Před 60 lety začali komunisté bít „máničky“. Postupně jich seřezali 10 tisíc

Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.

Šedesátá léta v socialistickém Československu jsou spojována s postupným uvolňováním poměrů. Mnozí si ale z této doby nesou traumatické zážitky – byli zbiti příslušníky Veřejné bezpečnosti. Důvod? Jen proto, že nosili delší vlasy nebo byli příznivci neoficiální hudby, případně obojí. Kromě ran obuškem se z nich ještě stali občané druhé kategorie – nesměli třeba jezdit městskou hromadnou dopravou.

„Násilí ze strany komunistického režimu vůči ‚vlasatcům‘ nezačalo nástupem normalizace, ale probíhalo od začátku šedesátých let,“ konstatují v Knize v barvě krve – Násilí komunistického režimu vůči undergroundu její autoři Ladislav Kudrna a František Stárek Čuňas z Ústavu pro studium totalitních režimů.

První hromadný zásah proti vlasaté mládeži se odehrál na jaře 1965, po posledním koncertu skupiny The Hells Devils, která stála na počátku československého undergroundu. Při nejdramatičtější akci o rok později pak příslušníci veřejné bezpečnosti dokonce pochytali téměř čtyři tisíce vlasatců a kromě krvavého násilí jim ostříhali vlasy. Násilí režimu vůči „vlasatcům“ pokračovalo až do roku 1989. Zřejmě poslední zásah represivních složek nastal 23. září 1989 na Ostravsku.

Desítky lidí za tu dobu poslala Bezpečnost k soudu. Část jen proto, že se dotyčný dovolil při brutálním bití bránit. „Odsouzení dotyčného ale nepatřilo v rámci represí na pomyslný vrchol, dle instrukcí Státní bezpečnosti představovalo pouze jeden z nástrojů k potlačování svobodného projevu. Častěji se využívalo zastrašování, perlustrace, předvolání za účelem podání vysvětlení či narušování sociálních vazeb,“ uvádějí autoři více než pětisetstránkové publikace.

Na základě hrubého odhadu bylo podle nich od šedesátých let do roku 1989 fyzickému násilí vystaveno na 10 tisíc mladých lidí z prostředí undergroundu. Z nich bylo 99 odsouzeno k souhrnnému trestu odnětí svobody v délce 75 let.

V šedesátých letech přistupovalo vedení KSČ k hudbě pro mladé ještě obecně opatrněji a pragmatičtěji než za normalizace. Obávalo se, že totální restrikce by jen povzbudila chuť mladých po „zakázaném ovoci“. Negativní výstřelky měly eliminovat povinné kvalifikační či rekvalifikační zkoušky kapel a nutnost zastupování zřizovatelem – třeba kulturním střediskem. Tato opatření platila po celé období „diktatury proletariátu“.

Ani relativně mírnější přístup k závadovým kapelám a jejich fanouškům ale nezabránil tomu, aby příslušníci Veřejné bezpečnosti vytáhli v roce 1965 na členy skupiny The Hells Devils a jejich fanoušky pendreky. Součástí byla také štvavá kampaň v tisku proti „Ďáblům“, která ovšem příznivce kapely jen více stmelila.

Samotný koncert v Brandýse nad Labem se obešel bez incidentů. Záminkou k zásahu se stal až fakt, že se někteří účastníci vraceli vlakem bez jízdenky. Průvodčí zatelefonoval do Prahy, že má vlak plný „vlasatců“, s nimiž jsou problémy. Po příjezdu na nádraží Praha-střed (dnes Masarykovo) se pak „máničkám“ naskytl pohled nevěštící nic dobrého.

„Nástupiště bylo plné příslušníků Veřejné bezpečnosti, stojících jeden vedle druhého. Po dojezdu vlaku na nic nečekali a okamžitě vpadli do jednotlivých vagónů, kde začali mladé lidi, včetně dívek, mlátit obušky doslova hlava nehlava. Všude se ozýval křik,“ popsali událost Ladislav Kudrna a František Stárek Čuňas.

Mezi zadrženými byli i dva členové skupiny, bubeník Alexandr Vávra a kytarista Miroslav Čtvrtník. Vávra pak násilí čelil znovu na služebně v Konviktské ulici, kde všichni museli stát u zdi a mlčet. Bubeník dostal obuškem do obličeje, ale nenechal si to líbit, dal příslušníkovi pěstí a vyrazil mu zub. Ostatní příslušníci pak museli kolegu držet, aby bubeníka „nezabil“. Vávra se Čtvrtníkem vyfasovali za výtržnictví jeden rok odnětí svobody nepodmíněně. Trestný čin zahrnoval i jízdu „načerno“, i když oba paradoxně cestovali s jízdenkou.

