Hlavní obsah

Glosa: Učitele nejspíš čeká nejtěžší školní rok v životě

Miloš Čermák
Novinář, spolupracovník Seznam Zpráv
Foto: koláž: Pavel Kasík, Seznam Zprávy, AI vizualizace

Učitelé se musí rozhodnout, zda či do jaké míry umožní nástroje AI žákům používat. Tedy dělat s jejich pomocí domácí úkoly, případně je používat i v hodinách.

Reklama

České školství se definitivně a zásadně promění. Ne za rok nebo za deset let, ale od podzimu. Postarají se o to nástroje umělé inteligence, které české pedagogy postaví před možná nejtěžší volbu jejich životů.

Článek

Za necelé tři týdny začne škola. Nechci učitele strašit, ale mám pocit, že je čeká hodně těžký rok. Generativní umělá inteligence přináší disrupci, která jako první dopadne prakticky právě na učitele. Budou se muset rozhodnout, jak se k ní postaví.

Nechci generalizovat a mluvil jsem jen s několika z nich. Další sleduji na sociálních sítích, kde se k AI občas vyjadřují. Část z nich si to uvědomuje. Ale většina nejspíš ne. Až škola začne, dojde jim to rychle. Stejně jako jejich žákům či studentům, kteří budou používat nástroje umělé inteligence.

Školství to definitivně a zásadně promění. Ne za rok nebo za deset let, ale od podzimu. A není na tom nic, o čem by by bylo třeba filozofovat nebo to dlouze projednávat. Lépe řečeno na to nebude čas. Půjde o rychlou a zásadní změnu, která bude vyžadovat praktické řešení.

Učitelé se budou muset rozhodnout, zda či do jaké míry umožní nástroje AI žákům používat. Tedy dělat s jejich pomocí domácí úkoly, případně je používat i v hodinách, třeba při písemce. Jak vyřeší to, že část z nich je bude používat a část nikoli. A zda praktické a vhodné využití těchto nástrojů zapojí do výuky a do jaké míry.

Zákaz? Nejhloupější řešení

Můžou to samozřejmě vyřešit tak, že tyto nástroje jednoduše zakážou a veškerou energii budou věnovat tomu, jak tento zákaz prakticky aplikovat a pak vymáhat. Mám obavu, že mnozí to tak udělají. Snad ne většina, protože to je samozřejmě to nejhloupější řešení.

Je to trochu podobné tomu, co jsem sám zažil jako žák v osmdesátých letech, když se i v tehdejším Československu začaly objevovat první elektronické počítačky. Jenže ta dnešní změna je o několik řádů větší a zásadnější. A netýká se jen učitelů matematiky, ale v zásadě všech předmětů.

Nemám žádný jednoduchý návod, jak postupovat. Učitelům tuhle situaci nezávidím. Ale může je utěšovat, že podobný problém čeká všechny lidi, kteří se živí takzvaně hlavou či kancelářskou prací. Jen na ně nedolehne tak radikálně a rychle. Bude je chránit korporátní setrvačnost, byrokracie a lenost. Ale ne dlouho.

V ideálním světě by celé horké léto pracovaly expertní týmy odborníků na školství, samozřejmě v součinnosti se státními úřady a dalšími institucemi, na alespoň provizorních plánech a strategiích. Ale obávám se, že nepracují. Nebo ve velkém utajení.

Vlastně neregistruju žádnou zvýšenou aktivitu v tomto směru. Nikde, nejen ve školství. Ano, všiml jsem si zájmu osvícenějších manažerů či lidí, kteří pochopili, že nástroje AI můžou skýtat už nyní konkurenční výhodu.

Mimochodem to platí i pro učitele: Umělá inteligence jim už dnes nabízí nesmírné usnadnění jejich práce – počínaje přípravou na hodiny přes tvorbu kvízů, vytváření individuálních plánů až po vyhodnocování domácích úkolů či písemek.

To je dobré si uvědomit: Umělá inteligence není pro školství hrozbou, a v principu to platí i pro další obory lidské činnosti. Rozumím obavám a skepsi, chápu všechny možné strachy i rizika. Ale jako technooptimista jsem přesvědčen, že celkově to bude změna k lepšímu. Bude nepochybně bolestná. A zároveň platí, že ji musíme udělat dobře.

Nepomůže chlácholivé sebeuklidňování typu: „Hele, ono se zase nic tak velkého neděje“, případně „musíme jen vydržet a počkat, ono to přejde“. Nepřejde. A radím všem, aby se neuklidňovali články, že AI je bublina či pára nad hrncem lidské jedinečnosti. A že zase vyvane podobně jako bitcoin. Nevyvane.

Čím dál víc jsem přesvědčen o tom, že to, čeho jsme dnes svědky, je možná největší technologickou změnou mého života. A to jsem jich jako čerstvý pětapadesátník měl to štěstí prožít celkem hodně. Ale to, co sledujeme a na počátku čeho stojíme, je omračující.

Nejde o to, že jsme naučili počítače hezky psát a formulovat věty. K tomu to směřovalo už dvacet let, a když připočteme předehru napsanou lingvisty a jejich snahou jazyk matematicky popsat, tak skoro sedmdesát. To se čekalo. Ale co všechny překvapilo, a to včetně lidí, kteří velké jazykové modely programovali, je něco jiného.

Totiž že se nám, řečeno jen s mírnou nadsázkou, asi opravdu podařilo prolomit kód lidského jazyka. A tedy i lidské inteligence a toho, jak přemýšlíme. Máme dnes náš intelekt téměř laboratorně oddělen od našeho vědomí a emocí. Zkoumáme jeho možnosti a limity. V tom je zásadní změna, kterou umělá inteligence přináší. Týká se to víc nás lidí než technologií.

Možná jsem opravdu jen moc okouzlen a ono „to“ opravdu přejde, jak se utěšují skeptici. Uvidíme. Nechám filozofování těm, kteří na to mají čas i vzdělání. Bez ohledu na to, co vymyslí, ovšem musí učitelé už teď vymyslet něco mnohem naléhavějšího. A zároveň milionkrát obtížnějšího: Jestli a jak mají v září žákům dávat domácí úkoly.

Reklama

Doporučované