Místo žhavých ingotů mrazicí boxy a možná i byty. Kladenská Poldovka se mění

Brzy jednadevadesátiletý Erich Přibil strávil v kladenských ocelárnách přes třicet let. „Myslím, že co dnes děje v Poldovce, dává pro Kladno smysl,“ říká nad kávou ve svém rodinném domku na dohled od od někdejšího průmyslového kolosu.

Plzeňský rodák a absolvent pražské techniky začínal v tehdejších Spojených ocelárnách v roce 1961 v laboratořích. Postupně se vypracoval na vedoucího technologie a po roce 1989 stal technickým ředitelem celého podniku. „Do roku 1989 to byla velká fabrika, která zaměstnávala 20 tisíc lidí. Vyráběla ocel v různých formách a typech, ročně kolem milionu tun,“ vypráví Přibil.

Dnes se bývalé ocelárny po několika desetiletích úvah, projektování, úprav a sanací začínají měnit k novému životu. V místech, kde se dřív slévala ušlechtilá ocel, z níž se vyráběly hřídele, tyče, nástrojové bloky i ocelové implantáty, kde se kdysi pod údery obrovských bucharů tvarovaly ocelové ingoty, dnes bourací kladiva buší do zbytků betonových základů továrních hal.

Na jejich místě vznikají velké haly, které budou sloužit jako skladiště, výrobní prostory a distribuční a logistická centra a výrobní prostory. „Celková plocha dvou hal bude 88,5 tisíce metrů čtverečních. Ta menší, která už se začala stavět, to je prvních 10 tisíc metrů, pro společnost Havi, distributora potravin,“ říká regionální ředitel developmentu společnosti Panattoni pro Česko a Slovensko Jan Andrejco.

Celý brownfield se skládá ze dvou částí - areálu někdejších oceláren Poldi a bývalé Vojtěšské huti. Zatímco v Poldi už se staví, labyrint zanedbaných továrních budov, elektrických rozvoden a další industriální architekturu na budoucnost teprve čeká.

V prvním patře provizorní základny z unimo buněk s výhledem na staveniště ukazuje Andrejco plány, jak bude bývalá Poldovka za několik let vypadat. Společnost Panattoni zatím staví jen první z obou hal o rozloze 33 tisíc čtverečních metrů. V současnosti stojí takzvaná obálka - střecha, podlaha a obvodové zdi - u jedné třetiny budovy.

V přítmí haly s téměř 13 metrů vysokými stropy už stojí budoucí obrovský mrazící box, zabírající zhruba čtvrtinu celého prostoru. „Vedle něj bude stát chladící box, a tady všude kolem budou řadu regálů s dalšími potravinami,“ ukazuje rukou projektový manažer Panattoni Michal Kvěch.

Pozemky vlastní finanční skupina RSJ, která je zároveň investorem stavby. Developerská firma Panattoni obvykle staví objekty až poté, co pro ně získá nájemce, kterým projekty uzpůsobí na míru.

„Tato hala je v podstatě výjimkou, protože jsme začali se stavbou jedné části. K výstavbě je ale připravena celá hala, jak vidíte, tak jsou hotové terénní úpravy,“ vysvětluje Andrejco. „Až přijde nájemce, halu postavíme do osmi až deseti měsíců,“ říká.

S dalšími nájemci Panattoni jedná, konkrétní firmy ale Andrejco prozradit nechce. Jednou z nich by mohl být výrobce elektroniky, další je shodou okolností také potravinářská firma. Při plném obsazení by podle Panattoni měly v nových halách pracovat až dva tisíce lidí. Přínos pro veřejné rozpočty ve formě daní a odvodů odhaduje developer na 310 milionů korun ročně.

Vedle pozemků, na nichž vznikají zmíněné dvě haly, vlastní investiční společnost RSJ ještě další část areálu bývalé Poldi. V nich dnes ještě působí jedna z nástupnických firem někdejších oceláren, společnost Strojírny Poldi.

Na jaře příštího roku ale Panattoni očekává, že získá stavební povolení na výstavbu dalších dvou hal. „Předpokládáme, že bychom potom začali s demolicí starých továrních hal a výstavba by mohla začít koncem roku 2026 nebo začátkem roku 2027,“ říká Jan Andrejco.

Logistická centra z podstaty věci generují zvýšenou dopravu, především kamionovou. Projekt počítá s tím, že se doprava svede na budoucí obchvat Kladna, který spojí dálnice D6 a D7 podél jihovýchodního okraje Kladna.

Nová komunikace povede zhruba tři kilometry od Business Parku Panattoni, který se na ni napojí rozšířenou silnicí přes areál někdejší Vojtěšské, později Koněvovy huti na jižní straně bývalé Poldovky. Tam se napojí na betonovou cestu, kterou postavili v 70. letech kvůli přepravě žhavých ocelových ingotů do nově postavené válcovny mezi Kladnem a Buštěhradem.

