Článek
Většině z nás to zní skvěle. Jednou týdně dostaneme injekci moderního léku a ta nám zajistí, že zhubneme. Bude to bez námahy a příliš mnoho nežádoucích účinků to také mít nebude. Vlastně se nemusíme ničeho bát.
Samozřejmě pokles váhy bude trvat jen tak dlouho, dokud si každý týden budeme chodit pro další a další injekce. Jakmile s tím skončíme, opět se vrátíme k předchozímu stavu. Je to takový malý doping pro každého obézního, dalo by se říct.
Ano, nepochybně by bylo lepší, kdybychom více chodili, nebo dokonce plavali, jezdili na kole či běhali. To je jasné, to ví každý. Jenže kdo na tyhle věci má při všech těch starostech čas, že? Ten, kdo strasti současných generací nezažil, nemůže vědět, jak to máme složité a jak často se nám tudíž stává, že musíme chtě nechtě zakončit den lahví vína nebo několika sklenicemi piva.
Ale teď už vážně – ve výmluvách a také ve spotřebě alkoholu jsme na světové špičce. Proto mi také už desítky let sedávají v ambulanci pacienti, kteří jsou si velmi dobře vědomi, že by měli změnit svůj životní styl, ale v žité realitě toho nejsou schopni.
Rádi by, aspoň to tvrdí, leccos začali dělat úplně jinak a končili svůj den v maratonkách, na kole nebo v posilovně. Jenže jim to vždy z nějakého naprosto objektivního důvodu nevyjde. Zato ovšem znají všechny televizní seriály, na váhu si raději nestoupají, a pokud už to musí v ordinaci lékaře skutečně udělat, pak si z kapes vyloží veškerý obsah, zouvají si boty, a když to jde, svléknou se až do spodního prádla, jen aby číslo na displeji bylo co nejnižší. Je to taková tradiční trapná chvilka. A poté se obvykle zatváří překvapeně a tvrdí, že doma jim to ukazuje aspoň o pět kilo méně.
Přesně takto vypadá jeden typ klasického českého pacienta. Ale zkusme to obrátit a položme si otázku, zda by se nějak podobně nedalo popsat i chování různých reformátorů českého zdravotnictví. Víme přece už dlouhé roky, že celý systém by potřeboval zásadní změny, a dokonce je za tu dobu máme celkem jasně popsány. Rozdíly jsou jen v tom, zda si někdo představuje systém podobnější tomu socialistickému, anebo bychom raději viděli českou medicínu a její správu podobnější té německé nebo holandské – s možností většího výběru a individuálního přístupu i za cenu příplatku.
Každopádně ani jedna z uvedených možností by v důsledném provedení nemohla podporovat řadu neefektivností, které jsou v momentálním systému pevně zakotveny.
V mnoha případech se jedná o iracionální kumulaci centralizované péče v Praze, přičemž zvláště oblasti bývalých Sudet už desetiletí zejí z medicínského hlediska prázdnotou. Požadavek na centralizaci náročné péče, ale současně také rozumné pokrytí země medicínskými kapacitami je nanejvýš racionální.
Drobit medicínu na desítky, v blízké budoucnosti možná stovky oborů a podoborů, z nichž každému se budou věnovat zanedbatelné počty českých lékařů, rovněž nedává žádný smysl. Nejinak je tomu s chronickým obcházením zákoníku práce a přesčasovými hodinami.
A co se asi stane s nejmladší lékařskou generací, když garantované tabulkové platy na Slovensku i u našich německy mluvících sousedů jsou o desítky tisíc korun vyšší? Ta hádanka opravdu není složitá. Stejně jako takzvaná volba nohama.
Vzpomeňte si prosím na začátek tohoto textu. Pokud si myslíme, že problém za nás někdo nebo něco vyřeší, jsme na omylu. Člověku nebude s jeho sedavým způsobem života, nadváhou a vysokým příjmem alkoholu nikdy trvale dobře. Od vyššího krevního tlaku se obvykle posune k cukrovce a poté k infarktu nebo cévní mozkové příhodě.
Je to spirála, jež je prakticky vždy jednosměrná. A podobné je to i s celým naším zdravotnickým systémem. Jeho extenzivní vývoj založený na bezmyšlenkovitém přilévání peněz nemá budoucnost. Bez zásadní kultivace a kvalitativní změny se neobejdeme. Potřebujeme tedy nutně najít někoho, kdo to dokáže.
