin ale ukrajinské exilové hnutí odporu pokládal za nebezpečné a rozhodl se Konovalce odstranit. Poslal za ním agenta svojí rozvědky Pavla Sudoplatova, jehož otec byl Ukrajinec a matka Ruska.

Sudoplatov vystupoval jako ukrajinský vlastenec, který uprchl ze Sovětského svazu a podařilo se mu získat Konovalcovu důvěru. Dne 23. května 1938 se oba muži setkali v restauraci v nizozemském Rotterdamu. Sudoplatov předal Konovalcovi bonboniéru, ve které ukryl výbušninu. Explodovala za půl hodiny. Vůdce ukrajinského exilového hnutí za nezávislost byl na místě mrtvý.

Pochovali ho v Rotterdamu, kde v zemi spočíval 87 let. Jeho ostatky převezli krátce poté, co se z Lucemburska vrátila také rakev s jeho nástupcem Andrijem Melnykem, který zemřel v roce 1964. 

V cizině ještě zůstávají ostatky dvou mužů, o jejichž navrácení se mluví. Vůdce Ukrajinské povstalecké armády (UPA) Stepan Bandera je pochován v Mnichově, kde ho v roce 1959 zastřelil před jeho bytem sovětský agent.

V rumunském městě Galați se nachází hrob Ivana Mazepy. Ukrajinského kozáckého vůdce, který se v roce 1709 chtěl vymanit ze závislosti na Rusku a spojil se ve válce proti němu se Švédskem. V bitvě u Poltavy však zvítězili Rusové, což znamenalo následující mnohaleté připoutání velké části Ukrajiny k Rusku.