Nebyli to jediní odsouzení členové skupiny „Ďáblů“. Už v roce 1964 byl odsouzen za příživnictví vůdce kapely Evžen Fiala. StB ho sledovala už od roku 1961. Původně mu chtěla „přišít“ špionáž, protože chodil s dívkou z finské ambasády. Obvodní soud pro Prahu 2 jej na podzim 1964 odsoudil k jednomu roku s podmínečným odkladem na tři roky. Kapela tento rozsudek „přežila“ jen asi o půl roku, než se po zmíněném zásahu rozpadla.

„The Hells Devils se stali ikonou zakázaného big beatu,“ píše se v publikaci Kniha v barvě krve. Noviny Večerní Praha ale měly jiný názor: „Nic proti dobrému big-beatu. Ale kdo a jaký jej chce také mladým lidem nabízet? Evžen Fiala, vedoucí skupiny Hells-Devils, bez pracovního poměru, v roce 1962 potrestán místním lidovým soudem veřejnou důtkou pro vyhýbání se práci, notový analfabet? Či někteří další členové souboru, t. č. bez pracovního poměru?“

Komunistický režim vytvářel od šedesátých let z mladých lidí s dlouhými vlasy nežádoucí osoby, které měly zakázaný vstup do restaurací, divadel nebo plováren. Příslušníci Veřejné bezpečnosti je na veřejnosti pravidelně zastavovali a legitimovali. A vyhrožovali jim násilím. „Neomezovalo se to jen na příslušníky Bezpečnosti, ani dělnická třída nešla pro ránu daleko a ráda vyhazovala ‚vlasatce‘ z veřejné dopravy,“ uvádí se v Knize v barvě krve.

Zásadní rozhodnutí o tažení proti „máničkám“ pak přišlo na základě usnesení ÚV KSČ. To v létě a na podzim 1966 spustilo nejrozsáhlejší násilí vůči mladým lidem s dlouhými vlasy. Nedobrovolně a často násilím bylo ostříháno 3976 mladých mužů, z nichž takřka polovina byla nezletilých. Perzekuci se nevyhnulo ani 87 dívek, které byly odeslány na ponižující venerologická vyšetření.

„Za celou dobu existence komunistického režimu šlo o nejmasovější projev bezpráví vůči mladé, nonkonformní generaci,“ připomínají autoři citované knihy. V Praze byla většina mladíků ostříhaná v létě 1966, v regionech se akce „Vlasatci“ rozběhla v září. A například náčelník Krajské správy SNB v Ústí nad Labem v říjnu 1966 hlásil do Prahy, že jeho kraj je definitivně „bezvlasý“.

Na ulicích měst se při tom odehrávaly scény, které připomínaly události druhé světové války, kdy Němci pronásledovali Židy. Hlídky Veřejné bezpečnosti naháněly vlasaté mladíky, odvážely je na služebny a tam byli ostříháni, za což ještě zaplatili pokutu 50 korun. „Jak na ulicích, tak ve služebnách se odehrávaly nechutné výjevy plné krve,“ uvádí se v knize, podle níž se dokonce někteří mladíci pokusili o sebevraždu, byť třeba jen demonstrativní.

„Byli zadrženi čtyři mladíci, ‚máničky‘, chovali se hrubě vůči vedoucímu restaurace, který jim odmítl dát občerstvení. V Praze 10 při stříhání jednoho ‚vlasatce‘ se tento zmocnil břitvy a pořezal se na rukou, po ošetření dán do Bohnic; v Praze 6 došlo při stříhání ‚vlasatce‘ k jeho nervovému šoku, byl převezen na psychiatrické oddělení,“ uvádí jeden dochovaný protokol.

Více než 130 násilím ostříhaných mladíků se v Praze v září 1966 rozhodlo vyjít do ulic. Demonstrace začala v pět odpoledne na Staroměstském náměstí, pokračovala k Národnímu muzeu na Václavském náměstí, zpět na Staromák a odtud na Letnou, odkud chtěli demonstranti zamířit na Hrad. Cestou křičeli „Vraťte nám vlasy!“ nebo „Komunisti jsou volové!“.

V osm večer přišel zásah Bezpečnosti na Letenské pláni. Mladí lidé byli rozehnáni za pomocí obušků a slzného plynu, 58 jich bylo předvedeno. Prokurátor obvinil organizátory z hrubé neúcty ke společnosti, neúcty provokativně dávané na odiv svým zevnějškem, výtržnictvím a obligátním příživnictvím (ačkoli většina pracovala nebo studovala), psychickou labilitou a sklony k narkomanii.

