Hlavní obsah

Miroslav Donutil: Už mě nebaví dělat ptákoviny

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

„Co pořád máte s mým hereckým stereotypem?“ ptá se Miroslav Donutil v rozhovoru pro Seznam Zprávy v reakci na pozitivní ohlasy na svůj nový film Atlas ptáků.

Reklama

2. 9. 15:15

O špatných rolích, veselých historkách a bramboráku. A také o tom, koho bude volit. Jeden z nejpopulárnějších českých herců poskytl v den, kdy do kin vstupuje film Atlas ptáků, v němž ztvárnil hlavní roli, rozhovor Seznam Zprávám.

Článek

Letos sedmdesátiletý Miroslav Donutil se na česká filmová plátna vrátil po sedmi letech. A ve velkém stylu. Ve snímku Atlas ptáků českého režiséra slovinského původu Olma Omerzu hraje postavu stárnoucího oligarchy Iva Róny. Majitel velké technologické firmy dosud zažíval jen úspěch a cestu vzhůru; když přijde pád, je pro něj velmi těžké se s nastalou situací vyrovnat.

Jak se vám ta postava zamlouvala, když jste si scénář poprvé četl?

Co je herci po tom, jestli se mu postava líbí, nebo ne. Dobře se mi vždy hrály postavy, které byly dobře napsané. Postavy, které mají svůj příběh a odněkud někam směřují a mají co dát lidem. Potom je jedno, jestli ta postava je gauner, nebo milý člověk. Postava Iva Róny v žádném případě není milá. Je to svým způsobem spíš gauner. V každém z nás je trochu gaunera a trochu milého člověka, co si budeme nalhávat.

Navzdory svému gaunerství je často ta postava až politováníhodná…

Ano, dokonce i Arnošt Goldflam, který mne nikdy moc nechválil, mi složil poklonu, jaký to byl výkon. A řekl i to, že mu té postavy bylo líto. My jsme k tomu s Olmem trochu směřovali. Věděli jsme, že Ivo Róna bude politováníhodný. Pro něj ty události ve filmu jsou jako rána do srdce, všechno se mu zhroutí. A rodina ho nedrží, jde proti němu. I když si za to může trochu sám, protože zároveň sám půl života šel zase proti rodině.

Foto: Jan Mihaliček, Seznam Zprávy

Miroslav Donutil: „Každý z nás o smrti někdy uvažuje, každý z nás se jí bojí, té její nevyhnutelnosti.“

Bylo pro vás těžké hrát postavu, která je tak blízko smrti?

Já se svým věkem také pohybuju v tomto rozmezí, takže to chápu. Každý z nás o smrti někdy uvažuje, každý z nás se jí bojí, té její nevyhnutelnosti. Hrdina filmu není typ člověka, který by se smrtí zabýval a jeho smrtelnost ho zaskočí. Najednou přestane být pánem sebe sama, firmy a rodiny a cítí se velmi ohrožený.

Dlouho jste v českém filmu nedostal tak charakterní a komplikovanou roli, bylo to pro vás vykročení ze stereotypu?

Já nevím, co pořád někteří mají s mým hereckým stereotypem. Když se zamyslím nad svými rolemi z poslední doby, tak je to opravdu pestrá sbírka charakterů. Například teď natáčím televizní seriál Špunti na cestě, kde hraju starého rockera, bývalého zvukaře skupiny Pražský výběr, který rodině připravuje neuvěřitelná překvapení. Není i to vykročení ze stereotypu?

Nejsme asi zvyklí vás vidět hrát takhle minimalisticky.

Tak jsem hrál v poslední době i ve třech televizních filmech Jiřího Svobody. Co film, to jiná postava, hrál jsem mimo jiné ve filmu Rašín prvorepublikového předsedu vlády Karla Kramáře. To bylo také výrazné vykročení ze stereotypu, to tehdy kritici také oslavovali. I u Svobody šlo o velmi minimalistické precizní hraní, on to tak vyžaduje, je to stará škola. A mě těší, že Olmo na to navazuje. Ač je Slovinec, tak je podle mě budoucností českého filmu.

Podívejte se na ukázky ze snímku Atlas ptáků:

+7

V čem je podle vás výjimečný jeho režijní přístup?

Klíčem ke všemu, co dělá, je perfektní příprava a profesionalita. Nejde do ničeho, o čem není přesvědčen, že to nebude stát za to. I na place je perfektně připravený každý den a ví přesně, co chce. A zároveň je schopen o tom s vámi vést diskuzi. Při natáčení jsme vedli opravdu velké a vášnivé diskuze o spoustě věcí a vždy to bylo ku prospěchu věci. Řada věcí ve filmu vznikla až z našich schůzek nad tou postavou, cizelováním témat, to mne moc bavilo.