Tuto přípojku financuje město Kladno napůl s Panattoni. „První třetinu této komunikace skrz Vojtěšskou huť stavíme společně, ale zbývající dvě třetiny jsou na pozemcích Středočeského kraje,“ vysvětluje kladenský radní Ondřej Rys.

Krajský byl i most nad Libušinou ulicí, po kterém tato silnice vedla. Ten byl ale kvůli havarijnímu stavu před čtyřmi lety zbourán. „Bez pomoci kraje a státu nebudeme moci ten most znovu postavit a vyvést dopravu mimo město,“ upozorňuje Rys.

První, městská část silnice by měla být hotová do konce příštího roku. Kdy bude postaven nový most a dokončená zbývající část ale není jasné. Na obchvatu Kladna pracuje Ředitelství silnic a dálnic, které začalo vykupovat pozemky. Zprovoznění se očekává kolem roku 2030.

Panattoni nicméně počítá s otevřením první haly už v dubnu 2026, takže minimálně několik let budou kamiony muset jezdit po stávajících silnicích kolem bývalé hutě.

Průlom ve využití jednoho z největších brownfieldů v Česku umožnil hlavně soukromý majitel pozemků, společnost Fer Consult pražského podnikatele Pavla Pravdy. Tomu se podařilo koupit pozemky od několika různých majitelů a sehnat peníze na odstranění ekologických zátěží po ocelárnách.

„Hlavní problém byl dehet a benzoapyren. Odstranění ekologické zátěže stálo zhruba 400 až 500 milionů korun, prostředky jsme získali hlavně z evropských fondu, z Operačního programu životní prostředí,“ říká Pravda.

Na jižní straně sousedí areál Poldi Kladno v bývalou Vojtěšskou hutí. Ta je zhruba o padesát let starší než Poldi, s níž byla po II. světové válce sloučena do jednoho závodu, Spojených oceláren, a zároveň přejmenována na Huť Koněv.

Od bývalé Poldiny huti se tato část kladenského průmyslového brownfieldu liší tím, že pozemky vlastní několik set jednotlivců a firem. Možná i proto se zde zachovala řada pozoruhodných technických památek.

„Zůstaly tam objekty, které jsou dokonce starší než hlavní kostel na náměstí Starosty Pavla. Datují se až do roku 1854, kdy vznikaly první vysoké pece,“ říká kurátor Hornického skanzenu Mayrau v nedalekých Vinařicích Tomáš Voldráb.

Mezi nejznámější památky patří především trojice věží vápenných pecí, které se z podnětu kladenských muzejníků staly v roce 2008 kulturní památkou ČR. V současnosti jsou ale v havarijním stavu.

Nedaleko stojící bývalá strojovna měla větší štěstí. Její vlastník, kladenský podnikatel Jiří Koldinský, do renovace zchátralé budovy vložil vlastní peníze a upravil ji na kulturní centrum. Náklady na projekt ale prozradit nechce.

„Byla to nejhorší investice mého života. Mně bylo prostě líto, v jakém je to stavu, tak jsem to postupně začal dávat dohromady,“ popisuje Koldinský svou motivaci. „Na provoz si to určitě nevydělá, občas se to pronajme. Ale aspoň tam po mně zůstane nějaká stopa,“ zamýšlí se.

Možná se ale technické památky bývalé Vojtěšské huti stanou atrakcemi nové kladenské rezidenční čtvrti. Regulační plán kladenského magistrátu pro toto území počítá s obytnou zástavbou pro několik tisíc lidí. Prioritou je část areálu bezprostředně sousedící s centrem Kladna.

„Chtěli bychom ty objekty zachránit. Naší vizí je, že části brownfieldu, které přímo sousedí s městem, by se měly vyčistit a měly by tam vzniknout nové městské části,“ vysvětluje radní Ondřej Rys.

„Ta první část je od radnice vzdálená asi jen 300 metrů vzdušnou čarou. Teď vznikla urbanistická studie a začíná se na tom pracovat, takže by tam teoreticky za nějakých 15, 20 let mohla vzniknout nová čtvrť,“ dodává. Náklady by se podle Ryse mohly pohybovat mezi 15 a 20 miliardami korun.

Další obytná čtvrť by mohla stát v jižní části bývalé huti a navazoval by na ni industriální park se zmíněnými technickými památkami.

„Jeho součástí by mohly být právě ty vápenné pece, kterou jsou vlastně symbolem celého brownfieldu. Byť jsou kulturní památkou, tak jsou ale v soukromých rukách a tyto soukromé ruce jsou bohužel velmi problematické,“ říká radní Rys.

V komplexu Vojtěšské huti dnes působí desítky firem včetně společnosti syna Ericha Přibila, která obchoduje s hutním materiálem. Přibil ale vůči továrně, v niž strávil velkou část své kariéry, sentiment nechová. „Žádnou nostalgii necítím,“ říká rezolutně.