Jizerskohorské bučiny: Památka UNESCO bez davů lidí. Jen ticho, les a vodopády

Jsou trochu jako pomyslné moře, které šumí ve větru díky nespočetným listům. Jeho hladina se barví na jaře do zářivě zelené a na podzim do hladivě bronzové. Pod ní se ukrývají desítky tisíc mohutných kmenů v různých odstínech šedi.

Jizerskohorské bučiny, od roku 2021 první česká přírodní památka na seznamu Světového dědictví UNESCO, však mají v sobě mnohem víc než úctyhodné lesy se stromy starými tak, že lidský věk bledne vedle nich závistí.

Pod příkrovem rozložitých korun buků se řítí z prudkých svahů potoky ozdobené vodopády. Nad zrádnými propastmi, stržemi a roklinami se vypínají mohutné žulové věže, skaliska a obří balvany. Přírodní scenérie, které nezklamou.

Jizerskohorské bučiny ozvláštňují rovněž lidské příběhy, byť mnoho z nich je kvůli své tragičnosti spojeno s kříži a pomníčky. Ale právě surovost zdejší sudetské krajiny, neobvykle málo zasažené člověkem, ji vynesla mezi světové přírodní poklady.

Lidé, kteří sem zamíří, na většině míst nemohou čekat žádný pomalý krok sun krok mezi špalíry zahraničních turistů. Jizerskohorské bučiny nejsou klasickou památkou UNESCO jako Český Krumlov nebo Lednice. Krajina je tady na mnoha místech těžko schůdná, nespoutaná a nebezpečná. Přírodu a krásné výhledy stojí za to vidět, ale vyžaduje to sportovního ducha.

Na okrajích hlubokých skalních rozsedlin se mohou leckomu rozklepat kolena. Strmé úžlabiny a svahy jsou spíše pro tatranské kamzíky než pro průměrně trénované výletníky. Nahoře však čekají efektní žulové útvary, které se podobají zvířatům, lidským výtvorům i bájným bytostem – vše se rozprostírá před očima v nadpozemské velikosti.

Každý, kdo se vyškrábe na Polední kameny do výšky přes 1000 metrů nad mořem, okamžitě pochopí, proč povodně, když přijdou, zuří v tomhle kraji tak děsivou silou. Jizerské hory přecházejí totiž na Frýdlantsko ostrým zlomem. Pod ním klesají do údolí příkré srázy, na nichž si bučiny uchovaly divoký ráz. Voda stékající ze svahů tu nabere pořádnou rychlost.

Zdejší prudké svahy mají i jiné specifikum. „Kvůli velmi těžkému terénu se nedá v bučinách hospodařit tak, aby se to lesníkům vyplatilo. Dřevo tam bylo vždycky drahé a při těžbě šlo o život,“ říká Jiří Hušek, ředitel Agentury ochrany přírody a krajiny v Libereckém kraji.

Připomíná, že když člověk přijde sem, na sever Jizerských hor, dojde na hranu, odkud padá na Frýdlantsko pětisetmetrový sráz. Jsou na něm navíc skaliska s obrovskými balvany.

Sudetští Němci se dovedli v bučinách pohybovat, protože tam vyrostli. Ani oni tam však nekáceli stromy ve velkém. „Po odsunu sem přišli Češi, bůhví odkud. K území, kde leží bučiny, neměli vztah a neuměli s ním zacházet. Takže od roku 1945 zůstaly bučiny téměř bez jakékoliv těžby a v roce 1960 lesníci neodporovali návrhu na vyhlášení přírodních rezervací. Pustili bučiny ochraně přírody, protože by tam plnili obtížně plány těžby,“ popisuje Hušek.

Díky zařazení na seznam světového dědictví UNESCO se Jizerskohorské bučiny dostaly do společenství nejcennějších bukových lesů v Evropě. „V našich bučinách je kvůli žulovému podloží půda málo úživná, a tak vypadají úplně jinak než například v Karpatech. Právě to z nich dělá něco výjimečného,“ prohlašuje Hušek.

Podle Huška se také v jiných českých pohořích ukrývají oblasti, které se dají špatně hospodářsky využívat, a zachovala se v nich pěkná a člověkem málo zasažená příroda. Ale nejsou tak velké a ucelené jako přírodní rezervace Jizerskohorské bučiny, která zabírá bezmála deset kilometrů čtverečních a její ochranné pásmo dosahuje rozlohy dalších 17,5 kilometrů čtverečních.

