Článek
Článek si také můžete poslechnout v audioverzi.
Byla to Lynchova druhá návštěva Prahy. Přijel nahrávat další filmovou hudbu, tentokrát k „psychedelickému“ bijáku Lost Highway. „Tahle fotografie neměla mít velký příběh. Nebo spíš: žádný jsem jí nikdy nepřisuzoval,“ reaguje fotograf Karel Cudlín.
Žádné velké plány, prostě jen focení na Barrandově. „Pozval si mě tam můj spolužák Václav Marhoul,“ vzpomíná Cudlín. „Fotil jsem u baru, v kulisách, ve filmových ateliérech, které si David Lynch přijel prohlédnout.“ Nečekejte ale žádnou nucenou atmosféru: „Bylo nějaké kafe, sodovka, žádné okázalosti.“
„Tu situaci si vybavuji velmi živě,“ vzpomíná pro Seznam Zprávy také Václav Marhoul, který v té době působil jako generální ředitel Filmového Studia Barrandov.
„David Lynch tehdy u nás ve studiu Ve Smečkách nahrával filmovou hudbu. Pozval jsem ho na Barrandov, do své kanceláře, abych se s ním mohl osobně seznámit. Měl jsem ho totiž vždycky v obrovské úctě. Strávili jsme spolu asi hodinu a povídali si obecně o filmu, o tom, proč točí takové filmy, jaké točí. Tehdy jsem si silně uvědomil, že přede mnou sedí absolutní, v tom nejlepším slova smyslu, exot. Člověk, který v umění nedělá kompromisy. Neustupuje a dokáže prosadit svou režijní vizi. Neuvěřitelná osobnost,“ dodal.
Jejich společná fotografie visí v Marhoulově kanceláři na takzvané Wall of Fame, hned vedle Toma Cruise, Billa Clintona, Jona Voighta nebo Giny Lollobrigidy.
Fotka zapomenutá v čase
Černobílá, jemně zrnitá fotografie, která jako hlavní poutač láká na novou výstavu v pražském Centru současného umění DOX, tehdy vznikla na poslední chvíli. „Vždycky jsem u sebe nosil i druhý foťák, starou dobrou ,lajčičku‘, tedy Leicu s černobílým filmem. A právě na ten jsem si udělal tuhle jednu jedinou fotku. Jen tak, už na konci prohlídky.“
Lynch věděl, že je focený: „Zapózoval, není to takzvaně chycená fotka. Neměl s tím problém, byl naprosto v pohodě. Smál se a byl velmi příjemný.“
Fotografii Davida Lynche Karel Cudlín zveřejnil až po téměř 20 letech po jejím pořízení.
Cudlín přiznává, že jeho obdiv k Lynchovi byl upřímný. Jeho filmy miloval. „Působil na mě skromně a velmi sympaticky, právě tak jako spousta slavných lidí, kteří jsou skutečnými mistry ve svém oboru. Bylo to fantastické.“
Po focení odevzdal dva až tři filmy na Barrandov, ale pro sebe si nechal tuhle jednu fotku, pořízenou druhým aparátem. Od té doby zůstala na mnoho let zapomenutá. „Neukazoval jsem ji, ani nezvětšoval, až když jsem nechal naskenovat dvacet let staré negativy, objevil jsem mezi pásky právě tenhle záběr,“ říká jeden z nejrespektovanějších českých fotografů.
Jeho snímek znovu ožil až 16. ledna letošního roku, v den Lynchovy smrti: „Zveřejnil jsem ho na svém Facebooku.“ V tu chvíli fotku zachytil kurátor Otto M. Urban, který finišoval přípravy na rozsáhlou výstavu David Lynch: Up in Flames. Mimochodem je skvělá, přístupná až do 8. února 2026 v Centru současného umění DOX.
Hudební vibrace v Praze
David Lynch navštívil Prahu poprvé v polovině 80. let, podruhé toho roku 1996. Ač sám nikdy přesně nevysvětlil, proč si pro nahrávání filmové hudby vybral právě českou metropoli, nabízí se několik možných důvodů.
„Jediným učitelem, kterého si Lynch skutečně cenil a vnímal ho jako zásadní postavu svého života, byl František Daniel. Ten v šedesátých letech působil na FAMU v Praze a byl výraznou uměleckou osobností československého filmového světa. Po roce 1968 emigroval do Los Angeles, kde mu byla nabídnuta pozice vedoucího nově vzniklé filmové školy. Tam později nastoupil i David Lynch,“ vysvětluje kurátor Otto M. Urban, který byl s Lynchem kvůli přípravě výstavy v úzkém kontaktu.
„Lynch na něj později vzpomínal s velkým respektem. Z mé strany je to samozřejmě jen domněnka, ale je možné, že když Lynch později uvažoval o tom, kde nahrávat hudbu, mohl mu Frank Daniel, jak si v Americe říkal, doporučit Prahu jako místo, které by pro něj bylo vhodné,“ domnívá se Urban.
Kafka a fízlové
Přední český historik umění připouští ještě jeden možný důvod: „Praha ho zároveň přitahovala jako místo, které si hluboce spojoval s Franzem Kafkou. Toho vnímal jako svého spirituálního bratra. V osmdesátých letech mohl David Lynch v Praze velmi intenzivně cítit právě ten existenciálně stísněný pocit, který známe z Kafkových textů.“
Při první návštěvě v dusném ovzduší pozdní normalizace, kdy se svým dvorním skladatelem Angelem Badalamentim přijel nahrát hudbu k Modrému sametu, málokdo Lynche v Praze znal. „Byl tu anonymní, a to mu možná i vyhovovalo. Vzpomínal, jak byli neustále sledováni. Všude samí fízlové. Asi to byl pro něj silný zážitek,“ dodává Urban.
O deset let později už tady existoval – i díky fenoménu Twin Peaks – nefalšovaný lynchovský kult. „Přesně si nepamatuji složení a název tehdejšího orchestru, ale David Lynch byl naprosto nadšený z profesionality našich muzikantů. Určitě i proto se později vrátil, aby ve studiu znovu nahrával, tentokrát hudbu k svému filmu Lost Highway,“ přidává další pohled Václav Marhoul.
A Otto M. Urban vypichuje ještě jednu zajímavost: „V jednom rozhovoru z té doby říká, že vzduch v Praze zvláštně vibruje – že to pro něj má až hudební rovinu.“
Studio Smečky
Studio Smečky je mezi filmaři pojmem, patří k nejlepším v Evropě. V průběhu let tam vznikla řada hudebních nahrávek k takovým filmům, jakými jsou například Devátá brána (Roman Polanski), Portrét dámy (Jane Campionová) a Vše o mé matce (Pedro Almodóvar). Svou hudbu tam nahrával i Ennio Morricone, jinak dvorní skladatel slavného režiséra Sergia Leoneho.
Z tohoto období pochází dokumentární film, v němž Toby Keeler několik měsíců sledoval Davida Lynche při natáčení Lost Highway. Přijel s ním i do Prahy, kde zachytil, jak těžko napodobitelný filmař jezdí pražským metrem, prochází se přes Václavské náměstí, míjí Staroměstské náměstí i dům, kde se narodil Franz Kafka, prohlíží si Tančící dům, jde po Hradčanech…
„Bylo to fantastické,“ uzavírá Karel Cudlín. Autor jedné málem zapomenuté fotky. Bylo by jí škoda.