Nepočítám-li filmovou verzi seriálového hitu Doktor Martin, nehrál jste v žádném českém filmu od roku 2015, kdy jste se objevil v česko-polském snímku Cesta do Říma. Vím, že jste mezitím byl činný v divadle i v televizi, ale co způsobilo tak dlouhou filmovou pauzu?

Studentský film Cesta do Říma byla spíš taková výpomoc pro talentovaného polského studenta FAMU, který to režíroval. V té době jsem na FAMU učil režiséry práci s hercem, tam ta spolupráce vznikla. Můj poslední český film pro kina byla v roce 2014 komedie 10 pravidel jak sbalit holku. Jedna z těch výjimek, na kterou jsem přistoupil, chtěl jsem kontakt s mladými lidmi, ta pauza už byla opravdu dlouhá. Od té doby už chodily jen nabídky, které bohužel akceptovat nešly.

Filmové nabídky? Bylo jich asi deset, ale všechny jsem odmítl. Nebaví mě dělat ptákoviny. (…) Přečtu scénář a vím. Za těch 40 let, co to dělám, už to holt poznám. A taky jsem se zaplaťpánbůh nikdy nemýlil, protože když ten film potom spatřil světlo světa, tak jsem si říkal, vidíš to, ještě žes to odmítl.
Miroslav Donutil v rozhovoru pro Seznam Zprávy.

Proč se vám ty nabídky nelíbily?

Bylo jich asi deset, ale všechny jsem odmítl. Nebaví mě dělat ptákoviny. V mých letech už je spousta věcí mimo můj zájem, proto jsem měl tak dlouhou pauzu. Daleko lepší nabídky mi v posledních letech přicházely právě z televize, a televize dnes je producentem spousty filmů, nejen těch, které jdou do kin. Řada televizních filmů je dnes na úrovni filmů pro kina.

Podle čeho se rozhodujete, zda film vezmete?

Přečtu scénář a vím. Za těch 40 let, co to dělám, už to holt poznám. A taky jsem se zaplaťpánbůh nikdy nemýlil, protože když ten film potom spatřil světlo světa, tak jsem si říkal, vidíš to, ještě že jsi to odmítl. Obvykle to tedy říkala spíš moje žena, ale já s ní musel souhlasit.

Chcete něco z těch odmítnutých nabídek jmenovat?

Ne, já nechci nikoho urážet. Každý se snaží svou práci dělat co nejlépe a věnuje tomu maximum, aspoň já to tak dělám. A když se to nepovede, tak se potom strhne kritika a nazývá se to zase dalším úpadkem českého filmu.

A jaké české filmy se vám líbily v poslední době?

Právě Atlas ptáků je typem filmu, jaké mám rád. Je to opravdu smysluplná práce na plný úvazek se vším všudy. Musíte do toho dát maximum. V době natáčení Atlasu ptáků jsem se zcela odstřihl od jiné práce a věnoval se jen filmu, nechtěl jsem se ničím rozptylovat. A myslím, že se to vyplatilo. Jsem zvyklý takhle pracovat, když už do něčeho jdu, jdu do toho naplno.

Bylo to natáčení pro vás náročné?

To natáčení nebylo jednoduché v tom, že po 20 dnech přišla pauza v natáčení kvůli covidu. Olmo se toho bál, že až se vrátíme, tak se nám bude špatně navazovat, což se naštěstí nestalo. A ten výsledek stojí za to: vidět to ve Varech před Velkým sálem Thermalu, kde všichni stojí a tleskají, to byl úžasný pocit. V mém věku už člověk nedělá filmy kvůli ocenění, ale kvůli vlastnímu dobrému pocitu. Ten mám a ten mi nikdo nevezme.

Jak jste prožil zbytek období covidu?

Jediné, co jsme zvládli natočit, byly cestopisy pro Českou televizi. S Jirkou Bartoškou, s kterým ty cestopisy namlouváme, jsme ani nemohli být současně ve studiu. Natáčeli jsme za přísných hygienických opatření, předtím i potom se vše dezinfikovalo. Bylo to moc těžké období. Nikdy jsem takhle dlouhou pauzu v hraní neměl, stejně jako řada mých kolegů. To herec pociťuje těžce, protože potřebuje kontakt s divákem.

Jaké filmy se vám líbily ve Varech?

