Hlavní obsah

Mezi dobou covidovou a postcovidovou. Na druhou vlnu koronaviru se nechystáme

Miloš Čermák
komentátor
Foto: Shutterstock.com

Prožili jsme covidovou epizodu a teď se ji snažíme usilovně vytěsnit z hlavy. To není šťastné.

2. 7. 17:00

První vlnu epidemie jsme zdárně přečkali, ale s myšlenkou na riziko druhé vlny si nevíme moc rady. Stát nám v tom rozhodně nepomáhá.

Článek

Česko se rozloučilo s koronavirem, zaznamenala světová média. Krátký článek, který publikovala třeba i BBC či The Washington Post, obvykle doprovodila působivá fotografie Karlova mostu s půlkilometrovým stolem pro dva tisíce strávníků. A také oficiální informace Světové zdravotnické organizace, že pandemie koronaviru zdaleka nekončí.

Různým lidem kladu v posledních týdnech otázku: Jak se připravujete na případnou druhou vlnu nákazy? „To jsem vzdal, nedá se dělat nic,“ odpověděl mi jeden známý. Vlastní malou restauraci, v době karantény vařil a prodával jídla přes okénko, otevřel začátkem června. Sotva podnik udržel a tvrdí, že opětovné zavření by už nepřežil: „Můžu se jedině modlit.“

Není to neobvyklý postoj. Nejen od majitelů hospod či restaurací, kteří patřili mezi nejhůř ekonomicky postižené. Ale i od mnoha dalších lidí. Prožili jsme „covidovou epizodu“, mnozí v jakémsi mentálním bezvědomí. A teď se vše snažíme co nejrychleji a nejlépe vytěsnit z hlavy.

Nevíme, že druhá vlna nákazy nutně přijde. Nemusí. Je možné, že nemoc bude propukat v různých ohniscích jako v posledních dnech v Karviné a šíření se budeme úspěšně bránit. Ale virus nezmizí, očkování se hned tak nedočkáme a je otázka, zda plošně vůbec proběhne a jak moc bude účinné. A jakkoli si to nepřipouštíme, tak svět je jiný než před půlrokem.

Hezky to popsal David Šimák, profesí odborník na reklamu, ale zároveň člověk, který v době karantény v podstatě denně velmi věcně a fakticky přesně referoval na Facebooku o všem, co se týkalo pandemie. Říkal tomu „koronastřípky“ a texty si našly stovky, možná tisíce čtenářů.

Šimák říká: „Covidová doba, pro kterou byly charakteristické určité obavy a napětí, už skončila. Ale předcovidová doba je pryč a ta postcovidová ještě nenastala.“ Jinými slovy – vláda rozvolnila opatření týkající se pandemie a lidé se vrátili k normálnímu životu. Jenže postcovidový svět je jiný. A možná bychom se v něm měli jinak chovat. Jenže to většině z nás dosud nedošlo.

Ona nemusí přijít žádná druhá vlna. Minimálně ne v podobě, jak si ji představujeme, tedy jako zdravotnická krize, při níž poroste počet nakažených a hospitalizovaných tak rychle, že bude hrozit nedostatek specializovaných lůžek. Pro velké problémy firem i lidí stačí, když se budou objevovat sporadické případy. To už se děje.

V novinách jsme četli o karanténě mezi zastupiteli pražského magistrátu. Podobná opatření se kvůli izolovaným případům dotkla zhruba desítky pražských firem. Událost má většinou podobu dvoutýdenní karantény, po níž naštěstí obvykle většina účastníků zjistí, že jejich test na přítomnost viru je negativní a že se můžou vrátit do práce.