Odsouzeno bylo 14 lidí: sedm dostalo nepodmíněné tresty od 4 do 16 měsíců a zbylých sedm podmínku od 4 do 16 měsíců. Nejstaršímu odsouzenému bylo 19 a nejmladšímu 15 let.

Celkem bylo v šedesátých letech odsouzeno 34 lidí, přičemž průměrná výše trestu dosáhla 11 měsíců nepodmíněně. S příchodem Pražského jara v roce 1968 sice nastalo dočasné uvolnění, ale po nástupu normalizace se vše vrátilo do starých kolejí. Za vše hovoří televizní kampaň z roku 1973 s výmluvným názvem „Máš-li dlouhý vlas, nechoď mezi nás“.

Hudba se opět stala jedním ze zástupných problémů k perzekuci vlasatého společenství. Okolo legendární skupiny The Plastic People of the Universe se záhy vytvořil poměrně široký okruh příznivců. Právě Plastici se stali hlavními tahouny oficiálně povolené akce v Rudolfově u Českých Budějovic na konci března 1974.

Do tamního hostince Na Americe se sjelo přes půl tisíce mladých lidí ze všech koutů republiky. Vyvrcholením festivalu, který dlouho plynul bez problémů, mělo být vystoupení Plastiků a po nich kapely DG 307.

K tomu už ale nedošlo, protože následoval masakr ze strany bezpečnostních složek, které na mladé lidi nasadily i psy. K esenbákům se přidali někteří místní obyvatelé, kteří na vyděšenou mládež, na niž dopady údery obušků, ještě lili ledovou vodu a křičeli: „Příště vám uřežeme hlavy!“ Nebo: „Jen je seřežte, chuligány!“

Další kolo brutálního násilí následovalo na českobudějovickém nádraží. Cesta k nástupišti vedla podchodem, kde příslušníci vytvořili uličku a řezali obušky do všech, kteří mířili k vlaku. Většina měla záda úplně modrá, plná podlitin, jiní si odnesli krvácející tržné rány na hlavě. Všichni utrpěli psychický šok a dlouhodobá traumata, mnozí tehdy měli doslova strach o život. Násilí nebyly ušetřeny ani těhotné ženy. O neuvěřitelné brutalitě vypovídá i fakt, že na dlaždičkách v podchodu zůstala krev.

Násilí a ponižování pokračovalo i na dalších místech včetně služeben Veřejné bezpečnosti, kde byli zadržení mladí lidé ostříháni a museli se svlékat donaha. Nebyly ušetřeny ani nezletilé dívky, na které příslušníci křičeli, že jsou kurvy a feťačky. Většina zadržených byla do 48 hodin propuštěna, odsouzen byl relativně malý počet lidí: tři dostali nepodmíněné tresty od 5 do 14 měsíců, další tři odešli s podmínkou v rozmezí 3 až 7 měsíců.

Perzekuce nezávislých skupin a jejich fanoušků pokračovala i nadále. V listopadu 1975 byla vyhlášena celostátní akce „Kapela“ s cílem zlikvidovat „závadovou“ bigbeatovou hudbu. Výsledkem byl také politicky vykonstruovaný proces se členy skupin The Plastic People of the Universe a DG 307. „To, co provozovali, snad ani nejtolerantnější člověk nemůže nazvat uměním,“ napsalo v září 1976 Rudé právo. „Hudbou lze stěží nazvat ječení, třískání a nepředstavitelné řvaní.“

Systematické potírání undergroundu pokračovalo až do pádu režimu. K celostátní akci „Kapela“ se v roce 1980 připojil „Odpad“, který byl zaměřen k potlačení punkového hnutí. „Na pronásledování ‚ilegální‘ kultury nezměnila nic ani nová politika Sovětského svazu po nástupu Michaela Gorbačova,“ připomínají Ladislav Kudrna a František Stárek Čuňas v Knize v barvě krve.

Necelé dva měsíce před zhroucením režimu, 23. září 1989, rozehnala Bezpečnost jeden z posledních „ilegálních“ srazů „závadové“ mládeže ve slezské Orlové. Záminkou k ukončení koncertu se staly údajné stížnosti občanů na enormní hluk, zjev účastníků a činnost vzbuzující dle StB přímo opovržení.

Příslušníci Veřejné bezpečnosti legitimovali v hostinci Zlatá Orlice 27 lidí, přičemž 26 bylo potrestáno jako přestupek. Jeden účastník zůstal ve vazbě za „útok“ na veřejného činitele, čehož se mladý příznivec hnutí punk a signatář Charty 77 Ivo Kachtík dopustil tím, že upadl do bezvědomí po brutálním bití. Nesmyslnou kauzu ukončila až amnestie nového prezidenta Václava Havla.