Okázalé husté lesy s bukovými velikány přitahovaly odjakživa romantiky. V ústním podání koluje již více než 200 let legenda, že severní úbočí Jizerek probudilo v Carlu Mariovi von Weberovi myšlenky na složení slavné opery Čarostřelec.

Bučiny s dravými potoky, kde zní hlasitá řeč vodopádů a třpytí se stříbrné peřeje, slouží jako umělecká předloha rovněž v 21. století. Spisovatel Jan Horníček získal v roce 2020 Literární cenu Knižního klubu za román Čarostřelec. Významnou roli v něm hrají právě drsné Jizerskohorské bučiny nad poutním chrámem v Hejnicích.

Horníčkova strašidelná detektivka zasazená do 18. století vypovídá o temných dějích v bučinách podobně, jako osudy nešťastníků, kteří tam zahynuli od 19. do 21. století.

Ve skalách Frýdlantského cimbuří skončil v roce 1933 život mladého horolezce Karla Hölzela, dělníka z Nového Města pod Smrkem. S kamarády ze spolku Přátel přírody vylezli bez jištění na Polední kameny a bezpečně z nich sestoupili. Při svačině se Hölzel rozhodl, že žulovou skálu zdolá ještě jednou, což se mu podařilo. Při zpáteční cestě se však zřítil a podlehl mnoha vnitřním zraněním.

„Pokud vím, tak se jedná o jediného člověka, který v Jizerských horách zahynul při horolezectví,“ dodává Hušek, který je také horolezec. „Nejezdí sem tolik lidí jako do jiných skalních terénů v Česku. Frýdlantské cimbuří a také některé další skály jsou obtížně přístupné. Lezení na tvrdé a zvrásněné žule není navíc nic příjemného a jste z ní do krve sedření.“

Kromě Frýdlantského cimbuří vyhledávají horolezci v bučinách rovněž žulové stěny poblíž Oldřichovského sedla a 724 metrů vysokého Špičáku. Právě tam se tyčí proslulá Gorila – skála, jež se tvarem podobá hlavě největšího žijícího primáta.

Živočišnou říši zastupují v bučinách také skalní útvary Žralok, Supí hlava, Koňská hlava, Kohoutí hřeben, Žába nebo Želva. Lze tu najít i žulové monumenty Sněhuláka, Kovadlinu, Uhlířovu čapku, Koráb a Skřítka.

Zastoupení má i církev svatá, a sice Oltářem, Kazatelnou a Kapucínem. Další skály opatřila lidská fantazie názvy Kulička, Srdce a Dvě drbny. Ze žulových balvanů vzniklo kdysi dávno Skalní bludiště a pod Špičákem přispívá k tajemné atmosféře Čertova jáma.

V rozeklaných skalách si nicméně musejí dávat nejen horolezci, ale i běžní turisté. „Výstup na Frýdlantské cimbuří není nic lehkého a vyžaduje slušnou tělesnou zdatnost,“ vysvětluje Hušek. Na nejnebezpečnějších místech pomáhá zábradlí, které zde vybudovali ještě Němci.

Z Frýdlantského cimbuří směrem ke skále Zevloun se rozevírá propast, nad níž se tají dech. Dokazuje, v jakém ohrožení se ocitnou lidé, ztratí-li ostražitost při ohromení okolní krásou.

Přesně to se stalo Josefu Morávkovi z Liberce, který zde zahynul v listopadu 2002. Těsně před nešťastným pádem volal své přítelkyni. Navzdory rozsáhlému pátrání Horské služby se jeho tělo našlo až na konci dubna následujícího roku. Jeho památku dnes připomíná kříž.

Kříže a pomníčky se jmény obětí nešťastných události protkávají celé Jizerskohorské bučiny. Ukrývají se jich tam desítky a některé svědčí o tom, jak rizikové bývalo obstarání chleba v Jizerských horách.

U skály Zevloun pohřbila v zimě lavina v roce 1886 dvacetiletého Ferdinanda Wildnera. U Viničné cesty se nachází železný Effenbergův kříž, památka na sedmdesátiletého dřevorubce, jehož usmrtil v roce 1895 padající buk.

Poblíž Viničné cesty má pomník další dřevorubec Adolf Patzelt, zemřel v prosinci 1932. U vodopádů Velký Štolpich a Skok se nalézá místo zvané Maiwaldova smrt. Gustav Maiwald tam ztratil život v únoru 1930 při svážení dřeva.