Ale i takový výpadek může způsobit problémy zejména v provozech, které vyžadují přítomnost zaměstnanců ať už při výrobě, anebo v kontaktu se zákazníky. Může to být větší problém než v březnu a dubnu, kdy „stála“ půlka země a přece jen existovaly určité mechanismy, jak postiženým firmám a lidem pomoct. A navíc byla tu dobrá vůle spousty dalších lidí včetně těch, kterých se to třeba vůbec netýkalo. Dnes jsme v „normálu“. Obojí je bohužel pryč. Nedivme se, vždyť chceme na covid zapomenout.

Pravidlo číslo jedna pro dobu postcovidovou: „Nedělat velké a dlouhé plány“. Platí i pro soukromý život. Jsme zkrátka v době, kdy letenky, dovolené i ubytování je lepší kupovat „last minute“, nikoli „first moment“. Totéž platí o vstupenkách, rezervacích a všem ostatním. Měli bychom počítat s tím, že plány se mohou kdykoli změnit.

Četl jsem článek o tom, že střední a větší firmy v New Yorku mají své „covidové manažery“, kteří se v případě návratu nákazy ujmou krizového řízení firmy. A kteří mají dopředu zjištěno a připraveno, jaká opatření bude třeba udělat. Nedělal jsem žádný solidní průzkum, ale zavolal asi deseti známým z různých větších českých společností a korporátů. Všichni se myšlence „covidového šéfa“ zasmáli jako dobré anekdotě. „Až to nastane, budeme to řešit. Žádný strach,“ zněla nejčastější odpověď.

Je jasné, že v některých oborech je v případě karantény „plán B“ těžké připravit. Ale tím spíš je třeba počítat s komplikacemi. Představují reálnou možnost. Nejen restauratéři a hospodští, ale i provozovatelé sportovních a kulturních akcí nevědí dne ani hodiny, kdy budou okolnostmi donuceni jednat. Vždy je lepší mít plán než čistě improvizovat.

Někdo bude možná muset změnit obor, jakkoli to pro konkrétní lidi může znít hrozně. Při povodních se vždycky divíme těm, kteří přijdou o dům postavený v záplavové oblasti. Nebo si ho tam po ničivé povodni dokonce postaví znovu. Lidé, kteří říkají „druhá vlna prostě nesmí přijít“, jsou trochu jako oni.

Druhé pravidlo: Obstarejte si co nejvíc informací a sledujte informace nové. Jak už bylo řečeno, selektivní „slepota“ týkající se všeho ohledně koronaviru byla součástí naší posttraumatické terapie. Ale teď je čas se zase o vše kolem koronaviru začít zajímat. Protože informace jsou v postcovidové době tím nejdůležitějším.

Na sociálních sítích jsem se setkal s nepřátelskými reakcemi vůči článkům, které píšou o riziku druhé vlny. V kontextu dnešního převládajícího názoru, že opatření vlády byla příliš přísná až zbytečná, jsou nové informace „dalším rozdmýcháváním strachu“.

Ano, možná novináři referovali uprostřed krize o vývoji událostí příliš apokalypticky. Možná bylo zbytečné „orámovat“ každý web počty testovaných, nakažených a mrtvých. Ale reagovat na to tím, že zavřeme oči před novými daty, je dětinské. Smějeme se Donaldu Trumpovi, když (zřejmě) žertuje, že sníží počet nakažených tím, že se bude méně testovat. Ale vlastně se chováme podle podobné logiky.

A pak je tu jeden překvapivý fakt. Z médií máme spousty informací o tom, na co přišli vědci, o co probíhá spor či jak události prožívají osobně lidé v různých částech světa. Ale když potřebujeme praktické informace, je to najednou problém.

Zmíněný David Šimák v uplynulých týdnech karanténu absolvoval kvůli případu pozitivního testu ve společných pracovních prostorech. „Překvapilo mě, že jakkoli jsem všechno kolem covid-19 několik měsíců sledoval a považoval se za velmi informovaného, najednou jsem stejně zjistil, že vlastně nevím, co mám dělat,“ říká.