Viděl jsem zahajovací film Zátopek, který se mi moc líbil. Je výborně natočený, výpravně, krásné masky i herecké výkony Vaška i Marthy. A pak jsem byl na premiéře animovaného filmu Myši patří do nebe, protože jsem koproducentem. Dlouho se na něj sháněly peníze a dnes už ten film mají prodaný do celé řady států. Snad by to mohlo mít i nějaký kasovní úspěch, což by mě jako koproducenta pochopitelně potěšilo.

Máte podíl na zisku?

Copak podíl na zisku, budu rád, když se mi ten vklad alespoň vrátí, ale ani v to nedoufám. Šlo o to podpořit skvělou a náročnou práci.

Na jaké role se teď chystáte?

Zatím nic ve výhledu nemám. Měl jsem zase na stole jeden scénář, který jsem odmítl. V televizi teď točím až do podzimu zmíněné Špunty na cestě s Jiřím Chlumským a co se bude dít potom, to zatím neví nikdo.

Musíte se někdy nutit do těch veselých historek, které po vás lidé stále vyžadují?

Ono už se to zase tolik neděje, teď když mám za sebou několik vážnějších rolí. V poslední době jsem ani nedostal vyloženě komickou roli. Jeden čas jsem se ale veselým historkám hodně věnoval. Doteď s tím pořadem jezdím po republice, abych se pořád jen nekabonil na kameru, aby se lidé taky zasmáli.

K současné politice radši nic říkat nebudu. To není ani komické, ani tragické. Já bych si strašně přál, aby nebyla pravda to, co kdosi řekl po listopadu 1989. Že je skvělé, že jsme se osvobodili a budeme mít demokracii, ale že nám hrozí jedna věc. Že po dvaceti letech nám budou vládnout oligarchové a bude to ještě horší, než to bylo. Teď mám pocit, že si to spousta lidí není schopná uvědomit.
Miroslav Donutil v rozhovoru pro Seznam Zprávy

Ale někdy po vás chtějí, abyste se smál a vám se třeba ani nechce, ne?

To se stává, paní v televizi mě tuhle potkala, já si v duchu připravoval text a ona říkala: „Proč se mračíte, vy se musíte smát, vy jste přece takové naše zlatíčko!“ No tak jsem se rozpačitě zasmál a šel dál. Nebo mne pozvali na Silvestra do Špindlu, že tam budu mít klid, nikdo mě nebude otravovat. A jen tam přijedu, už chtěli lidé historky. Samozřejmě to patří k mé profesi. Někteří herci říkají, že je pořád někdo otravuje. Ale víte co, kdyby mě nikdo neoslovil, tak začnu být nejistý, to k tomu prostě patří. Vždycky jsem vídal Karla Gotta, jak po koncertu do noci podepisuje, unavený a zpocený, dokud neodejde poslední fanynka. A to je pro mě velký příklad, protože si říkám, že ty lidi přece nemůžu zklamat. I ve Varech po tiskovce spousta mých kolegů odešla a já tam zůstal a podepisoval. Chtějí moji fotku nebo podpis, mají mě rádi, mám se snad zvednout a jít?

Snažíte se zájemcům o podpis vždycky vyhovět?

Snažím, ale ani to nemusí stačit. Byli jsme s manželkou na Velké pardubické a když jsme odcházeli, uviděl jsem stánek s bramboráky. Měl jsem na ně chuť, už jsem si je dlouho nedal. A když jsem ten bramborák jedl, v tom mastném papíře a s mastnou pusou, přišla za mnou paní, že by se se mnou ráda vyfotila. A já jí říkám, podívejte se, jak vypadám, počkejte, až to dojím. A ona že jí to nevadí. A já jí říkal, že to vadí mně. Nechci být vyfocený s mastným papírem a s bramborákem. Tak odešla. A za chvilku se vrátila moje žena a říkala, co jsem té paní udělal, že šla a říkala „darebák namyšlený, ani se nechce fotit.“

Děkuji za veselou historku.. Baví vás žertovat i o současné politice?

K současné politice radši nic říkat nebudu. To není ani komické, ani tragické. Já bych si strašně přál, aby nebyla pravda to, co kdosi řekl po listopadu 1989. Že je skvělé, že jsme se osvobodili a budeme mít demokracii, ale že nám hrozí jedna věc. Že po dvaceti letech nám budou vládnout oligarchové a bude to ještě horší, než to bylo. Teď mám pocit, že si to spousta lidí není schopná uvědomit. Demokracie je křehká a stačí málo, aby se zhroutila nebo se nějakým způsobem rozložila. K volbám se samozřejmě chystám. A z toho, co říkám, asi i vyplývá, koho budu volit.

Sdílejte článek

Reklama

Doporučované