Neštěstí zde nebyly uchráněny ani děti. V květnu 1922 spadl pod Ořešníkem ze skály devítiletý Emil Krause a podlehl těžkým zraněním hlavy.

Nebezpečí číhá v bučinách i dnes, ale to neznamená, že by se tam vůbec nedalo chodit či jezdit na kole. Oblast nabízí také možnosti výletů bez obav z vážných úrazů.

Z Oldřichovského sedla se kroutí až na Skalní hrad tříkilometrová pohodová a výhradně pěší stezka Oldřichovské bučiny. Turisté na ní poznají rozdíl mezi lesem obhospodařovaným a přirozeným. Při procházce minou Gorilu a další žulové útvary. Stezka obsahuje 18 zastavení, na jednom lze naslouchat zvukům lesa díky rozšiřující se rouře.

Z Oldřichovského sedla na východ vede až do Hejnic Viničná cesta. Populární a nepříliš namáhavá cyklotrasa vyústí do velkolepého historického areálu s barokním chrámem a klášterem. Špacírují tudy však i pěší, takže u cyklistů je na místě jezdit zde ohleduplnou rychlostí.

Na Viničné se nalézá ještě před Hejnicemi křižovatka, odkud se dá vystoupat k vodopádům. Na Bílém nebo taky Malém Štolpichu je první z nich hned za rohem, další dva asi o kilometr a půl dál. Na Černém nebo taky Velkém Štolpichu se lze vydat za čtyřmi vodopády po delší štrece.

Nejvzdálenější a největší je vodopád Velký Štolpich, složený z kaskády několika menších. Všechny proudí dolů po třicetimetrové stěně a nejvyšší z nich měří čtyři a půl metru. Výprava sem se nejvíc vyplatí při jarním tání sněhu nebo po větších deštích. Další dva vodopády lze pak obdivovat na Černém potoce pod Frýdlantským cimbuřím.

V bučinách se nachází rovněž klidná voda, zastoupená sedmihektarovou hladinou Šolcova rybníka. Ukrývá se za zelenou hradbou stromů po pravé straně silnice z Oldřichova do Raspenavy a v létě nabízí příjemné koupání. Kousek od rybníka si lze prohlédnout Loupežnickou jeskyni nebo řadu železobetonových řopíků ze 30. let 20. století.

Když UNESCO zařadilo Jizerskohorské bučiny na seznam světového dědictví, panovaly obavy, jestli zájem o ně nevzroste tempem, které by přírodě uškodilo. „Bučiny ale nejsou Tádž Mahal a odhadujeme, že ve srovnání s dobou před pěti lety stoupla návštěvnost tak o deset procent, což není nic dramatického,“ konstatuje Hušek.

Třeba na Frýdlantské cimbuří podle něj začali víc chodit Poláci. Ročně tam z Hejnic nebo z Bílého potoka vystoupá pět až osm tisíc turistů. „Nejvíc jich projde nebo projede na kole a na lyžích po Viničné cestě. Ročně kolem padesáti tisíc,“ říká Hušek.

Ve srovnání s nejzatíženějšími částmi Jizerských hor v oblasti Bedřichova a Jizerky to ovšem pořád nic není, na hrázi Josefodolské přehrady počitadlo za rok zaznamenalo asi sto osmdesát tisíc turistů.

V Bílém Potoce žije, obklopena bučinami, Markéta Reszczynská. Přistěhovala se tam před několika lety z Prahy a s manželem mají malý penzion pod horami Tišina a Paličník.

„Bydlí u nás Češi, Poláci i Němci, ale nikdo neříkal, že ho sem přilákaly speciálně Jizerskohorské bučiny jako přírodní památka UNESCO. Koneckonců, na celém Frýdlantsku a Liberecku jsem neviděla ani jednu ceduli s informací, že Jizerskohorské bučiny jsou památkou UNESCO. Hrady a zámky přitom mají reklamu na velkých billboardech,“ upozorňuje Reszczynská.

Návalu turistů se tedy v bučinách není nutno obávat. „Naši hosté říkají, že sem jezdí hlavně za klidem, který v tomto odlehlém koutě Jizerských hor nacházejí. Rozumím jim, sama jsem si bučiny zamilovala a na krásné Frýdlantské cimbuří jsem vylezla už vícekrát,“ popisuje majitelka penzionu.