V tom je dluh státu, který to občanům nijak neulehčuje. Neexistuje například webová stránka, kde by bylo jasně a srozumitelně, nejlépe v bodech popsané, co má člověk dělat, když se dostane do kontaktu s někým nakaženým. Pomůže volat hygienikům, kteří oslovují ohrožené lidi buď telefonicky, nebo e-mailem. Ale je spousta případů, kdy se jim to nepodaří.

Mluvil jsem před pár dny s jednou hygieničkou (nechtěla zveřejnit jméno), která tvrdila, že jejich práce je teď paradoxně obtížnější než v nervózních týdnech koncem března a v dubnu. Ochota spolupracovat je výrazně nižší. A to číkoli počínaje politiky a ostatními úředníky a konče běžnými lidmi. V době krize jsme na hygieniky hleděli jako na někoho, kdo nám může i zachránit život. Dnes v jejich práci bohužel vidíme spíš buzeraci a nečekané komplikace.

Svým způsobem je rizikové, že jsme v Česku prožili pandemii v tak lehké a životy málo ohrožující podobě. Dodnes nevíme přesně proč, ale jistě to bylo rychlými a včasnými opatřeními státu. Jenže naše psychika funguje tak, že je dnes zpětně vnímáme jako zbytečná.

„Chytrá karanténa“ neexistuje, lépe řečeno není prostým okem viditelná. Základní koncept je ukrytý v dnešním fungování hygieniků a praktických lékařů. To hlavní funguje: sledování nových případů a kontrola ohnisek nákazy tak, aby se virus dál nešířil. Ale „hi-tech“ podobě chytré karantény, o které jsme četli a vkládali do ní naděje, se to nepodobá ani trochu. Aplikaci eRouška má staženo málo lidí, aplikaci Mapy.cz jich používá víc, ale o reálném dopadu si můžeme nechat jen zdát.

Stát v tom občany nijak nepovzbuzuje. Ona eRouška je vlastně dokonalý příklad. Vznikla na samém vrcholu první vlny pandemie z velké části díky vzepětí a energii lidí, kteří to dělali zadarmo a z pocitu jakési povinnosti. Stát i nezávislý audit vyhodnotil aplikaci jako bezproblémovou z pohledu ochrany soukromí. A výsledek?

Předsedkyně Úřadu pro ochranu osobních údajů Ivana Janů pyšně říká v rozhovoru pro veřejnoprávní rozhlas (který ten citát ještě vypíchne v tweetu a titulku, aby náhodou nezůstal nepovšimnut): „Například aplikaci eRouška v mobilu nemám. Hraje v tom roli i strach o mé osobní údaje.“ Je to řečeno bez dalšího expertního stanoviska a vysvětlení, prostě jen tak. Přijde mi to amatérské a nezodpovědné.

Třetí pravidlo: spoustu věcí změnit nelze, ale naše vlastní chování ano. Covidová doba byla plná předsevzetí a velkých slov o tom, jak krize promění náš život. Od hygieny přes zlepšení vlastní kondice, až po příklon k ekologicky a ekonomicky udržitelným životním návykům.

Všechno je úspěšně zapomenuto. Jsme jako zlodějíček v jedné francouzské komedii, který se v letadle ohroženém poruchou motoru usilovně modlil a sliboval pánubohu, jak se polepší, když let přežije. Ale když pak letadlo úspěšně přistálo, tak ještě před vystoupením ukradl spolucestujícímu peněženku.

Kdepak, žádné změny se nekonají. Ale naše vina je to jen částečně. Problém je i v tom, že se zde naše neochota setkává s nedostatkem informací. Selhává stát, který by v komunikaci s veřejností měl vidět svou povinnost. A bohužel selhávají i média.

Pro dobu poscovidovou nám chybí cosi jako srozumitelný praktický „návod na život“. Nejdál se dostal teď už šest týdnů starý článek původně z amerického blogu, který zkoumal šíření viru v různých situacích a porovnával rizikovost různých lidských činností.

