Hlavní obsah

Milion chvilek jsou možná nedostudovaní amatéři, proč ale tolik dráždí mocné?

Foto: Tomáš Svoboda

Mikuláš Minář mluví ke čtvrt milionu lidí na sobotní demonstraci v Praze na Letné.

Část společnosti stále poněkud tápe, kudy, s kým a kam vlastně v politice vyrazit. Při protestech si vyzkoušela, že její hlas může být až nečekaně slyšet a že už ji i dlouho bohorovní soupeři berou aspoň vážně, píše v komentáři Jindřich Šídlo.

Článek

Nechal jsem své studenty minulý týden napsat komentář k sobotní demonstraci Milionu chvilek na Letné. Podmínka zněla, že text musí vzniknout před akcí.

Když jsme se v pondělí sešli na semináři, mohli si nanečisto ozkoušet ten jedinečný pocit novináře, jak moc se jeho očekávání mohou minout s realitou.

Takže na Letnou nedorazilo „významně méně demonstrantů” než letos v červnu, Milion chvilek neztratil zastavením trestního stíhání premiéra Babiše svůj hlavní argument pro své protesty i existenci.

Česko znovu zažilo jednu z největších protestních akcí ve své historii.

Co vlastně ti lidé chtějí

Studenty samozřejmě není moc za co kritizovat. Vycházeli ze všeobecných předpokladů a nálady, kterou na sebe nechali působit z médií. A mezi námi, jejich prognózy se příliš nelišily od tradičně zcela od reality odtržených odhadů jejich pedagoga.

V pátek večer, den před akcí, jsem se v Liberci na společenské akci potkal s několika místními aktivisty Milionu chvilek. A pochopil docela důležitou věc: smysl celého tohoto hnutí, protože to už je hnutí, se pro ně nevyčerpává úvahami, kolik lidí nakonec dorazí na pražskou demonstraci, nebo snad dokonce nadějí, že Andrej Babiš pod tíhou jejich argumentů a statisíců lidí v ulicích skutečně rezignuje.

Vědí dobře, že se to zatím nestane, ale podstatné je pro ně vzájemné propojení s podobně smýšlejícími lidmi z regionu nebo nakonec celé země. Aniž by to mělo znít pateticky: mají pocit, že dělají něco, co má smysl a co časem může přinést výsledky.

A tohle je pro ty, kteří chodí na Letnou nebo organizují akce v regionech, nejdůležitější: bez ohledu na skepsi, kterou jim denně servírujeme, věří, že se po dlouhé době mohou dočkat politického vítězství.

Dlouhá léta to pro ně v Česku vypadalo beznadějně, od roku 2013 „jejich” strany a kandidáti prohrávají jedny volby za druhými, Zeman, Babiš, Zeman, vláda s podporou komunistů, Okamura ve vedení Sněmovny. Teď si poprvé po letech navzájem a spolu s obřím davem na Letné dodávají přesvědčení, že Babiš není neporazitelný, což může znít docela banálně, ale část veřejnosti tohle přesně potřebovala slyšet a snad tomu i trochu věřit.

Podrážděný establishment

A teď samozřejmě opět chvíle pro skepsi: čtvrt milionu lidí na jedné demonstraci s ideálně zvoleným termínem a vydařeným počasím ještě mnoho neznamená, Andrej Babiš získal v minulých volbách jeden a půl milionu hlasů.

Mikuláš Minář a jeho tým navíc tak trochu neznají míru, když mluví o „ultimátech”, a vědí, že to dav pod pódiem chce slyšet. Pokud Babiš nesplní jejich požadavky, neprodá Agrofert (neprodá, protože pro něj mimo jiné neexistuje kupec a už vůbec ne do dvou měsíců) a neodvolá Marii Benešovou, která se snaží už několik měsíců předstírat, že neexistuje, slibují „chvilkaři” další akce, po kterých budou nejspíš následovat další akce… A nakonec: akce!

Dalo by se to ironizovat ještě nějakou chvíli, jen je užitečnější si všimnout, jak čím dál podrážděněji Babiš a další příslušníci společenské smetánky na demonstrace reagují.

Předseda vlády momentálně zvolil rádoby odlehčený, až pohrdavý tón, kdy Mináře nazývá „šestadvacetiletým nedostudovaným studentem”.

Ano, Minář má skutečně ve 26 letech přerušené studium – na rozdíl od Babiše, který nejenže měl ve stejném věku studium zahraničního obchodu na Vysoké škole ekonomické v Bratislavě dávno ukončené, ale navíc už stačil vstoupit do KSČ.

Nedostudovaný mladík by měl být podle všeho velmi jednoduchým soupeřem, ale i v této pozici dokáže nečekaně vydráždit vládnoucí establishment k nepříčetnosti.

Tak třeba Václav Klaus starší mluví o Milionu chvilek jako o „zhoubném jevu”, protože demonstrace na náměstích se mají zřejmě konat pouze v případě, kdy je tam jako v roce 1997 čten dopis jeho mladšího syna na jeho podporu.

Jeden z vrchních ideologů dnešní vládnoucí třídy, nositel státního vyznamenání Zdeněk Zbořil (krycí jméno Houf) se zase v pondělí v Parlamentních listech odvázal natolik, že pokojné demonstrace označil za „výzvu ke státnímu převratu” a obvinil Českou televizi, že je součástí „protistátní akce”. Před 35 lety by to Houf radši už hlásil s předstihem.

Kdo využije energii

A tak bychom ve výčtu hysterických reakcí mohli pokračovat mnoho dalších odstavců s čestným místem pro prezidenta republiky, ovšem na ukázku to snad stačí. Na partu mladých mužů, kterým ještě dlouho nebude 30 let, je to solidní výkon.

Milion chvilek patrně časem dospěje do bodu, kdy se buď promění v regulérní politickou stranu, nebo aspoň předá svou energii a „momentum” někomu jinému, možná chápavějším politickým stranám nebo aspoň jejich silným personám. Po dvou letech je možná užitečné si zopakovat, že ODS, TOP 09, lidovci a STAN získali v roce 2017 dohromady jen o 100 tisíc hlasů méně než ANO. A díky volebnímu zákonu také o 30 mandátů méně.

Česká politika v posledních letech hledá svou novou podobu. Na jedné straně barikády vypadá situace přehledně: Zeman, Babiš, Okamura, Filip a část sociální demokracie vytvořili fungující spojenectví, momentálně vítězící.

Druhá část společnosti stále poněkud tápe, kudy, s kým a kam vlastně vyrazit. Při protestech si vyzkoušela, že její hlas může být až nečekaně slyšet a že už ji i dlouho bohorovní soupeři berou aspoň vážně.

Doporučované