Nenašli jsme rozumný způsob, jak sdělovat míru rizika toho, co děláme. Jako bychom coby společnost rozuměli pouze „binárnímu nastavení“: povoleno-zakázáno.

Jenže život není černobílý. Každý den děláme desítky rozhodnutí. Jet do práce (o deset minut rychleji) metrem, anebo tramvají? Jet na kole, což bude trvat dvakrát déle a budete se muset vysprchovat? Je víc rizikové jít do divadla, anebo do bazénu?

Nic z toho nevíme. Bohužel.

Přicházejí nové poznatky a výsledky nových vědeckých studií, doporučení autorit se rozcházejí. Jeden týden čteme od německého hlavního epidemiologa, že rizikem je zejména přenos vzduchem v uzavřených prostorách, že riziko přenosu dotykem je minimální a že mytí rukou, mantra počátku pandemie, vlastně zas tak důležité není. O týden později tvrdí česká hygienička, že je to naopak a podávání rukou je stále vysoce rizikové.

Jasně, že je na to argument: jsme v demokracii, informací o všem je dostatek a každý ať použije své vlastní kritické myšlení, aby se ke svému „návodu na život“ dobral. Dobrá rada, ale moc nefunguje.

Za prvé žijeme v zemi, kde se bavíme nad tím, že si ani absolventka magisterského studia neví rady s existencí přílivu a odlivu. A chceme po běžné populaci, aby reálně posoudila, jak je rizikové cestovat v MHD?

A za druhé tyto informace opravdu nejsou k dispozici. Spíš vždycky nějak vyplavou na povrch, kde se ohřejí, chvíli někoho zajímají, a pak je přebije něco jiného. Před pár dny řekl český „šéf přes rozvolňování“ Rastislav Maďar, že v tramvaji nebo autobusu představuje nošení roušek větší zdravotní riziko, než když je lidé odloží.

Je to možné. A v podstatě je to vítaná zpráva. Ale je natolik v rozporu s tím, co slyšíme z většiny jiných zemí, že by si to asi zasloužilo lepší vysvětlení, možná i podložení argumenty. A je to oficiální doporučení úřadů? Anebo jen osobní názor, který byl zveřejněn, protože se na věc zeptal redaktor? Nevíme.

Mám pocit, že by stačilo hrozně málo, abychom případné riziko návratu „doby covidové“ velmi výrazně snížili. Mít víc informací, plánovat dopředu s vědomím možných komplikací, změnit aspoň nepatrně své chování. Využít situaci, abychom v životě udělali dobré změny. Například Británie načasovala právě na tuto dobu kampaň proti obezitě. Jak známo nadváha byla jedním z jasně prokázaných faktorů, který přispíval k vyšší pravděpodobnosti těžkého průběhu nemoci.

Jenže to by tohle všechno muselo někoho aspoň trošku zajímat. Mluvit o pandemii je zoufale nesexy a out. Vlastně pro kohokoli. To se radši budeme do nekonečna hádat o Mariánský sloup nebo Milana Kunderu.

A premiér natáčí pološílené videoblogy, ve kterých vzývá matku Zemi a otce Slunce a vyznává se ze své vášně k astrologii, díky níž došel k přesvědčení, že si naše malá zemička nesmí nechat mluvit do svých věcí.

Tváříme se, že jsme uprostřed doby postcovidové. S veselým úsměvem (věděli jste, že při smíchu se hned po kašlání uvolňuje z těla nejvíc kapének?) a s očima zakrytýma rouškou. Ale třeba to vyjde, co my víme.

Sdílejte článek

Seznam.cz zavádí tlačítko Líbí se

Dejte redakci i ostatním čtenářům vědět, jaký obsah stojí za přečtení.

Články s nejvyšším počtem Líbí se se budou častěji zobrazovat na hlavní stránce Seznamu a přečte si je více lidí. Nikomu tak neuniknou zajímavé zprávy.

Reklama

Doporučené